Když se vás někdo zeptá, jak se máte, odpovíte automaticky, že nestíháte? Zaneprázdněnost se stala téměř samozřejmou součástí našich životů. Někdy o ní ale nemluvíme jen proto, abychom si postěžovali. Mezi řádky jako bychom okolí vzkazovali: Podívejte, jak moc jsem potřeba a kolik toho zvládám. Proč se z nedostatku času stal téměř symbol úspěchu? Psycholožka a terapeutka Lucie Havlová vysvětluje, co se za potřebou být neustále v jednom kole může skrývat a jak poznat, že už nejde o pracovní nasazení, ale o přetížení.

 

Pro fenomén, kdy svou zaneprázdněnost dáváme trochu okázale najevo, se používá anglický výraz busy bragging. Nejde o psychologickou diagnózu, ale o výstižné pojmenování chování, které známe z kanceláří, sociálních sítí i běžných rozhovorů u kávy. Vytíženost se totiž stala téměř puncem úspěchu. Kdo nemá čas, jako by zároveň dokazoval, že je žádaný, úspěšný a potřebný.

psycholožka a terapeutka Lucie Havlová / foto se svolením Terapie.cz

„Zatímco dřív byl symbolem úspěchu volný čas a možnost zahálet, dnes je symbolem prestiže spíše extrémně zaplněný rozvrh. Když lidem ukazujeme své vytížení, přináší nám to okamžité, i když jen povrchní potvrzení vlastní hodnoty. Každý splněný úkol navíc dává krátkodobý pocit uspokojení. Být neustále busy pro nás podvědomě znamená být úspěšný,“ vysvětluje psycholožka a terapeutka Lucie Havlová.

Ne každý, kdo řekne „mám toho moc“, se samozřejmě chlubí. Rozdíl může být v tom, proč o přetížení mluví. Skutečně zahlcený člověk podle Havlové hledá úlevu, ventiluje napětí nebo se snaží situaci vyřešit. U busy braggingu si člověk zdánlivě stěžuje, ale zároveň své vytížení dává na odiv. Vodítkem může být třeba reakce na nabídnutou pomoc. Přetížený člověk ji spíše přijme, busy bragger může trvat na tom, že všechno musí zvládnout sám.

„Nestíhám“ navíc může fungovat jako sociální štít. Dáváme okolí dopředu najevo, aby po nás nic dalšího nechtělo, nebo si vytváříme omluvu pro případ, že něco nezvládneme.

Když se z výkonu stane identita

Problematičtější je chvíle, kdy už nejsme člověkem, který má právě hodně práce, ale člověkem, který přece vždycky všechno zvládne.

„Jakmile svou lidskou hodnotu odvíjíme pouze od toho, jaký jsme podali výkon, dostáváme se do pasti, která nám nedovoluje odpočívat. Poznáme to například podle toho, jak reagujeme na selhání nebo chybu. Nezažijeme jen zdravé zklamání z výsledku, ale propadne se naše sebeúcta. Začneme si říkat: Když jsem selhal v úkolu, selhal jsem jako člověk,“ vysvětluje odbornice na duševní zdraví.

Člověk pak přestává oddělovat to, co dělá, od toho, kým je. A čím více uznání získává za to, kolik toho zvládne, tím těžší může být přiznat, že už nezvládá. S tím souvisí i neschopnost odpočívat. Zavřeme notebook, máme volné odpoledne, ale místo úlevy přichází neklid a pocit, že bychom přece měli něco dělat.

„Přiznat, že mám volno, je pro mnoho lidí nepříjemný moment, který vyvolává úzkost. Ozve se pocit, že jsou neproduktivní, líní nebo že se dost nesnaží. Neustálá aktivita navíc poskytuje bezpečný úkryt před vlastními pocity a myšlenkami. Dokud jsme zahlcení, nemusíme se zabývat tím, co nám v životě nefunguje. Zaneprázdněnost pak funguje jako společensky tolerovaný útěk od sebe sama,“ říká Lucie Havlová.

Nemám čas, nebo neumím říct ne?

