S kamarádkou, která mi poslední tři roky jde neskutečným způsobem na nervy, se známe už skoro patnáct let. Vždy jsme byly na stejné vlně a jsme v podstatě nejlepší kamarádky. Ale poslední dobou ji už opravdu nemůžu vystát. Snažila jsem se držet dlouho, ale už jsem na konci svých kapacit, co se oné trpělivosti týče. To její neustálé mluvení o jejích dětech se nedá snést.

 

Když si to sama pro sebe zrekapituluju, tak to budou zhruba opravdu ty tři roky, kdy mi střídavě méně či více leze na nervy. Není minuty, kdy by nemluvila o svých dětech. Tato posedlost přišla až s jejím druhým dítětem. U staršího dítěte takhle nesnesitelná nebyla a měly jsme ještě jiná společná témata. Já mám také dvě děti a jsou podobně staré jako děti mojí kamarádky. Ale mám i jiná témata k hovoru než je. To ale moje kamarádka nemá.

Nikdy bych nevěřila, že to může zajít až tak daleko, že se jí začnu vyhýbat. Ale už to dělávám. Příkladem za příklady bylo jedno z našich posledních setkání. Měly jsme se sejít v kavárně s dětským koutkem. Už když jsem šla směrem k ní, vymýšlela jsem v duchu, jak vlastně setkání co nejrychleji ukončit. A dobře jsem věděla proč. Samozřejmě, že jen co jsem si sedla, už to začalo. Představ si, včera malý tohle, a tamto, a dneska ochutnává poprvé tuto limču, a starší děti tohle a tohle, atd. Bylo jasné, že to bude další dlouhý monolog o jejích dětech. Tentokrát jsem ale byla rozhodnutá. Něco se ve mně zlomilo a měla jsem chuť jí konečně pěkně od plic říct, že mě to nezajímá. Ale jako vždy jsem mlčela a trpělivě poslouchala. Sice jsem mnohokrát už něco naznačila, ale že bych to řekla upřímně a otevřeně, to ne. Nechci se jí dotknout. Vím, že pro ni jsou její děti středobodem vesmíru.

Uvnitř mě samozřejmě narůstalo zklamání a frustrace. S každým jejím slovem jsem přímo cítila, jak se od ní vzdaluji a to její věčné téma mě dusí. Během celé schůzky jsem nemyslela na nic jiného než na to, jak moc mi chybí naše dřívější rozhovory o knihách, filmech a cestování. Nebo klidně o našich manželích. A samozřejmě i o těch dětech. Ale ne nonstop. Teď zkrátka bylo o dětech úplně každé slovo. Kamarádka se chová tak, jako by nic jiného neexistovalo. Přesto se snažím být trpělivá a hledám v sobě zbytky empatie. Ale je to stále těžší a těžší.

Naše přátelství už není to, co bývalo. Přirovnala bych to ke starému filmu, který byl kdysi mým oblíbeným, ale teď už mě absolutně nebaví. Potřebuju změnu, nové podněty a rozhovory, které mě budou naplňovat. Po poslední schůzce jsem si proto dala pauzu. Přestala jsem iniciovat setkání a mám sto chutí se pomalu z jejího života vytratit.

 Věřím, že to pro nás obě bude lepší. Možná najde nové přátele, kteří sdílejí její extrémní zájem o mateřství. Já budu mít v debatách naopak prostor pro věci, které mě opravdu zajímají.  Musím ale přiznat, že takový konec se mi samozřejmě nelíbí a mrzí mě, že někdy je v životě potřeba rozloučit se i s lidmi, u kterých by vás takovýto vývoj nikdy nenapadl.

Mirka, 35 let

Odpověď psychologa

Podle psychologa a párového terapeuta představuje narození dítěte pro vztahy významnou zátěž. „První roky po příchodu dítěte jsou nejhorší. Zafunguje tam stres, nevyspání, a to si logicky vybírá svou daň,“ vysvětluje a dodává: „Změna priorit a každodenního fungování se přitom nemusí projevit jen v partnerství, ale také v přátelských vztazích. Problém nevzniká ve chvíli, kdy rodič mluví o svých dětech. Potíže nastávají tehdy, když se z rozhovoru vytratí vzájemnost a jedna strana přestane projevovat zájem o život té druhé. Někdy pomůže jediné – říct to nahlas. Ne ve smyslu „už mě nebaví poslouchat o tvých dětech“, ale třeba: „Chybí mi, jak jsme si dřív povídaly o všem možném.“ Podobná věta neútočí, ale otevírá prostor k tomu, aby si obě strany uvědomily, co se v jejich přátelství změnilo.“

 

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.

Ilustrační foto / Magnific.com