Jaký dopad na vnitřní hlas dětí a jejich celoživotní sebevědomí mohou mít slova, která na svou adresu denně slyší od nás dospělých?  V rozhovoru s Mgr. Šárkou Kučerovou, psycholožkou a odbornou garantkou kampaně Dove „Change the Compliment – Změň kompliment“, se tak dozvíte nejen to, ale také například rozkryjete i otazníky v souvislosti s tím, proč opakovaná chvála zaměřená převážně na vzhled oslabuje odolnost dětí nebo jak konkrétní obraty a jednoduché změny v komunikaci pomáhají budovat pevný vztah k sobě.

 

Psycholožka Šárka Kučerová má rozhodně dar slova a také schopnost vystihnout pointu jasně a srozumitelně. Rozhovor s ní je tak vlídnou výzvou k usnadnění každodenní péče o dětskou sebedůvěru, zdravému formování vnitřního kritického hlasu i přehledný vhled do blahodárné kampaně jako takové. Ponořte se společně s námi do jejich odpovědí, které rozhodně prospějí každému z nás.

foto / se svolením Dove, Depositphotos.com

Co vás osobně na tématu zdravého sebevědomí dívek oslovuje nejvíce?

Pro mě je nejdůležitější, že zdravé sebevědomí – nebo spíš zdravý vztah k sobě – není jen něco navíc, ale opravdu základ pro celý život. To, co dívky v dětství získají, ovlivní jejich vztahy, jak se budou cítit, jak zvládnou práci i osobní život, a dokonce i jejich zdraví. Když je ten základ silný, zkušenosti je posílí. Když je křehký, okolní vlivy je mohou oslabovat a utvrzovat v pocitu, že nejsou dost dobré. Proto mě na tomhle tématu oslovuje možnost pomoci dětem vybudovat pevný vztah k sobě už od začátku, aby byly odolnější a byly si vědomé toho, jak velká je jejich vnitřní hodnota bez ohledu na to, co říká jejich okolí.

Proč si tak málo obecně uvědomujeme, že komplimenty mohou mít i negativní dopad?

Myslím, že to souvisí s tím, jak jsme historicky vyrůstali. V předchozích generacích bylo zvykem spíš kritizovat a shazovat – „z tebe nic nebude“ a podobně. Chvála byla spíš podezřelá, aby člověk nebyl „sobecký“ nebo „příliš sebestředný“. Takhle přehnaná kritika byla myšlena jako forma „tvrdé lásky“, aby nás formovala. Proto si teď tak těžko uvědomujeme, že i komplimenty mohou ublížit. Někteří rodiče, kteří sami zažili nedostatek podpory, naopak chtějí chválit co nejvíc – ale často přehnaně, ve stylu „jsi nejlepší, nejkrásnější, nejchytřejší“. To sice zní hezky, ale dítě to může spíš stresovat, protože cítí tlak být dokonalé, jinak ztratí lásku a přijetí. Velký rozdíl také dělá, za co a jak chválíme. Pokud dítě chválíme jen za vzhled nebo něco pomíjivého, jeho sebevědomí je křehké – stačí malá nepříjemnost a všechno se může zhroutit. Naopak když chválíme za úsilí, proces a vnitřní hodnoty, podporujeme odolnější a zdravější vztah k sobě.

Jak je vlastně možné, že nám to zatím vůbec nedošlo? Komplimenty máme zafixovány jako pozitivní věc, ne negativní. Čím to, prosím?

Právě proto, že jsme si zvykli, že kritika je normální a chvála je vzácná, automaticky považujeme komplimenty jen za něco pozitivního. Když někdo řekne „jsi krásná“ nebo „to jsi udělala skvěle“, většinou to přijímáme jako povzbuzení. Ale někdy může být chvála přehnaná nebo zaměřená na povrchní věci, jako je vzhled, což může dětem spíš uškodit. Navíc, když chválíme jen výsledky nebo dokonalost, dítě může cítit tlak být neustále nejlepší, jinak nebude dost dobré. Takže nám vlastně nedošlo, že i komplimenty potřebují svou správnou „míru“ a formu, aby nepřinášely stres nebo pocit nedostatečnosti.

