Víra v nemrtvé, údajné upíry, je známa z mnoha evropských zemí, a to včetně Čech. Má se jednat o zemřelé, kteří údajně i po své smrti vypadají jako živí, škodí, zabíjejí a ze svých obětí vysávají energii a krev. Nejslavnějším z nich měl být rumunský kníže Vlad III. Tepeš, známější pod jménem Dracula.

 

I u nás se však s těmito podivnými tvory setkáváme. V některých starých hrobech, kupříkladu v Čelákovicích, byly nalezeny porušené lidské kostry, na nichž byly prováděny „protivampíří" zásahy. Velice zajímavá je rovněž skutečnost, že tyto podivné ostatky nakonec záhadně zmizely…

Městské muzeum Čelákovice, kde byl příběh upírů předmětem výstavy / Wikimedia Commons, Public domain

Dále například ve Žďáru nad Sázavou je až do dnešních dnů tradován příběh o někdejším správci zámeckého velkostatku Aloisi Ulrichovi. Tento panský zaměstnanec nechvalně proslul krutostí vůči poddaným. Možná i právě proto prý nenašel po své smrti klid a i nadále děsil své okolí.

Při otevření rakve se Ulrich usmíval a navzdory dlouhým měsícům pod zemí vypadal jako živý. Přivolaný kat oslovuje muže v rakvi jeho jménem a nebožtíkovy oči se okamžitě otevírají. Nemrtvý správce se dokonce snažil i postavit. Na řadu tedy nakonec přichází jeden z katových pacholků, jenž se rozmáchne rýčem a jednou provždy konečně ukončuje řádění obávaného upíra Ulricha…

Je možné, že se některých jedinců lidé i po jejich smrti natolik obávali, že přistoupili k určitým „rituálům“, aby se zbavili jejich dalšího případného neblahého vlivu? Nebo vampyrismus snad skutečně existuje? Ať již tomu bylo jakkoliv, v Čechách svého času existovala skutečná upíří hysterie, kdy lidé skálopevně věřili v existenci upírů, kteří se živí lidskou krví a mají obrovskou sílu. Snažili se proti nim bojovat nejrůznějšími způsoby, například zavěšováním česneku do oken, zaříkáváním, svěcenou vodou nebo i brutálnějšími způsoby, jako je probodnutí srdce dubovým kůlem.

Další podobná, dodnes zcela neobjasněná záhada se týká takzvané lykantropie, tedy vlkodlactví. Již z antické tradice převzalo lykantropii křesťanství. Zprávy o lidech, měnících se ve zvířata, pocházejí ze všech koutů Evropy, mimo jiné z Balkánu, slovanských zemí i Čech. V popsaných záznamech z jednotlivých zemí můžeme spatřit odlišnosti dané specialitami místních folklorů. Zajímavé je pojetí vlkodlaka v Rusku a Čechách, kde se údajně nejedná o přímé působení nečistých sil, nýbrž o boží trest za krutost v lidské podobě…

Existuje však i racionální pohled na věc. Klinická lykantropie je psychické onemocnění, u kterého dochází k podstatné změně ve vnímání okolí i sebe sama. Člověk postižený touto nemocí sám sebe vnímá jako zvíře, nejčastěji právě ve formě vlka. S tím souvisejí i příznaky, kam je možné mimo jiné zařadit bezděčně vydávané zvuky, zmatenost, problémy s orientací v prostoru, plazení se a podobně.

V 19. století se termín „lykantropie“ začal používat také v mytologii pro magickou proměnu člověka ve vlka, v takzvaného vlkodlaka… Jedná se tedy skutečně pouze jen o duševní poruchu, nebo rovněž i o něco nadpřirozeného mezi nebem a zemí?

napsala Gabriela Maturová

Zdroje informací: Nakonečný, M.: Lexikon magie, Almanach tajemna, cs.wikipedia.org, https://www.celmuz.cz/cs/odborna-cinnost/odborne-prispevky/celakovicti-upiri.html