V českých sbírkách nenajdeme větší ani hodnotnější malířské dílo než „Apollo a Marsyas“ od benátského mistra Tiziana Vecellia. Jde o obraz, kterému byly věnovány desítky, možná i stovky odborných studií – dílo plné emocí, vášní a zároveň zahalené řadou tajemství.

 

Obraz, před kterým bez dechu stojíte a jste fascinováni nepochopitelnou kombinací nadpozemské krásy malby a nevýslovné krutosti námětu. Obraz, jehož interpretace je prakticky nemožná, i když mnozí badatelé mnohé interpretace vyslovili. Obraz, o kterém v zásadě víme tolik, kolik o něm nevíme. Obraz, který svou impresionistickou technikou předbíhá dobu o tři století.

Apollo a Marsyas /  se svolením arcibiskupského zámku Kroměříž

Už jen rok narození, a tudíž i věk Tiziana je obestřen tajemstvím. Neví se totiž, zda-li se narodil v roce 1488 či 1490. Zemřel v roce 1576. Buď jako buď se dožil vysokého věku, a to i na dnešní poměry.

Pochází z movité a vážené rodiny Vecelliů z podhůří Alp, z města Pieve di Cadore. Nicméně celoživotním domovem se mu stává město postavené v laguně, kam byl již v jinošských letech poslán do malířského učení.            

Musí býti žákem pilným, talentovaným, ctižádostivým a cílevědomým, neboť se již v mladém věku okolo 25 let stává váženým benátským občanem, bohatým aristokratem s velkým talentem pro obchod. Stýká se s nejmocnějšími v benátské republice, stýká se s nejmocnějšími v církvi, stýká se s nejmocnějšími panovníky své doby.

A tento vážený umělec získává nesčetné veřejné a soukromé zakázky, které v průběhu časů zkrášlují a obohacují paláce, kostely, kláštery. Benátské malířství té doby nemá malíře většího, než je Tizian. Malířem a mistrem světla a barev ho nazývají.

Jeho tvorba se vyvíjí a prochází různými fázemi. Od typického stylu renesančního, plného barev a s jasnými konturami až po styl v zásadě impresionistický, kterým předběhl dobu o více než tři staletí.

Proč si Tizian vybírá tento krutý a nelítostný motiv není dodnes známo a patrně nebude známo už nikdy. Je to zcela jistě jeho nejvýznamnější obraz pozdní éry, někteří dokonce říkají nejvýznamnější obraz vůbec. Jeho Opus Magnum.

Výběr tématu z Ovidiových Proměn není v té době ničím vyjímečným. Staré řecké a římské pověsti jsou oblíbeným námětem mnoha uměleckých děl.

Co je tedy námětem, co se tedy stalo?

Děj se odehrává ve Frýgii, v království uprostřed Malé Asie, na panství krále Midase. Dnes je to součást Turecka. Prvotní, jedinou a základní příčinou všeho utrpení je flétna. Ano, ta flétna, která visí ze stromu v levé horní části obrazu. Původně si flétnu pořizuje a hrát se na ní učí bohyně Pallas Athena, jinak také dcera Diova. Hraje krásně, ale všichni olympští bohové a hlavně bohyně, rivalky se jí smějí, snad až posmívají. Ona neví proč, až do okamžiku, kdy spatří svoji tvář v odraze vodní hladiny. Tvář nafouknutou, tvář odulou, tvář nehezkou, a to velice velmi. Flétnu odhazuje a proklíná. Nástroj náhodou nachází satyr Marsyas, poločlověk, polozvíře. Naučí se na ni hrát tak dobře, že ve své pýše vyzývá boha Apollona, nejlepšího umělce té doby, na hudební souboj. Poražený bude potrestán a ponížen dle vítězova úsudku. Rozhodnout mají múzy a král Midas. V prvním kole je souboj vyrovnaný, a tak se Apollon uchyluje k podlému podvodu a ke hře na lyru začíná i zpívat. Účel světí prostředky. Marsyas hrající na nástroj dechový totiž zpívat nemůže a souboj prohrává, byť jej král Midas za vítěze označí. Múzy však mají převahu a Apollo vyhrává. Olympští bohové nejsou žádné dobročinné bytosti. Týrají, využívají, zneužívají a trestají lidi tak, jak se jim zamane. A to se zjevným potěšením. Prometheus či Sysifos by mohli vyprávět. Apollo nebyl v této praxi žádnou vyjímkou, a proto s ledovým klidem a morbidním zaujetím zaživa stahuje Marsya z kůže. Ze satyrovy krve a slz lesních nymf, jeho kamarádek, tryská pramen řeky Marsyas, která v Turecku teče dodnes. Tolik tedy k základní kontuře antického příběhu.

Je leden 1674 a obraz, jaký Morava ještě nikdy neviděla, přijíždí do Olomouce, neboť kroměřížský zámek byl ještě prakticky v ruinách po třicetileté válce. Olomoucký kníže-biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna, vášnivý sběratel a vizionář, který po válce doslova vzkřísil Moravu z popela, věděl, že pro slávu svého sídla potřebuje víc než jen zdi – potřebuje ducha.

Až teprve v roce 1780 je obraz, spolu s jinými, převezen do Kroměříže. V Trůnním sále zůstává součástí francouzské paneláže, jako jeden z mnoha, téměř dvě dlouhá století. Žádné extra zvláštní zboží. Byť se na zámku patrně ví, že se jedná o dílo Tiziánovo, odborná ani laická veřejnost o tom nemá ani potuchy. Čtyři klíčové milníky:

1909 první ztotožnění díla a autora – Theodor von Frimmel,

1925 druhé ztotožnění díla a autora – Eugen Dostál.

1960 objevení podpisu – TIZIANO P, a v ten moment už není o čem diskutovat.

1961-1968 průzkum a restaurace – František Sysel, přenos do galerie ve 2. patře zámku. Thesaurum habemus. Máme poklad.

Nikdy se neviděli, nikdy se nepotkali, přesto jsou spolu na věky v Kroměříži spojeni a propojeni. Tiziano Vecellio a František Sysel. Geniální malíř a geniální restaurátor. Dílo prvního je osudem druhého. Talent obou můžeme spatřit v kroměřížské galerii, ve druhém patře arcibiskupského zámku. Co Tizian namaloval, to Sysel opravil. Budiž oběma věčná sláva na nebesích.

František Sysel, kroměřížský restaurátor

Nyní jsme poměrně dostatečně informačně vybaveni, a proto je nejvyšší čas do Kroměříže přijet, zámek navštívit a před slavný obraz se posadit. A v němém údivu se nechat fascinovat děsivou kombinací nadpozemské krásy malby a nevýslovné krutosti příběhu.

 

napsal Tomáš Váňa, průvodce na arcibiskupském zámku Kroměříž

Zdroj: Autorský text, zámecká knihovna, zámecký archiv, zámecká galerie