Máte i vy ze svého dětství tu zkušenost, že okolí chválilo hlavně váš vzhled?

To si tolik nevybavuji. Ono právě to je na tom zajímavé. Výzkumy ukazují, že pozitivní komplimenty za vzhled v naší paměti tak dlouho nezůstávají. To zůstávají spíše negativní komentáře. Osobně jsem možná zažila například ve škole právě srovnávání a skrze komplimenty právě ten tlak na to, že bych měla „být nejlepší“. Tím se ale dítě dostává do začarovaného kruhu. Protože má pocit, že by se mělo stále snažit, porovnávat svůj výkon s ostatními, aby si svoji hodnotu „zasloužilo“. Přitom každý člověk je jedinečný a nenahraditelný. Zároveň všichni lidé mají stejnou vnitřní hodnotu bez ohledu na to, jak vypadají, jaké mají či nemají výsledky, výkony či schopnosti.

 K tomu mě vlastně napadá: Myslíte, že se tenhle typ komplimentů dědí z generace na generaci? Asi se touhle otázkou vlastně vracíme k již řečenému, ale je to velmi pozoruhodné…

Ano, tyto vzorce chování a způsob, jakým dáváme komplimenty, se často předávají z generace na generaci. Podobně jako se mohou přenášet i některé traumata nebo návyky, ukládají se i do našeho těla a mysli. Někdy tak můžeme cítit napětí nebo úzkost, aniž bychom si uvědomovali, že to souvisí s tím, co prožívali naši předkové. Mozek pak na tyto pocity reaguje jako na hrozbu, což vede k ostražitosti a negativním myšlenkám. Stejně tak i způsob, jak mluvíme k našim dětem, často automaticky kopíruje to, co jsme slyšeli od svých rodičů nebo prarodičů. Často si to ani neuvědomujeme a až zpětně si všimneme, že opakujeme vzorce, které jsme původně nechtěli. Proto je důležité si tyto vzorce pojmenovat a vědomě na nich pracovat, protože bez uvědomění je těžké je změnit.

Pojďme pokročit. Jak byste popsala hlavní myšlenku kampaně člověku, který o ní nikdy neslyšel?

Kampaň „Změň kompliment“ je součástí širšího mezinárodního Projektu sebedůvěry Dove, který v zahraničí aktivní přes více než 20 let. V ČR a na Slovensku působí již přes 8 let. Pomáhá dětem a dospívajícím vybudovat zdravý vztah k sobě samým. Projekt podporuje uvědomění si vlastní hodnoty, která není závislá na vzhledu, výkonu nebo očekávání okolí. Učí kriticky vnímat vlivy médií, sociálních sítí a společnosti, které často vytvářejí tlak na dokonalost a ideál krásy. Kampaň upozorňuje, že komplimenty zaměřené pouze na vzhled u dívek nebo na výkon u chlapců nejsou dostatečné pro pevnou sebedůvěru. Cílem je pomoci mladým lidem najít vlastní hodnotu a odvahu být autentickými, bez ohledu na to, jak vypadají nebo jak obstojí ve srovnání s ostatními. V rámci kampaně se zároveň snažíme otevírat téma, že někdy stačí drobná změna ve způsobu, jak projevujeme naše komplimenty vůči dětem, a může to přinést zásadní rozdíl pro jejich vnímání sebe sama.

Proč si myslíte, že je právě teď ten správný čas o tomto tématu mluvit nahlas?

Právě teď je důležité o tomto tématu mluvit, protože jsme prošli obdobím, kdy se ve výchově hodně kritizovalo, a nyní se často snažíme přehnaně chválit. Rodiče pak často nevědí, jak správně chválit, aby to dítěti opravdu pomohlo, a mohou být z toho zmatení nebo ve stresu. Nejde o to hledat dokonalá slova, ale o to být upřímný a autentický. Je velký rozdíl mezi tím říkat pořád „jsi šikulka“ a ocenit konkrétní věci, které dítě udělalo, například „děkuju ti, že jsi mi pomohl“ nebo „vidím, jak moc ses snažil a nevzdal to, i když to nebylo snadné“. Ideálně ukažme i co to pro nás znamená, proč je to pro nás důležité nebo jak konkrétně nám to pomohlo. Takové specifické ocenění pomáhá dítěti lépe pochopit, jaký dopad jeho jednání má a posilujeme tak určité vnitřní hodnoty, na kterých sebevědomí dítěte může pevněji stát.

