Začátek roku bývá plný dobrých úmyslů, nových plánů a silného přesvědčení, že tentokrát už to vyjde. Člověk má pocit, že s rozbalením nového kalendáře dostává šanci začít znovu, tentokrát lépe, zdravěji a třeba i vyrovnaněji. Jenže velmi brzy se do tohoto nadšení začne vkrádat realita běžných dní, únava, povinnosti a drobné výkyvy nálady, které mají mnohem větší sílu, než jsme ochotni si přiznat.

 

Najednou se ukazuje, že předsevzetí sice vůbec nebyla špatná, ale náš život je složitější a pestřejší, než jaký jsme jej ve skutečnosti hodlali naroubovat do jednoho nebo vícero líbivých předsevzetí. Pocit viny pak dokáže převzít vládu nad myslí a mnoho lidí má dojem, že selhali ještě dřív, než vůbec dostali šanci uspět. Přitom právě tento okamžik bývá často důležitější než samotný začátek, protože rozhoduje o tom, zda změnu vzdáme, nebo ji jen upravíme tak, aby byla skutečně udržitelná.

Když se nedaří dodržovat předsevzetí / Depositphotos.com

Předsevzetí v sobě nesou silnou symboliku nového startu a naděje, že můžeme být lepší verzí sebe sama, a právě proto jsou s nimi spojena tak vysoká očekávání. Když se nedaří je plnit, bolí to mnohem víc, než když se nepovede jakýkoliv obyčejný plán. Člověk má pocit, že zklamal sám sebe, a to je jedna z nejtěžších emocí, se kterou se dá pracovat. Přesto je dobré si připomenout, že změna chování není přímka, ale spíše klikatá cesta, na níž se střídají úspěchy a návraty zpět. Každý pokus něco změnit znamená vstoupit do prostoru nejistoty, kde nás staré zvyky stále tak trochu tahají za rukáv a nové ještě nejsou pořádně osahané. V takovém prostředí je naprosto přirozené, že se občas uklouzne. Důležité není, kolikrát se to stane, ale co si z toho člověk vezme. Pokud pak místo sebeobviňování zvolíme zvědavost a snahu porozumět vlastním motivům, můžeme se o sobě dozvědět víc než během jakéhokoli bezchybného období. A právě to je klíč k tomu, aby předsevzetí nebyla jen dalším zdrojem stresu, ale nástrojem, který nám pomůže růst.

Proč tak brzy selháváme

Odpověď je jednouchá. Selhání předsevzetí většinou nemá nic společného s nedostatkem vůle, ale s tím, že si klademe cíle, které jsou příliš vágní nebo příliš ambiciózní. Mnoho lidí vstupuje do nového roku s představou radikální proměny, která má vyřešit několik oblastí života najednou. Taková očekávání vytvářejí tlak, který se ale velmi rychle promění ve frustraci. Když se změna nedaří tak rychle, jak bychom si přáli, přichází pocit, že nemá smysl pokračovat. K tomu se přidává i fakt, že lednové nadšení bývá živeno emocemi, nikoli realistickým plánem. Emoce jsou silné, ale krátkodobé, a jakmile vyprchají, zůstane jen každodenní realita, která vyžaduje vytrvalost. Staré návyky jsou navíc hluboce zakořeněné a mozek je vnímá jako bezpečné, protože je zná.

Nové chování je naopak vnímáno jako rizikové a vyčerpávající, a proto se mu přirozeně brání. Když k tomu připočítáme i nedostatek spánku, stres a přetížení, je návrat ke starým vzorcům téměř nevyhnutelný. Mnoho lidí také nepočítá s tím, že změna potřebuje čas a opakování, aby se stala automatickou. My lidé očekáváme okamžitý výsledek, ale skutečná proměna se odehrává nenápadně a pomalu. Než zakoření, zkrátka to trvá. Selhání proto není ukazatelem slabosti, ale signálem, že nastavený cíl neodpovídá realitě. Pokud si tuto skutečnost připustíme, můžeme začít upravovat směr místo toho, abychom celou cestu vzdali. A právě tady se otevírá prostor pro skutečně udržitelnou změnu, se kterou začnete souznít opravdově.

S pocitem viny pracujte a držte se motivace

Pocit viny má zvláštní schopnost paralyzovat, protože nás nutí soustředit se na to, co jsme pokazili, místo abychom viděli, co se ještě dá zachránit. Když se předsevzetí nedaří, mnoho lidí má tendenci hodnotit se velmi přísně a vyvozovat z jednoho neúspěchu dalekosáhlé závěry o své povaze. Tento způsob uvažování ale nepomáhá, spíše prohlubuje rezignaci. Mnohem užitečnější je tak pohlížet na každé klopýtnutí jako na informaci, nikoli jako na verdikt. Informace o tom, co bylo příliš náročné, co se nehodilo do rytmu dne nebo kde chyběla podpora. V čem jsme šlápli vedle? Kde jsme si malovali vzdušné zámky? V jaké směru jsme předsevzetí přepálili do nedosažitelnosti?

