Diabetes v ČR postihuje přibližně 10 % populace. Zhruba 92 % přitom tvoří diabetes 2. typu (organismus nedokáže účinně využívat inzulin) a asi 6 % diabetes 1. typu (tělo si nevytváří inzulin a je nutná jeho celoživotní aplikace). Deprese je u lidí s diabetem přibližně dvakrát častější než v běžné populaci, častěji se objevují i úzkosti. Specifickou zátěží je tzv. diabetický distres – emoční vyčerpání spojené s každodenními nároky léčby, kdy člověk může navenek fungovat, ale vnitřně se cítí dlouhodobě zahlcený a unavený.

 

Přijetí diagnózy je proces

Sdělení diagnózy diabetu často vyvolává psychický propad (akutní stresovou reakci) bez ohledu na věk. Dospělý řeší vlastní budoucnost a omezení, rodič má strach o dítě a pocit plné odpovědnosti, dítě hlavně omezení svobody a zásahy do těla. První reakce zahrnují šok, popření, vztek, úzkost či bezmoc – jde o normální adaptační proces, který neznamená psychickou poruchu. I pacient, který vypadá klidně, může prožívat silnou úzkost. Přijetí diagnózy je proces vyžadující čas a podporu a může se opakovat při různých životních změnách.

Život s cukrovkou přináší každodenní rozhodování i psychickou zátěž / Depositphotos.com

Únava, obavy nebo občasná frustrace jsou v životě s diabetem běžné. Rozdíl mezi „běžnou únavou“ a klinickým problémem spočívá především v intenzitě, délce trvání a dopadu na kvalitu života. Pokud potíže přetrvávají týdny, zhoršují se nebo vedou k rezignaci na léčbu, nejde už jen o přirozenou reakci na náročnou situaci.

Důležitým tématem bývá také strach z hypoglykémie. Obava z náhlého poklesu cukru může ovlivňovat každodenní chování – například může vést k preventivně vyšším hodnotám glykémie nebo vyhýbání se určitým situacím. I opak je problémem, strach z hyperglykémie nebo touha být perfektní vede k neustálé tenzi a sledování hladiny cukru, což samozřejmě velmi omezuje běžné fungování v životě.

Moderní technologie, jako senzory a inzulinové pumpy, zvyšují bezpečí a kontrolu, ale mohou zároveň vytvářet tlak – alarmy, sdílení dat a potřeba „být perfektní“ zvyšují stres. Technologie tak mohou být úlevou, ale zároveň i psychickou výzvou.

Klinický psycholog jako součást léčebného týmu

Důležitost psychologické péče zdůrazňuje i předsedkyně Psychologické sekce České diabetologické společnosti ČLS JEP (ČDS) MUDr. Jozefína Štefánková, Ph.D.: „Pacient s diabetem je se svou nemocí v neustálém kontaktu – každý den musí plánovat jídlo, pohyb, měření glykémie i dávky inzulinu. Diabetes nemá dovolenou ani prázdniny, a právě proto může být psychická zátěž velmi vysoká. Psychologická péče tedy není luxus, ale důležitá součást komplexní léčby, pomáhající významně zlepšovat kvalitu života pacientů i výsledky jejich léčby.“

Diabetolog a klinický psycholog se v péči o pacienta s diabetem navzájem doplňují. Každý má svou nezastupitelnou roli.  Diabetolog se zaměřuje na kompenzaci onemocnění, nastavení léčby, prevenci a řešení somatických komplikací. Pomáhá upravit dávkování inzulinu či léků, pracuje s technologiemi a sleduje dlouhodobé ukazatele zdravotního stavu.

Klinický psycholog se soustředí na psychické zvládání, může pracovat s motivací k léčbě, podporovat adaptaci na nemoc a pomoci hledat rovnováhu mezi kontrolou a kvalitou života. Neměl by přicházet, až když je zle. Může být přirozenou součástí dlouhodobé léčby – stejně jako pravidelné kontroly u diabetologa. Tak jako pečujeme o hladinu cukru v krvi, je vhodné a nutné pečovat i o psychickou odolnost.

Bývalá předsedkyně Psychologické sekce ČDS, doc. MUDr. Silvie Lacigová Ph.D. upřesňuje: „Z praxe vidím, jak velký přínos má pro pacienty psychologická podpora. Někdy se kompenzace diabetu zlepší spíše díky práci s psychikou než změnou inzulinového režimu. Proto je spolupráce diabetologů a klinických psychologů pro pacienty velmi důležitá.“

Kdy je pro diabetika vhodné vyhledat psychologickou pomoc

Pokud jste diabetik, zkuste si odpovědět na několik jednoduchých otázek:

• Cítím se většinu dní dlouhodobě vyčerpaný/á nebo bez naděje?
• Mám pocit, že nemoc převzala kontrolu nad mým životem?
• Vyhýbám se měření, aplikaci léků nebo kontrolám, protože je toho na mě „moc“?
• Mám výrazné obavy z hypoglykémie, které omezují můj běžný život či spánek?
• Zhoršily se kvůli diabetu moje vztahy nebo pracovní fungování?

Odpovíte-li na více než na 2 otázky „ano“, je vhodné obrátit se na klinického psychologa (viz Pevné body www.diab.cz). Včasná psychologická podpora není známkou selhání, ale součástí komplexní péče o zdraví!

 

Zdroje:

MUDr. Jozefína Štefánková, Ph.D., předsedkyně Psychologické sekce České diabetologické společnosti ČLS JEP (ČDS)

doc. MUDr. Silvie Lacigová Ph.D., bývalá předsedkyně Psychologické sekce ČDS