Proč mají podle vás slova tak velký vliv na sebevědomí dítěte?

Slova mají obrovskou sílu – mohou dítě povzbudit a podpořit, ale také zranit. To, co dítě slyší od svých rodičů a blízkých, se stává jeho vnitřním hlasem, kterým pak hodnotí samo sebe.

Pokud mu říkáme, že jeho hodnota závisí na tom, jak vypadá, co dokáže nebo jak se chová, dítě si začne myslet, že musí neustále něco dokazovat, aby bylo „hodné“ a milované. Pravda ale je, že každý člověk má stejnou hodnotu bez ohledu na výkony nebo vzhled. Uvědomění si toho může pomoci předcházet nízkému sebevědomí, úzkostem nebo šikaně mezi mladými lidmi.

V čem se podle vás komplimenty směrem k dívkám a chlapcům nejvíce liší? Možná že je ale stěžejní otázkou spíše než v čem, proč?

Komplimenty dívkám a chlapcům se liší hlavně tím, na co se zaměřují. Dívky často chválíme především za vzhled – že jsou hezké nebo že jim něco sluší. Naopak chlapce spíš za jejich výkony, schopnosti nebo chytrost. Tento rozdíl vychází ze starých stereotypů a historického kontextu. V minulosti byla role žen často o závislosti na tom, za koho se provdají, a vzhled byl klíčovým faktorem, jak být „úspěšná“ a zajištěná. Dnes už ale žijeme v úplně jiné době, kdy můžeme tyto staré vzorce opustit a začít oceňovat lidi za jejich skutečné kvality a hodnoty, nikoliv jen podle vzhledu nebo výkonu.

Jak tyto rozdíly formují pozdější vztah k sobě a k druhým?

Když dívka vnímá svou hodnotu hlavně přes svůj vzhled, její sebevědomí je velmi křehké. Neustále se porovnává s nějakým ideálem krásy, který se navíc může neustále měnit. Stačí pak málo a takto křehké sebevědomí spadne jako domeček z karet. Vztah, který máme k sobě, se odráží i ve vztahu k druhým. Když mám ráda a vážím si sebe, dokážu tak mít ráda a vážit si i ostatních. Ale když si nevážím sama sebe, může se stát, že druhé buď shazuji, abych si připadala lepší, nebo naopak dovolím, aby se ke mně lidé chovali bez úcty, protože nemám nastavené zdravé hranice.

Jak se podle vás dá tento „dvojí metr“ v praxi změnit?

Myslím, že ta změna začíná už tím, že ten problém vůbec otevřeme a uvědomíme si, co vlastně děláme. Už samotné uvědomění je první krok k tomu, že začneme mluvit a jednat jinak. Ač tam stále mohou občas skákat staré vzorce. Nemusíme se za to vnitřně trestat. Potřebujeme nejdříve začít pěstovat laskavost i vůči sobě a vlastním chybám, abychom pak byli schopni projevovat laskavost vůči druhým. A možná si pak všimneme, že se to začne promítat i do toho, jak vnímáme svoje děti, jak s nimi komunikujeme a jak se k nim chováme. Můžeme pak opravdu začít tvořit prostředí, kde je místo pro opravdové ocenění a respekt, nejen pro prázdné fráze nebo nátlak.

Jak může chvála za vzhled dlouhodobě ovlivnit sebevnímání dívek?

Jak už bylo zmíněno, pokud se ta hodnota váže jen na vzhled, je to jako stavět na písku. Je to velmi vratké a stačí málo, hned se vše sesype. Může to pak vést k pocitům méněcennosti či i vážnějším psychickým potížím, když něco nesedí s ideálem, který se zrovna ve společnosti objevuje.

 Je možné, že i dobře míněná slova jako „jsi krásná“ mohou dítěti ublížit? Proč mohou ublížit?

