Miladino manželství nebylo šťastné prakticky od začátku. Už během těhotenství cítila, že se s manželem vzdalují. Dítě nebylo plánované, svatba přišla možná příliš rychle a místo společného těšení na rodinu se mezi nimi postupně usazoval chlad.

 

„Manžel nebyl zrovna typ, který by se těšil na miminko. Moje těhotenství ho příliš nezajímalo a cítila jsem z něj čím dál větší apatii vůči mně i dítěti. Postupem času mi začalo docházet, že neplánované dítě po krátkém vztahu a rychlá svatba asi nebyly tím nejrozumnějším začátkem společného života,“ vzpomíná Milada. Sama přitom dlouho nepřemýšlela nad tím, jestli by její manželství mělo vypadat jinak. Ani vztah jejích rodičů nebyl příliš romantický, a tak považovala za normální, že partnerský život není plný velkých gest a zamilovanosti. Navíc tehdy neměla příliš vysoké sebevědomí.

Po narození syna přišlo překvapivé uklidnění. Když se narodil syn, situace se paradoxně zlepšila. Ne že by mezi manželi znovu vzplála láska, ale zmizely alespoň výrazné výkyvy a napětí. Manžel si navíc k synovi našel cestu a postupně z nich byla skvělá dvojka. „Byla jsem za to strašně ráda. Jako manželé jsme už prakticky nefungovali, ale on byl dobrým tátou. Žili jsme spíš vedle sebe než spolu, jenže syn měl oba rodiče a já si říkala, že to takhle nějak zvládneme,“ popisuje Milada.

Rodinné soužití v této podobě vydrželo několik let. Když bylo synovi osm, přišel nečekaný konec. Manžel si našel jinou ženu a ze společného domova se prakticky ze dne na den odstěhoval. „Syn nechápal vůbec nic a popravdě ani já ne. Samozřejmě jsem věděla, že nejsme harmonická rodina, ale byla jsem ráda, že jeho otec funguje alespoň jako táta. Najednou byl pryč.“

Následoval rozvod a Milada zůstala sama s osmiletým dítětem, které se s rozpadem rodiny jen těžko vyrovnávalo. Milada se snažila synovi situaci vysvětlovat a být mu co největší oporou. O to těžší pro něj podle ní bylo, že se postupně vytratil i kontakt s otcem. Bývalý manžel začal rodině finančně pomáhat, což Miladu příjemně překvapilo. Osobní kontakt se synem ale postupně téměř vytratil.

„Tvrdil, že mu na setkávání nevychází čas. Nedělala jsem před synem scény a snažila jsem se z toho nedělat ještě větší tragédii. Dlouho jsme byli jen my dva. Dá se říct, že jsme se společně dávali dohromady a učili se žít úplně nový život,“ popisuje. Postupně si matka se synem vytvořili vlastní fungující svět. A právě do něj o dva roky později vstoupil nový muž.

Po letech potkala muže, se kterým je šťastná. Když bylo synovi deset let, Milada se seznámila se svým současným přítelem. Popisuje ho jako hodného, vzdělaného a pracovitého muže. Především s ním ale poprvé zažívá partnerský vztah, který je úplným opakem jejího manželství. Novou známost však před synem dlouho tajila. Nechtěla ho po zkušenosti s rozvodem vystavit další náhlé změně.

„Syn pro mě vždycky bude na prvním místě. Proto jsem na něj nechtěla nic tlačit. S přítelem jsme se nejdříve scházeli bez něj a teprve později jsem je začala pomalu seznamovat. Myslela jsem, že když tomu dáme dostatek času, syn si na něj postupně zvykne,“ vysvětluje. Jenže přesně to se nestalo.

Nového partnera nechce ani vidět. Dnes je synovi dvanáct a Milada se svého přítele snaží do jejich společného života postupně začleňovat už zhruba rok. Chlapec ho však stále odmítá. „Nemůže ho ani vidět, ani slyšet. Jakmile se snažím přítele zapojit do nějakého našeho společného programu, syn jde okamžitě do obrany. Když neustoupím, někdy ho začne bolet břicho, občas mu dokonce stoupne teplota. Mám pocit, že je to všechno ze stresu,“ popisuje.

Miladu synova reakce překvapila i proto, že její nový partner se podle ní nesnaží nahrazovat jeho otce. Chlapce má rád a rád by si k němu postupně našel cestu. „Možná jsem si naivně myslela, že když jeho vlastní táta o společný čas prakticky nejeví zájem, snáz přijme někoho, komu na něm skutečně záleží. Jenže je to přesně naopak.“

Jak dlouho mám ještě čekat?

