Řidičák mám už snad sto let. Jenže ten můj je jen taková kartička na okrasu, kterou z útrob peněženky nevytahuju. Nemám k tomu pražádný důvod, protože, k potěše ostatních účastníků provozu, neřídím. Nikdy. Kam to jde, tam dojdu pěšky. A když to nejde, hromadná doprava je jasná. Do auta by mě coby řidiče zkrátka nikdo nedostal ani heverem.

 

Myslím, že po letech toho všeho neřízení už bych vlastně ani nevěděla, jak reálně na to. Určitě bych byla ten případ, který si musí ztišit rádio, aby při parkování lépe viděl a pokud pouští stěrače, prostě odbočuje vlevo. Kdyby se tak náhodou stalo, že bych se musela autem skutečně přemístit, zřejmě bych zůstala s brekem trčet ještě na parkovišti. Naštěstí co do dopravy zatím nijak nestrádám a tak se můžu řízení vyhýbat dál. Což je pro ostatní řidiče obrovské štěstí…

Můj manžel je však vytrvalý, a k řízení se mě snaží inspirovat neustále. On je přesně ten typ, který se narodil s volantem v ruce. Dojede kdykoliv kamkoliv, i na té nerušnější cestě si ví rady a když parkuje, otočí se klidně i na pětníku. Jaká nespravedlnost. Mně z těchto schopností nebyla dána ani jedna. K čemu mi je, že krásně vyšívám, když si však nedojedu k lékaři, ke kterému to autem trvá asi tři minuty. Ten jízdní talent tam zkrátka chybí a strach také dělá svoje. Tipuju, že bych za volantem dnes už byla zbrklá, vystresovaná a nejistá.

Jsem pochopitelně ráda, že mám muže, který mě v prospěšné věci umí podpořit. Nikdy mě k řízení nenutí, to ne, ale v jeho hlase je naléhavost stejně kapku znát. Seznamuje mě pořád s kritickými situacemi, které by se mě mohly týkat a snaží se mi namluvit, že bez auta budu tehdy a tehdy ztracená. Já s ním bohužel tajně i souhlasím, ale k tomu, abych se znovu řídit odhodlala, mi to však nepomůže. Má to spíš efekt přesně opačný. Bojím se víc a zkoušet to se mi chce míň a míň. Manžel mě nakonec vždy vezme na milost a za volant usedne sám. Chvilku si mě pak ještě dobírá, ale brzy je po všem a moje neřízení vesele pokračuje.

Co je však kuriózní, jsou moje výmluvy. Jsem v nich za ta léta mistr. Kdykoliv manžel projeví snahu, že si dáme kondiční jízdy, nebo že těch pár kilometrů, na nichž znám každičký centimetr, zvládnu odřídit sama, jsem schopná dát dohromady milion výmluv, se kterými bych si už troufla i na nějaký menší, komornější stand up. Ta paleta mých únikových manévrů je pestrá a další výmluvy přibývají. Jednou mě například hrozně bolí hlava i přesto, že doteď nebolela vůbec. Pak necítím malíček na pravé noze, protože jsem si těsnou botou dočasně vyřadila nerv. Jindy mě zase pod oko píchla imaginární vosa a já teď přece strašně špatně vidím. Pak jsou tu křeče v žaludku a silná ospalost. Taky práce na silnici, která, kdyby byla skutečná, potrápí i zkušené šoféry. Všechno je to pochopitelně lež a každý, kdo mě chce našťouchat za volant, to moc dobré ví, samozřejmě. Dodnes mi však nikdo moje výmluvy nevyčetl. Občas okolí dokonce i podezírám, že některým mým výmluvám snad věří.

Jsem už dostatečně velká holka na to, abych věděla, že umět řídit je samozřejmě ohromně praktické. Nemusíte se na nic a na nikoho spoléhat. Prostě sednete a jedete. Kamkoliv chcete. Schopnost umět řídit auto je tak určitě o velké míře svobody. To je lákavá představa i pro mě, to rozhodně, ten strach je ale zatím pořád ve vedení. Je jasné, že v obýváku se řídit auto nenaučím a jednou budu muset vyjet. Překonat se a vyrazit. A až se mi to povede, zřejmě si to budu i dost užívat. Než se to však stane, tipuju, že výmluvy se mnou zůstanou i nadále. Jestli však jednou dojdou, já si snad za ten volant budu muset skutečně sednout. A to bych ani ostatním, ani sobě, vůbec nepřála.

Nikdo totiž nechce sdílet silnici s někým, kdo je vystresovaný už 3 dny předtím, než má někam vyrazit. Jak se tak znám, hezkých pár let to všechno ještě potrvá. Dál budu hrdinně tvrdit, že mi to přece nevadí, protože autobusem se dostanu kamkoliv. Rentgenovat manžela při řízení však nepřestanu. Dál se toho budu snažit co nejvíce odkoukat, protože, co kdyby náhodou? A když mě při tomhle samostudiu přistihne, jako už mockrát, všechno popřu a budu si v sobě dovnitř slzet dál. Slzet nad tím, že si i já sama rozjezdy pro hvězdy pořád slibuju, ale skutek nakonec utek. Což se jednou sice opravdu změnit může, ale dřív se mi zřejmě podaří vypadat jako štíhlá dvacítka, než že bych se rozjezdila. Svoje limity znám a tak ještě nějaký ten pátek zůstanu u svých výmluv, které jsou sice hloupoučké, ale plechy nikomu nepomačkají.

Přečtěte si také: 

Na vlastní vrásku: Ošetření zubu v zahraničí aneb Když si bolest nebere dovolenou ani v Chorvatsku

Na vlastní vrásku: Chytrý telefon aneb Jak jsem přišla o psychické zdraví

napsala Bára Klímová

Zdroj: Autorský článek

Použitá fotografie: Generováno pomocí AI / ChatGPT