Ano, samozřejmě, že když občas upřímně řekneme „Jéé, ty jsi tak krásná“, samo o sobě to dítě nezraňuje. To není ten problém. Spíš jsme si zvykli druhé rovnou hodnotit, ať už pozitivně nebo negativně, a tím jim dáváme často pocit, že je posuzujeme a že jejich hodnota je závislá na tom, co říkají ostatní. Lepší je, když místo toho řekneme třeba: „Mně se líbí tvůj styl,“ nebo „Líbí se mi tvůj úsměv.“ Když mluvím o tom, co se líbí mně, nehodnotím toho druhého jako celek, jen sdílím svůj pocit. To je mnohem zdravější způsob, jak o vzhledu mluvit.

Pokud ale začneme neustále zdůrazňovat například štíhlost nebo nějaký konkrétní aspekt vzhledu, může se dívka k těmto věcem velmi upnout a postavit na tom celou svou hodnotu. To je zvlášť nebezpečné v období dospívání, kdy je sebepojetí hodně křehké. Takže není potřeba mít úzkost z toho, když nám to občas „ujede“ a pochválíme vzhled. Problém je, když je to jediné nebo hlavní, co dítě slyší a co mu říkáme. Hodnotu člověka by měla tvořit mnohem širší škála věcí – jeho charakter, úsilí, schopnosti, to, jaký je uvnitř. A když už mluvíme s dětmi o vzhledu a těle, můžeme je vést k tomu, aby vnímaly, jak se v tom svém těle cítí. Jestli je jim v něm dobře, pomoci jim projevovat vděčnost za to, že jim tělo umožňuje dělat to, co mají rády. Aby se tělo stalo spíš zdrojem radosti a síly než jenom předmětem hodnocení.

 Jak poznáme, že kompliment, který hodláme říci, víc uškodí, než pomůže?

- Velkou roli má to, jestli v tom, co říkám, mluvím o sobě. Tedy třeba řeknu: „Mně se na tobě líbí tohle,“ nebo „Děkuju ti za tohle, vážím si toho.“ Když sdílím svůj pocit, mluvím ze sebe, tak to obvykle má větší sílu a děti i dospívající to vnímají víc upřímně. Naopak, když začnu říkat nálepky typu: „Ty jsi taková, taková, taková...“, i když to myslím pozitivně – třeba „jsi chytrá“, „jsi krásná“, „jsi nejlepší“ – tak je to pořád hodnocení, soud o tom druhém. A to je trochu nebezpečné. Protože si dítě začne myslet, že někdo má právo ho posuzovat a dávat mu body za to, jak je. A ono začne tyhle „body“ sbírat, jako kdyby to byly hvězdičky. A začne se pak snažit, aby je dostalo zase a zase.

Takže může vzniknout závislost na pochvale, kdy přestane vnímat, kdo opravdu je, co skutečně chce, ale místo toho pořád hledá potvrzení od druhých. Oproti tomu, když mluvím o sobě a o tom, co vidím, nebo oceňuju úsilí a charakterové vlastnosti, pomáhám dítěti, aby se vrátilo k sobě. Začne si uvědomovat, jaký dopad jeho jednání nebo vlastnosti mají. A pokud ho pak ještě dovedeme podpořit, aby si sám uměl říct: „Jo, to se mi povedlo,“ „Jsem na sebe hrdý,“ tak získává vnitřní hlas, který mu pomůže nebýt závislý na chvále zvnějšku. To je nesmírně důležitá schopnost – umět si sám sebe ocenit a nečekat na to jen od druhých.

Dá se špatně nastavené sebevědomí z dětství později „opravit“?

- Určitě ano! Věřím, že bez ohledu na to, co se v našem psychickém životě stalo, vždycky je možné se změnit a růst. Nejste roboti – život není dokonalý a všichni někdy přijímáme různé rány, které pak nevědomky předáváme dál. I když rodiče dělají, co mohou, může se stát, že nějaká drobnost zraní dítě, a to i bez zlého úmyslu. Ale to není překážka. Právě naopak – právě ty naše zranění, když je dokážeme přiznat a otevřít se jim, se můžou stát zdrojem naší největší síly a jedinečnosti. Často právě to, co nás bolí nejvíce, je zároveň to, v čem můžeme být nejvíce autentičtí a co se následně může stát světlem a inspirací pro ostatní.

