Všechno zdánlivě funguje. Vedle sebe žijí dva lidé, sdílejí domácnost, plány i každodenní drobnosti, které posilují pocit jistoty a vztah upevňují. Přesto se někam mezi ranní kávu a večerní tiché sledování televize začne nenápadně vkrádat pocit, který se pojmenovává jen těžko. Nejde o hádky, velké krize, o scény jako z pravého italského filmu, ale stejně… Něco je špatně a pocit prázdna na vás dopadá jako těžká deka. To se nakonec objevuje i ve chvílích, kdy by dle normálu mělo být vše v absolutním pořádku a nic takového byste správně pociťovat neměli. Jenže ne vždy je všechno tak, jak to má být správně. A ve vztazích už vůbec ne. Nenalinkujete si je a pocit prázdna vás může zastihnout kdykoliv, jsou li pro něj důvody.

 

Samota ve vztahu není o tom, že by vedle vás nikdo nebyl. Právě naopak. O to silněji ji člověk vnímá, protože kontrast mezi očekáváním a realitou je výraznější. Čekáte blízkost, sdílení a pochopení, ale místo toho přichází pocit, že jste na své myšlenky i zážitky úplně sami. Rovněž cítíte, že některé věci už nemá smysl říkat, protože by stejně nepadly na úrodnou půdu. A tak to pomalu, ale jistě vzdáte. Ze vztahu sice neodejdete, ale životu v páru nakonec začne sedět jen ten počet. Budete nadále dva, ale každý sám. Ne spolu, nýbrž vedle sebe.

Samota ve vztahu / Depositphotos.com

Možná si toho zpočátku ani nevšimnete. Jen začnete trávit více času ve vlastním světě, méně sdílíte, méně se ptáte. Komunikace se zúží na praktické věci a hlubší rozhovory pomalu mizí. To, co dřív přicházelo přirozeně, najednou vyžaduje úsilí, na které často není energie ani chuť. A právě v tom je ten paradox. Vztah zůstává, funguje navenek a nějakým způsobem dokonce i uvnitř, ale jeho podstata se zásadně mění.

Když spolu mluvíte, ale neslyšíte se

Na první pohled se nic zásadního nemění. Stále spolu mluvíte, řešíte běžné věci, probíráte den, plánujete víkend. Věty plynou, odpovědi přicházejí, komunikace probíhá. Jenže někde mezi těmi slovy začne chybět to podstatné. Rozhovory se zkracují, zjednodušují a postupně se stáčejí jen k tomu, co je nutné. Všechno důležité, co by vyžadovalo větší pozornost nebo otevřenost, zůstává nedořečené. Dost možná těžší rozhovor i začnete, ale už po prvních větách partnera spolehlivě víte, že dokončit jej nehodláte.

Najednou si všimnete, že se ptáte jinak než dřív. Opatrněji, s menším očekáváním, někdy spíš ze zvyku než ze skutečného zájmu. A odpovědi tomu pochopitelně odpovídají. Krátké, věcné, bez dalšího rozvíjení. Nejde o nezájem v pravém slova smyslu, ale o postupné vytrácení chuti jít víc do hloubky. Jako by se oba aktéři vztahu tiše shodli na tom, že některé věci už nemá cenu otevírat. A tak je nakonec skutečně neotevírají a jsou si navzájem vděčni za to, že už to nikdo ani nezkouší měnit.

Do toho přichází nenápadné filtrování. V hlavě si začnete třídit, co ještě říct a co už raději nechat být. Některé myšlenky zůstanou nedořečené, některé věty pro jistotu ani nezapočnete. Ne proto, že by nebyly důležité, ale protože se zdá, že by jen narazily na nepochopení nebo by zbytečně rozvířily klid, který už se mezitím stal prioritou. A právě tady se komunikace mění nejvíc. Nemizí úplně, ale ztratí svou hloubku a tu jiskru, kterou měla dříve. Slova zůstávají, ale jejich význam se rozpíjí a partneři si začnou být cizí.

Každý má svůj svět

Sdílíte domácnost, řešíte běžné věci, večer sedíte vedle sebe. Jenže když se na to podíváte blíž, zjistíte, že každý z vás je už vlastně úplně jinde. Jeden přemýšlí o práci, druhý tíhne spíše k telefonu. Jste spolu, ale ne úplně spolu. Ten prostor mezi vámi sice není vidět, ale je cítit. A když je tenhle pocit dlouhodobý, stává se nesnesitelným. Večer pak může vypadat jako společně strávený čas, ale ve skutečnosti se míjíte. Jeden sleduje seriál, druhý projíždí zprávy, občas se na sebe podíváte, něco si řeknete, ale hlubší spojení nepřichází. Dřív byste tuhle chvíli využili k povídání, dnes se spíš každý uzavře do svého vlastního rytmu, světa i bytí. To skutečné sdílení společného přítomného okamžiku už tam není.