Milada chápe, že syn zažil rozpad rodiny v citlivém věku a nový partner pro něj může představovat další velkou změnu. Nechce proto jeho pocity ignorovat ani ho nutit, aby měl jejího přítele rád. Současně ale začíná přemýšlet, kde končí ohleduplnost k dítěti a začíná její právo na vlastní život. „Nechci synovi znovu ublížit. Zároveň si ale nedokážu představit, že se svého vztahu vzdám a budu sama třeba až do jeho dospělosti. Mám konečně vedle sebe člověka, se kterým je mi dobře. Opravdu bych o něj měla přijít jen proto, že ho syn odmítá?“ ptá se Milada. Po letech, kdy se její život točil především kolem dítěte, tak stojí před rozhodnutím, na které sama nezná odpověď. Syn potřebuje jistotu, že o matku nepřichází. Milada ale zároveň nechce přijít o možnost znovu žít spokojený partnerský život.

Milada, 38 let

Komentář psychologa Mgr. Pavla Pařízka

Z Miladina dopisu víme poměrně málo o tom, co se v jejím synovi odehrává. Víme, co se stalo: otec odešel ze dne na den, když bylo chlapci osm, a osobní kontakt s ním téměř zanikl. Dva roky byli syn s matkou sami. Pak přišel nový muž, nejprve rok skrytě, potom rok postupně, a chlapec ho celý ten rok odmítá. Když matka trvá na společném programu, někdy ho bolí břicho nebo dostane teplotu. Co syn říká, co si myslí o otci a co mu na příteli vadí, v dopise chybí. Každý výklad je proto hypotéza a je férové to říct rovnou.

Otázka, jak ji Milada klade, staví celou věc jako volbu mezi dítětem a partnerem. Buď obětuje vztah, nebo přejde synův odpor. Jenže právě tohle rozdělení je zavádějící. Podstata případu obvykle neleží v tom, že by chlapec nesnášel konkrétního muže. Leží v tom, čeho se bojí. A on se pravděpodobně nebojí přítele, bojí se, že přijde i o matku.

Chlapec za poslední roky prošel dvěma ztrátami. Nejdřív mu ze dne na den zmizel otec ze společné domácnosti a pak se z jeho života vytratil téměř úplně, i když posílal peníze. Matka se tak stala jediným pevným bodem, který mu zůstal. Když do tohoto světa vstupuje nový muž, syn to nečte jako nabídku, ale jako ohrožení. Člověk, na kterém stojí celá jeho jistota, teď najednou patří i někomu jinému. To, že ho při společném programu začne bolet břicho nebo mu stoupne teplota, přitom není hrané. Dvanáctileté dítě si horečku schválně nevyrobí. Tělo za něj mluví v okamžiku, kdy na to samo nemá slova.

Z toho ale neplyne, že by Milada měla svůj vztah obětovat. Kdyby se ho vzdala, synovu úzkost tím nevyřeší, jen ji potvrdí. Dítě se naučí, že jeho odpor a jeho příznaky mají moc řídit život dospělých kolem něj, a to není dobrá zpráva ani pro něj samotného. Matka, která postaví celou svou existenci na tom, že se za každou cenu vyhne synově nevoli, navíc dřív nebo později začne být unavená a zahořklá, a to dítě vycítí také.

Chyba, které se dá v podobných situacích snadno dopustit, je v tom, na co se vlastně míří. Milada se rok snaží přítele začlenit do společných aktivit a přimět syna, aby ho přijal. Jenže syn nepotřebuje mít přítele rád. Potřebuje mít jistotu, že o matku nepřijde. To jsou dvě různé věci. Čím víc matka tlačí na společný program, tím spíš to chlapec slyší jako potvrzení své nejhorší obavy, tedy že matka volí toho muže před ním.

Praktická cesta z toho vyplývá docela jasně a není to ani jedna ze dvou krajností. Prvním krokem je oddělit dvě roviny, které se teď slily dohromady. Syn potřebuje čas jen s matkou, který mu nikdo nebere a který není podmíněný ničím dalším. Když bude mít jistotu, že tenhle prostor zůstává, tlak poleví. Vztah s přítelem přitom může pokračovat dál, ale spíš vedle toho než přes společné akce, do kterých se chlapec nutí.

Druhá věc je otcova nepřítomnost. Chlapcův vztek a odmítání nemusí patřit příteli. Mohou patřit otci, který odešel a přestal se ozývat. Jenže na otce si dítě troufnout nemůže, ten je pryč, kdežto přítel je po ruce a je bezpečné dát to najevo právě jemu. Právě proto jsou synovy tělesné příznaky i hloubka jeho odporu důvodem obrátit se na dětského psychologa či terapeuta. Dítě, kterému stres působí horečku, dává najevo, že situaci samo nezvládá, a matka na to nemusí stačit sama.

Pavel Pařízek je psycholog, terapeut a zakladatel platformy Terapie.cz, která usnadňuje lidem najít toho správného terapeuta. Nejčastěji se svými klienty řeší problémy ve vztazích či rodině, pocity vyhoření, úzkosti nebo deprese. Zaměřuje se také na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti či zvládání těžkých životních situací.

Článek byl zpracován na základě příběhu naší čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.

Zdroj: redakce

Ilustrační foto / Unsplash.com