Vůně čerstvě upečených koláčů, husa na pekáči, plné stoly, muzika a návštěvy příbuzných, které se protáhly dlouho do noci. Posvícení patřilo k nejočekávanějším událostem podzimu a naši předkové si ho uměli pořádně užít. Někdy dokonce tak důkladně, že se do posvícenských radovánek rozhodl zasáhnout sám císař Josef II. Některé tradice však jeho nařízení přežily a s posvícením se můžeme setkat dodnes.

 

Posvícení si dnes většinou spojujeme s podzimem, koláči, pečenou husou a vesnickou zábavou. Jeho původ je ale především církevní. Slavnost připomínala výročí posvěcení místního kostela, a protože jednotlivé kostely měly svá výročí a patrony, lišily se také termíny oslav. Výročí prvního vysvěcení kostela bylo tím, co se při tradičním posvícení připomínalo.

foto / Jan Švéda

A právě rozdílné termíny byly pro naše předky docela příjemnou záležitostí. Když skončilo posvícení doma, mohlo se vyrazit za příbuznými nebo známými do sousední vsi. A potom zase o kus dál. Posvícenské období se tak mohlo pořádně protáhnout.

Císař Josef II. řekl dost

V 18. století už bylo posvícenských příležitostí tolik, že dlouhé oslavy a návštěvy začaly být z pohledu státní správy problémem. Lidé cestovali za příbuznými z vesnice do vesnice, hodovali, bavili se a práce šla na nějaký čas stranou. Císař Josef II. se proto rozhodl udělat v posvícenském kalendáři pořádek. V roce 1786 nařídil společný termín hodů na třetí říjnovou neděli, tedy na období po svátku svatého Havla, který připadá na 16. října. Odtud pochází označení císařské nebo havelské posvícení, respektive císařské či havelské hody. Jenže změnit úředním rozhodnutím tradici, kterou si lidé po generace považovali za svou, nebylo tak jednoduché.V některých obcích se proto dál slavilo původní místní posvícení a k němu se přidalo ještě nové „císařské“. Místo omezení oslav tak mohl být výsledek přesně opačný – někde se slavilo dvakrát.

Posvícení znamenalo plné stoly

Podzim byl pro podobnou slavnost jako stvořený. Úroda byla sklizena, ve spíži byly zásoby, dozrávalo ovoce a v hospodářství bylo z čeho připravit skutečně slavnostní hostinu. A na jídle se rozhodně nešetřilo.

Pekly se posvícenské koláče, připravovala se drůbež a podle místních zvyklostí také nejrůznější polévky, kaše, knedlíky a masité pokrmy. Každý kraj a někdy i každá vesnice měly své speciality. Důležitý nebyl pouze samotný oběd. Posvícení bylo především společenskou událostí. Rodiny se navštěvovaly, hosté přicházeli na oběd i na muziku a domů si často odnášeli výslužku. Kdo měl doma hosty, chtěl se pochopitelně předvést. Posvícenský stůl tak zároveň ukazoval, jak se domácnosti během roku dařilo.

Bez koláčů by to nebylo ono

Jestli existuje jídlo, bez kterého si tradiční posvícení lze jen těžko představit, jsou to právě koláče. Peklo se jich tolik, aby vystačily nejen pro domácí a hosty, ale také na výslužku. Národní muzeum v přírodě ostatně posvícenské koláče dodnes představuje jako jednu z charakteristických součástí tradiční slavnosti. Náplně odpovídaly tomu, co bylo v domácnosti k dispozici – mák, tvaroh nebo povidla. A právě pečení, chystání domácnosti a příprava slavnostního stolu byly součástí očekávání, které samotnému posvícení předcházelo.

Jedlo se, pilo, tančilo a hrála muzika

Posvícení nebylo jen gastronomickou událostí. Patřila k němu muzika, tanec a setkávání celé obce. Vedle dobrého jídla byla pro posvícení typická společná zábava, tanec, hudba i pití a že oslavy se mohly protáhnout na několik dní. Konkrétní délka trvání se lišila podle místa a období.

K posvícení patřil i kohout

Jedním z obyčejů, který dnes působí poněkud drasticky, bylo stínání kohouta.Nešlo přitom o zvyk rozšířený všude stejně. V různých podobách se objevoval při posvícení, ale také při poutích, dožínkách nebo jiných slavnostech. Zvyk původně souvisel s veřejným usmrcováním zvířat. Postupem času se však proměnil v soutěžní zábavu. Dnes se na místech, kde se tradice připomíná, používá například maketa kohouta a dřevěný meč. Obyčej stínání, honění a cepování kohouta je od roku 2014 zapsán na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Pardubického kraje.

A co posvícení dnes?

Tradice nezmizela. Jen se proměnila.V některých obcích jsou dodnes posvícení či hody důležitou událostí roku, jinde se z nich stala především společenská slavnost s muzikou, tancem, jarmarkem a občerstvením. Živé jsou i regionální rozdíly. Současný národopisný výzkum například dokumentuje pokračující tradici posvícení na jižní Moravě, včetně krojů, máje a dalších místních obyčejů. Atmosféru starého posvícení navíc můžete zažít také ve skanzenech a muzeích v přírodě.

A pokud máte chuť spojit výlet s tradicí právě letos, Národní muzeum v přírodě připravuje na Veselém Kopci od 6. do 9. října 2026 program věnovaný tradičnímu posvícení. Návštěvníci se při něm seznámí se stínáním kohouta a samozřejmě nebude chybět ani pečení posvícenských koláčů.Možná se způsob oslav za staletí změnil, jedna věc ale zůstává. Posvícení je především příležitostí sejít se, dobře se najíst a připomenout si tradice, které kdysi patřily k největším událostem vesnického roku. 

napsala Jana Plecháčová

Zdroje:

https://www.nmvp.cz/vysocina/program/posviceni-na-veselem-kopci

https://www.nmvp.cz/vysocina/aktualne/znate-zvyk-stinani-honeni-a-cepovani-kohouta-ktery-je-od-roku-2014-na-seznamu-nematerialnich-statku-tradicni-lidove-kultury-pardubickeho-kraje

https://temata.rozhlas.cz/o-posviceni-8012079

https://narodopisnyvestnik.cz/cz/article/itm-2939341