Postupně si začnete všímat i toho, že některé věci už sdílíte jinde a s někým jiným. Zajímavou situaci raději pošlete kamarádce, radostnou novinku řeknete kolegyni, a to, co vás trápí, si necháte pro sebe. Ne proto, že by už pro vás partner nebyl důležitý, ale protože někde po cestě zmizel pocit, že ho to, co s ním sdílet chcete,  bude opravdově zajímat. Že to, co řeknete, nezůstane jen viset ve vzduchu.

Jiné doteky

Na začátku byly doteky samozřejmost. Ruka na zádech při vaření, pohlazení při odchodu z bytu, objetí, které trvalo o pár vteřin déle, než bylo nutné. V tom všem byla pozornost, zájem, tiché ujištění, že jste si blízko. Nemuselo se o tom vůbec mluvit, stačilo jen cítit. Z doteků druhého bylo jasně poznat, že jste pro něj vším. Postupem času se z nich ale stane něco jiného. Stejně jako komunikace, ani doteky nezmizí úplně. I ty se promění. Zkrátí se, zjednoduší, nejsou tak časté, bývají hodně formální. Polibek na rozloučenou proběhne spíš z povinnosti, objetí je rychlé a bez užívání si vzájemné blízkosti. Tělo vykoná gesto, na které je zvyklé, ale hlava i pozornost jsou už úplně někde jinde. A takhle to pokračuje, než si uvědomíte, že doteky už s vámi nedělají vůbec nic. Nejsou žádným mostem, přes který byste se zase jeden ke druhému přiblížili. Nepropojují vás.  Většinou nám ale ani nevadí, nejsou nám odporné či nepříjemné, zkrátka jen lhostejné.

Neefektivní mlčení

Kolem pocitu se chodí jako kolem horké kaše a nikomu se do tématu moc nechce. Ono se totiž rozhodně těžko mluví o něčem, co nemá jasné kontury. Není tu přeci hádka, která by se dala popsat, ani konkrétní problém, na který by se dalo ukázat. Všechno vlastně funguje. Domácnost běží, povinnosti se plní, navenek nic nechybí. Jen ten pocit se nedá úplně uchopit a zůstává někde mezi důležitými slovy, která ale nikdy nezazní.

V hlavě si to naopak dokážete pojmenovat docela přesně, ale jakmile by to mělo zaznít nahlas, začne to znít úplně jinak. Příliš vágně, příliš neurčitě, skoro jako byste si jeden ze vztahu stěžoval na něco, co vlastně neexistuje. A tak to raději oba necháte být. Nechcete působit přecitlivěle ani zbytečně otevírat něco, co by se mohlo obrátit proti vám. K tomu ještě přidejme opatrnost a na konec vztahu je zaděláno řádně. Co když totiž opatrností narušíte pohodlný klid, který jste si mezi sebou nastavili? Co když z toho vznikne debata, na kterou nikdo nemá sílu, nebo která nikam nepovede? Někdy je jednodušší zůstat tiše a doufat, že se to časem samo srovná. Všichni ale víme, že nesrovná, protože tento typ ticha nic neřeší.

Přiznání jako první krok

Prvním krokem není zbrklé, definitivní a velké řešení, ale samotné uvědomění. Přiznat si, že samota ve vztahu existuje, neznamená selhání a prohru, ale naopak šanci něco změnit. Otevřený rozhovor může být, ano, velmi nepříjemný, ale zároveň je jedinou cestou, jak znovu navázat spojení, které se postupně ztratilo. Někdy stačí málo, aby se věci začaly měnit, a někdy je naopak potřeba odvahy víc, než nejdříve vůbec tušíme. Ovšem tam, kde je vůle, je i cesta. Na to nezapomínejte.

napsala Bára Klímová

Zdroje: 

https://www.verywellmind.com/what-to-do-when-you-re-feeling-lonely-in-a-relationship-5203962

https://www.marriage.com/advice/relationship/are-you-feeling-alone-in-a-relationship/

https://www.wikihow.com/Feeling-Alone-in-a-Relationship

https://empathi.com/blog/how-to-deal-with-loneliness-in-a-relationship/