Když se na situaci podíváme tímto způsobem, můžeme z ní vytěžit cenné poznatky pro další pokus. Motivace totiž není stálá veličina, ale proměnlivý stav, který se dá posilovat drobnými úspěchy. Pokud si všímáme i malých kroků, mozek začne změnu vnímat jako něco dosažitelného. Pocit viny se tak postupně proměňuje v pocit kompetence. Důležité je také mluvit o svých cílech realisticky a bez přehnaného patosu. Když si dovolíme být lidmi, kteří občas chybují, vytváříme prostor pro skutečný pokrok. Motivace pak nevychází z tlaku, ale z pochopení, že změna je proces. A proces přeci většinou bývá pomalý a pozvolný. To není start a cíl, ale spíše maraton s různými zastávkami. Zastávkami, které nás mají něco naučit a pomáhají udržet směr.

Předsevzetí přizpůsobte skutečnosti

Jedním z nejčastějších důvodů, proč předsevzetí nefungují, je jejich odtržení od reálného rytmu vašeho života, od vaší reality. Lidé si často nastavují cíle podle ideální verze sebe sama, nikoli podle toho, jak jejich život skutečně vypadá. Pokud je den plný práce, péče o rodinu a nečekaných povinností, je nereálné očekávat, že se do něj bez problémů vejde i několik hodin nových aktivit. Pokud se staráte o kojence, předsevzetí o tom, že začnete chodit ráno v 5 do posilovny, je, jak jistě uznáte, holý nesmysl.

Smyslem předsevzetí by tak nemělo být přidávání další zátěže, ale hledání způsobů, jak drobně upravit to, co už existuje. Někdy stačí změnit pořadí věcí, jindy jejich intenzitu. Když se cíl rozdělí na menší kroky, začne celková mozaika působit více zvládnutelně. A to je dobrá zpráva. Mozek pak nemá potřebu se bránit, protože změna není tak hrozivá. Důležité je také pravidelně hodnotit, zda zvolená cesta stále dává smysl. Předsevzetí nejsou smlouva, kterou nelze vypovědět, ale živý plán, který se může vyvíjet. Když si dovolíme upravovat směr, zvyšujeme šanci, že na cestě vydržíme. Skutečný úspěch totiž nespočívá v dokonalém plnění, ale v dlouhodobé snaze. A ta se rodí z flexibility, nikoli z křečovité zkostnatělosti. Zkuste tak malinko couvnout z oné časté umělé zatvrzelosti a podívejme se na plnění předsevzetí reálně. S ohledem na naše vlastní možnosti.

Praktické tipy, jak se k předsevzetím vrátit

Když se nedaří, je dobré se na chvíli zastavit a podívat se na situaci s odstupem, protože právě v klidu se rodí ta nejrozumnější rozhodnutí. Nevznikají ve vypjatých situacích, kdy jsme hnáni pocitem selháním a zmatkem z vlastních přešlapů. Naše následující tipy vám tak rozhodně mohou pomoci znovu najít směr bez důvěrně známého pocitu marnosti, že je nutné začínat úplně od nuly.

• rozdělte si cíl na co nejmenší a konkrétní kroky
• sledujte spíše pravidelnost než dokonalost
• zapisujte si i drobné úspěchy, aby pro vás byly viditelné
• upravte plán podle toho, co vám bere a co vám naopak dává energii
• analyzujte jednotlivosti, ne jen celek
• netrestejte se za dílčí detaily, o kterých je už předem jasné, že jsou nad vaše možnosti
• nezapomeňte se na celek dívat reálně, až teprve potom vyhodnocujte
• selhání neberte jako neúspěch, ale jako cennou informaci
• nedbejte na řeči o tom, že nedodržovat předsevzetí je normální. To bude vždy říkat někdo, kdo už předem ví, že dodržet je nehodlá
• buďte k sobě přísní v cílech, ale laskaví v hodnocení

 

napsala Bára Klímová

Zdroje: 

https://www.psychologytoday.com/us/blog/psychology-insights-for-a-new-world/202512/the-hidden-forces-behind-new-years-resolutions

https://www.odu.edu/article/odu-professor-breaks-down-psychology-behind-new-years-resolutions-and-meaningful-life

https://www.brainzmagazine.com/post/the-psychology-behind-failed-new-year-s-resolutions-and-a-smarter-way-to-lead-yourself

https://knowledge.wharton.upenn.edu/podcast/ripple-effect/the-psychology-of-new-years-resolutions-katy-milkman/