Víte, kolik má mít tchyně zubů? Dva. Jeden, aby s ním mohla otevírat pivo a druhý, aby ji bolel. Dle své nedávné zkušenosti tipuju, že já jsem v minulém životě musela být děsná tchyně.

 

Balím kufr, děti, manžela ne, toho jsem sbalila už před 15 lety a jedeme směr Chorvatsko. Nic zlého netuše si pochvaluju, jak krásně rychle a hladce ubíhá cesta i přesto, že jedna z dcer je malý puberťák a ta druhá buclaté mimino. Pravděpodobnost problémků a komplikací je tedy na škále od jedné do deseti někde na dvaapadesátce. Světe div se, nic se neděje a cesta absolutně bez komplikací. Dvakrát jsem zavřela oko a byli jsme v Novigradu. Nádhera. Teplo, 14 volných dní před námi, nikdo nic nezapomněl, zkrátka paráda. Starosti všedních dní jsem odložila do kufru, ten jsem zacvakla a zakopla jej hluboko pod postel. Dovolená naplno začala.

Pokud jezdíváte na válendu k moři, pak to znáte. Radovánky ve vodě, slunění na pláži, večeře v restauracích, karty u sklenky bílého, večerní procházky. Přesně takhle to 10 dní bylo i u nás. A pak přišel rychlý a krutý ortel. Rozsáhlý zánět nervu v levém dolním zubu. Tedy, specifikaci nebo diagnózu, chcete-li, jsem tehdy pochopitelně ještě nevěděla. Tu jsem se dozvěděla až od chorvatského zubaře. Dobře, tak já ne, protože v tamních končinách jiným slovům, než je ČAO, KAFE a AJKULA (žralok, samozřejmě), nerozumím, ale můj muž, který mluví a rozumí plynně, mi diagnózu naservíroval. Chvíli se mi dokonce zdálo, že si to užívá. Tedy ne moji bolest, ale tu jeho schopnost dorozumět se i v takovém prostředí. Se zubařem si o mém silném krvácení povídal s takovou lehkostí, až bych mu nejraději v tu chvíli bodla vrtačku do jeho oblíbené knížky. Pak byl ale tak laskav a vše mi láskyplně přeložil. To vzájemné parťácké pomrkávání na sebe s doktorem jsem ale stejně viděla…

To, co návštěvě předcházelo, přeskočme. Každý, koho někdy bolel zub, ví přesně, co jsem prožívala. Ležíte, chladíte, slintáte, nespíte, nadáváte, umíráte. Pořád čekáte, že to samo přejde, jenže ono ne. Naopak se to zhoršuje. A tak vám nakonec nezbude nic jiného, než vyrazit k zubaři. V mém případě tedy vyrazit se vší potupou, protože jsem k němu vystřelila nenamalovaná a s mastnými vlasy. Pokud bych snad tehdy opravdu zemřela, pak určitě ne na ten zub, ale na tyhle dvě velenepříjemnosti.

Když ležíte na tom gauči, honí se vám hlavou různé věci. Mají tady v Novigradu vůbec zubaře? A jak to celé probíhá? Berou turisty? Doplatím se? A nevypadá to tu u zubařů jako někde v Kongu, kde určitě mají na oknech stínidla z rákosu, stropní větrák s ulomenou lopatkou a v rohu ordinace šváby? Ó, jak jsem byla nafoukaná, když mi tohle všechno běželo hlavou. Realita se ukázala jako jeden velký příjemný (ano, čtete správě) zážitek.

Zubaře jsme v Novigradu na internetu našli hned, protože stránky byly plně funkční a uživatelsky ohromně přívětivé. I jejich ordinační hodiny jsou absolutně úžasné, protože jednou jsou tam celé dopoledne a druhý den zase celé odpoledne. Vždycky je tak možnost ošetření stihnout. Když ne ten den, hned ten den následující. A pak už to šlo ráz naráz. Sice jsem se strachy třásla jako moje faldy na bocích, ale fakt jsme vyrazili. Jelikož je Novigrad maličké město, dojdete v něm k zubaři odevšad za 10 minut.

Ordinační hodiny z internetu odpovídaly realitě a tak bylo skutečně otevřeno. Za dveřmi se rozprostřel obrovský klimatizovaný prostor se spoustou kytek a velkou recepcí. Tahle čekárna působila spíše jako luxusní hotel, než jako cokoliv spojeného se zubařem. Během chviličky nás k přistoupení blíž k recepci vyzvala sestra, která nám dala na výběr z několika jazyků. Můj muž hrdě vytasil chorvatštinu a tvářil se, jako bychom tak doma mluvili běžně. Ale já mu to odpouštím, je to přece jen můj zachránce… Zběžně jí popsal, proč tu jsme, a cvrkot začal. Žádné čekání se nekonalo a během vteřiny jsme seděli v kanceláři. Tam se mnou sestra vypsala běžné údaje, nic speciálního. Odevzdala jsem jí kartu pojištěnce a to bylo všechno. Pokynula, ať jdu do ordinace.

Těch tam bylo několik a zubařů, sestřiček a dalšího personálu by klidně vydalo na jedno nemocniční oddělení. Sympatický mladý zubař se mě (asi) zeptal, co mě trápí. Protože jsem chytrá, inteligentně jsem ukázala na zub. Zubař se v té jeho maličké, ale čisté a vskutku moderní ordinaci pustil do práce. Předem hlásil, že oni tady bez anestezie vůbec nepracují a že fungují taky jako pohotovost. To mě příjemně překvapilo. Zub tedy umrtvil, nerv ven, čistidlo dovnitř a za 15 minut bylo po všem. Po celou tu dobu si podupával do taktu chorvatských rytmů, které tam z plazmy na zdi hrály. Když zahlásil, že je HOTOVO, usoudila jsem, že už taky umím chorvatsky. S radostí a vděčností jsem doktora na rozloučenou objala.

Návštěvu jsme končili v kanceláři, kterou jsme už znali. Tam mi sestra vrátila kartu pojištěnce a instruovala mě, že bych měla zub doléčit u nás v česku. Pak došlo na platbu. Tam mi úsměv zamrznul, protože jsem čekala, že teď veškerá pozitiva tohoto zážitku končí a budeme se muset i s dětmi vrátit do ČR pěšky. Ne! Zase příjemné překvapení. Za zub jsem platila 100 euro. Chápu, není to málo, ale v porovnání s cenami u nás je to pořád, alespoň dle mých zkušeností, méně. Zaplatili jsme hotově, ale pochopitelně se dá i převodem nebo na fakturu. Pokud jste pojištění, pak vám zákrok proplatí vaše pojišťovna.

Epizoda definitivně skončila manželovým dotazem, který rozverně položil jako rodilý mluvčí, zda si může vzít ten červený bonbonek, který byl v kanceláři s ostatními barevnými bonbony v misce. Sestra s úsměvem odkývala a přistrčila misku blíž. A já? Moc jsem si v tu chvíli vážila jejich péče i toho, že se na mě manžel ani navzdory moji protivnosti v době bolesti nevykašlal.

Přečtěte si také: Na vlastní vrásku: Chytrý telefon aneb Jak jsem přišla o psychické zdraví

napsala Bára Klímová

Zdroj: Autorský článek

Ilustrační foto / Unsplash.com