Již odedávna lidí věřili, že srdce je nejdůležitějším orgánem v lidském organismu. Snad právě mimo jiné i z tohoto důvodu se stalo symbolem jednoho z nejsilnějších lidských citů – lásky… Jak to však s tímto symbolem bylo od prvopočátků, dávno předtím, než jsme se v Exupéryho pohádce „Malý princ“ mohli dočíst, že správně vidíme jen srdcem?

 

Například ve starověké Číně se věřilo, že srdce je sídlem inteligence a mysli. Srdce bylo rovněž spojováno s elementem ohně a letním obdobím, bylo považováno za zdroj emocionální rovnováhy a také radosti. Pokud prý bylo srdce v nerovnováze, mohly údajně nastávat potíže v oblasti emocí, kupříkladu úzkosti nebo nespavost.

Historie symbolu srdce / Depositphotos.com

Staří Egypťané považovali srdce nejen za sídlo emocí a morálky, ale i myšlení. Věřili, že naše dobré i špatné skutky tento orgán zaznamenává po celý lidský život, aby se zjistilo, zda si dotyčný člověk zaslouží vstup do posmrtného života. Srdce prý bude z tohoto důvodu po smrti v podsvětí váženo na vahách spravedlnosti… Starověcí Egypťané považovali srdce za kompas, za orgán, který ovládal touhy navzdory bojovné mysli. Právě v Egyptě vznikly základy pro známé pořekadlo „srdci neporučíš“.

Pro staré Řeky láska vycházela právě přímo ze srdce. Podle řecké mytologie měl Erós (láska) za manželku Psyché (duši). Proto se prý náhlé vzplanutí lásky zaryje hluboko do duše – a když skončí nešťastně, dlouho bolí…

Ve středověké Evropě pak začalo být srdce spojováno s romantickou láskou, což se projevovalo v literatuře a v umění té doby vůbec. V období baroka se objevují též symboly proklátého srdce, někdy doplňované i plameny.

Symbolická ikona srdce, která se stala univerzálním symbolem lásky pro všechny po celém světě, se tedy vyvíjela po staletí. Jedna z nejstarších hypotéz tvrdí, že na počátku stály listy břečťanu, které byly ve starověkém Řecku považovány za symbol věčné, nehynoucí lásky, protože břečťan je dlouhověký a stálezelený. Tato rostlina se často vyskytovala na starověkých vázách s milostnými výjevy.

První známé zobrazení srdce jako symbolu lásky nám představuje francouzský rukopis „Le roman de la poire“ z roku 1250. Je zde vyobrazen mladý muž, který drží svoje srdce, připomínající borovou šišku, a nabízí ho své vyvolené. Ve středověku, v období rozkvětu rytířské kultury, opěvující krásu žen, již tento tvar bývá i pravidelně zabarven do červena, protože už v té době byla právě červená barva spojována s láskou. Ve 14. a 15. století se pak symbol srdce začal objevovat na hracích kartách a taktéž v heraldice.

Svátek svatého Valentýna, svátek zamilovaných, jenž se každoročně v únoru připomíná na počest umučeného světce, který tajně uzavíral sňatky milenců, pak získal největší popularitu v průběhu 17. století, a to díky viktoriánským pohlednicím. Lopatka svatého Valentýna má být uložena v pražské bazilice na Vyšehradě. Pravděpodobně ji přivezl císař Karel IV., který sbíral ostatky svatých ve snaze učinit z Prahy nové duchovní centrum Evropy.

napsala Gabriela Maturová

Zdroje informací: Kanyzová, Ž. a kol.: Láska je život, cs.wikipedia.org, luminosa.cz