Také věta „nemám čas“ někdy znamená něco jiného: není to pro mě priorita, nechci tomu svůj čas dát nebo neumím říct ne.

Podle Havlové je skutečný nedostatek času zpravidla výjimečný a časově ohraničený, například krizovou fází projektu, nemocí kolegy nebo zkouškovým obdobím. Neschopnost nastavovat hranice je oproti tomu chronická. „Člověk sice tvrdí, že nemá čas, ale při bližším pohledu zjistíte, že dny tráví mikromanagementem a plněním přání druhých na úkor sebe sama. Nechybí mu čas, ale schází mu odvaha říct ne kvůli strachu z odmítnutí nebo ztráty náklonnosti.“

Specifickou podobu má busy bragging v práci. Za větami typu „beze mě by se to tady zhroutilo“ může podle psycholožky stát potřeba potvrzovat si vlastní nepostradatelnost. V krajním případě člověk nedeleguje, drží si informace pro sebe a nikoho pořádně nezaškolí. Vědomí, že ho ostatní potřebují, mu totiž potvrzuje vlastní hodnotu a úspěch.

Ještě to zvládnu

Samotná zaneprázdněnost není problém. Jsou období, kdy je normální zabrat. Podstatné je, zda po vysokém výkonu dokážeme regenerovat. „Vysoké tempo je v pořádku, pokud je časově omezené a následuje po něm vědomý odpočinek. Pokud ale člověk dlouhodobě jede na maximum bez vidiny odpočinku a možnosti regenerace, je dobré zpozornět,“ upozorňuje Lucie Havlová.

První známky přetížení přitom nebývají nikterak dramatické. Může se zhoršit koncentrace a schopnost rozhodování, přicházejí výpadky paměti, podrážděnost, výkyvy nálad, apatie či ztráta radosti. Přidat se mohou problémy se spánkem, změny chuti k jídlu nebo dlouhodobá únava.

Zrádný moment nastává, když kvůli únavě klesne naše efektivita. Místo abychom ubrali, začneme pracovat ještě více. „Člověk se snaží svou sníženou efektivitu dohonit, začne pracovat přes noc a na úkor spánku. Tím roztáčí spirálu nadměrné zátěže směrem k celkovému vyhoření,“ vysvětluje psycholožka.

Když nás zastaví tělo

Proč nezpomalíme dřív? „Dlouhodobý stres nám zužuje vnímání reality. Člověk ztrácí nadhled a je schopen vidět pouze nejbližší úkol před sebou,“ říká Lucie Havlová. Místo otázky „Jak dlouho takhle můžu fungovat?“ řešíme jen to, co ještě musíme dnes dokončit.

A pokud svou hodnotu stavíme na výkonu, může přiznání únavy působit jako osobní selhání. „Tělo pak musí zakročit a vyřešit situaci za nás. Náhlá nemoc nebo kolaps jsou totiž v našem nastavení i v očích společnosti někdy jedinou omluvou, kdy si člověk může dovolit ležet, aniž by ho trápily výčitky svědomí,“ dodává psycholožka, která působí na platformě Terapie.cz.

Ne každý, kdo se chlubí přeplněným kalendářem, směřuje k vyhoření. Oba fenomény se ale mohou potkat v nebezpečném bodě: když schopnost snášet stále větší zátěž začneme považovat za důkaz vlastní hodnoty.

Na závěr proto Lucie Havlová doporučuje položit si tři otázky:

1. Kdybych měl zítra celý den volno, cítil bych úlevu, nebo neklid a vinu?
2. Když říkám, že něco nestíhám, je to objektivně nemožné, nebo jen nedokážu říct ne?
3. Kým jsem a jakou mám pro sebe hodnotu ve chvíli, kdy zrovna nepodávám výkon, nepracuji a nejsem pro nikoho užitečný?

Život je někdy prostě hektický. Důležité je, aby zaplněný diář nebyl jediným důkazem, že jsme úspěšní, potřební a dost dobří. A abychom vedle věty „ještě to zvládnu“ dokázali včas říct i jinou: Tohle už je na mě moc.

Zdroj: psycholožka a terapeutka Lucie Havlová