Na rodičovství se podle mnohých nelze plně připravit – shodují se na tom muži i ženy. Z vlastního dětství si neseme určité představy o roli maminky a tatínka, ty se však v partnerském vztahu často liší a navíc mnohdy neodpovídají skutečné náročnosti péče o miminko. Péče o malé děti je dnes sice rozdělována spravedlivěji než v generaci našich rodičů, přesto zůstává prostor pro zlepšení. „Klíčem ke spokojené rodině je komunikace,“ říká terapeutka z neziskové organizace Úsměv mámy Hana Hetlinger.

 

Maminky mají pro sebe v průměru jen necelých 90 minut denně a často nespí bez přerušení déle než 4 hodiny. Několik měsíců v kuse. Upřímně to shrnuje influencerka, podnikatelka, maminka dcery Isabelly a partnerka moderátora Evropy 2, Míša Říbalová: „Můj den je jako maraton – Bellinka, domácnost, práce… A někdy se ani nenadechnu. Čas pro sebe mám málokdy, a když už, nejčastěji si pustím hudbu, projdu se se psem nebo si dám v klidu kafe (a to je luxus!). Teď to není období dlouhých pauz, ale snažím se to brát pozitivně. Petr i rodina mi odpočinek dopřejí, jen je těžké si o něj říct.“

Ženy by se měly naučit si říkat o pomoc a muži by je měli vyslechnout/  Depositphotos.com

Je třeba si uvědomit, že péče 24/7 o osobu blízkou je nesmírně psychicky náročná, a je potřeba plánovat i čas pro sebe, na svou vlastní regeneraci. Když maminka předá část péče tatínkovi, může si odpočinout, načerpat síly, udržovat své sociální vazby, které se mohly odchodem na mateřskou dovolenou narušit, zažije něco nového, o čem si pak mohou s partnerem povídat a může to být i vzpruha jejich vztahu. Tatínkové pak mají možnost navázat jedinečný vztah se svým dítětem, užít si ho a dělat věci, které budou prožívat jen spolu.

Říkat si pomoc je normální

„Pro maminky je někdy těžké tatínky do péče zapojit, protože mnohdy mají velmi perfekcionistickou představu, jak by se měli tatínkové o dítě starat. Ale řekněme si to otevřeně, tatínkové mohou dětem předávat určitou lehkost a nadhled, která vybalancuje maminčinu touhu po dokonalosti. Pro dítě je pro jeho budoucí život určitě dobré vidět víc způsobů péče, ze kterých si pak volí ten svůj,“ říká terapeutka z neziskové organizace Úsměv mámy Hana Hetlinger.

Chybí pochvala i pochopení

„Pokud je maminka s miminkem doma, najde si svou rutinu a svůj způsob, který jí a miminku vyhovuje. Tatínek dělá věci jinak. Ne špatně. Jinak. A to může být pro maminku těžké. Oba se rodičovství učí, a protože maminka s dítětem tráví více času, má trochu náskok. Je ale třeba nezapomínat na věci, které zaslouží ocenění a vědomě si jich všímat. I tatínka bude motivovat k většímu zapojení, když bude oceňován, než když po každém pokusu převzít část péče o domácnost nebo dítě na sebe uslyší kritiku. Mohl by pak nabýt dojmu, že jeho snaha nesplňuje partnerčino očekávání, a raději už nebude dělat nic, než aby znovu selhal,“ vysvětluje terapeutka.

Hlavně klid…

Ke stinným stránkám rodičovství patří i prosté fyzické vyčerpání, nedostatek spánku a také neustálý hluk, ať už se jedná o dětský pláč, žvatlání nebo pohádky. Není proto divu, že novopečení rodiče mají sklony na sebe navzájem zvyšovat hlas.

„Na fyzické a psychické vyčerpání spojené s rodičovstvím se nedá připravit. Co je ale možné dopředu domluvit, je prostor, kdy si oba rodiče můžou odpočinout. Nejdůležitější tedy je o potížích mluvit, sdílet spolu nejen radosti, ale i starosti a strasti rodičovství a podpořit se navzájem tak, aby bylo možné tento dočasný stav zvládnout bez narušení partnerského vztahu. Každému někdy ujedou nervy a zvýší hlas, je ale důležité, aby se to nestalo pravidlem. Pokud si rodiče dají vzájemně prostor se vyspat, v klidu najíst, jít se ven projít, zacvičit si, vypadnout z každodenní rutiny, mnohem lépe zvládnou náročný čas s dítětem. A co dělat v okamžiku, kdy už cítím takové napětí, že každou chvílí začnu křičet? Pojmenovat nahlas to, co se děje – ‚už nemůžu, potřebuju chvíli klid‘, ‚mám strašný hlad a potřebuju se teď najíst‘, ‚jsem strašně rozčilený/á‘ – je to ventil, který pomůže upustit trochu páry. Pomáhá odejít do jiné místnosti, zabouchat si do polštáře, zakřičet do něj, vytřepat ruce, zadupat… zkrátka vybít tu frustraci jinak než křikem na partnera, který je mnohdy úplně stejně unavený a vyčerpaný jako vy. A hlavně spolu mluvit, to je základ,“ popisuje Hana Hetlinger.

Děti nás sblížily

Upřímná a otevřená komunikace, která respektuje rozdíly mezi oběma partnery, jejich pocity a potřeby, je skutečným lékem na vztah. Díky ní si nakonec pár odnese na dětství svého potomka šťastné vzpomínky. Rodičovství totiž většinu partnerů po překonání prvotních překážek sbližuje.

„Snažíme se spolu mluvit, i když to není vždycky jednoduché. Já mám tendenci všechno držet v sobě, dokud nepřijde výbuch, a to není úplně ideální. Učíme se říkat si i maličkosti – třeba ‚dneska jsem unavená, můžeš to vzít ty?‘“ popisuje Míša Říbalová.

Zdroj: redakce, Hana Hetlinger, terapeutka z neziskové organizace Úsměv mámy