Jak si dítě vytváří vnitřní hlas na základě toho, co o sobě slyší?

Když se dítě narodí, nemá žádnou představu o sobě – vlastně si všechno teprve začíná „nahrávat“ jako na magnetofonovou pásku. Zejména v prvních sedmi letech je mozek hodně otevřený a vnímavý, takže slova, která slyší od rodičů a blízkých, se stávají základem jeho vnitřního hlasu. Pokud slyší kritiku typu „jsi nemehlo“ nebo „tohle nezvládneš“, ukládá si to jako pravdu o sobě. Naopak když dostává pochopení, podporu a lásku, i když něco pokazí, učí se mít k sobě soucit a ví, že je přijímané bezpodmínečně. Tento základ formuje celý jeho vztah k sobě a ovlivňuje, jak se bude v životě cítit a jak sám sebe hodnotit.

Co se dlouhodobě děje v hlavě dítěte, které slyší ocenění jen za svůj vzhled?

Když dítě slyší hlavně komplimenty na vzhled, začne si myslet, že právě to je to nejdůležitější, co má. Vytvoří si přesvědčení, že jeho hodnota závisí jen na tom, jak vypadá. To vede k úzkosti a neustálému napětí – dítě se bojí, že pokud nesplní ideál krásy, nebude mít hodnotu nebo lásku. Takový tlak může vést ke stresu a nižší sebeúctě, protože jeho sebevědomí je příliš křehké a závislé na něčem pomíjivém.

Co otázka těchto komplimentů může znamenat pro dívku, která vyrůstá v prostředí, kde se krása oceňuje víc než schopnosti?

Dívce tím vlastně říkáme, že nezáleží na tom, jaká je, jaké má schopnosti nebo charakter – jediná důležitá věc je její vzhled. Pokud to slyší odmalička, začne si myslet, že jen tak bude mít hodnotu a lásku. To v ní vytváří strach, že kdyby „nesplnila“ ideál krásy, přijde o přijetí a lásku od nejbližších. Tohle přesvědčení pak ovlivní nejen její vztah k sobě, ale i její budoucí partnerské vztahy. Vyhledává partnery, kteří ji hodnotí stejně povrchně, tedy podle vzhledu. A pokud třeba přibere na váze, nebo prodělá nemoc či jiné změny, může se rozpadnout i vztah a celý svět této ženy se tím zhroutí, protože její identita a sebevědomí stály na velmi vratkém základu.

A zase pokročíme… Jak velký vliv na vnímání sebe sama mají sociální sítě?

Sociální sítě mají obrovský vliv a často se stávají obrovským tlakem. Algoritmy totiž „krmí“ dívku tím, co jednou začne vyhledávat — pokud se zaměří na vzhled, pak jí budou neustále ukazovat jen příspěvky o tom, jak by měla vypadat. Navíc s příchodem filtrů a umělé inteligence jsou tyto ideály ještě nereálnější — symetrické tváře, dokonalé osvětlení, vyhlazená pleť bez jediného pupínku, perfektní křivky. Dívka pak vidí svoji skutečnost a srovnává se s tímto nereálným ideálem. A protože se mu nemůže rovnat, cítí stále větší tlak, napětí a úzkost. Často to vede k tomu, že dívka ztrácí radost ze svých koníčků, odpojuje se od reálného života a upíná se jen na snahu splnit tyto nereálné standardy — a to se může stát začarovaným kruhem, téměř závislostí na neustálém potvrzování a srovnávání.

A napadá mě k tomu zase: Od kdy se ty dopady sociálních sítí holčiček týkají? Víme to?

Dopady sociálních sítí začínají už velmi brzy — často už u dívek kolem 9 až 11 let, tedy v době, kdy začínají více vnímat svůj vzhled a vztahy s vrstevníky. V této době si děti často zakládají první profily na sociálních sítích nebo začínají sledovat obsah, který ovlivňuje jejich sebepojetí. Výzkumy ukazují, že právě tento věk je citlivým obdobím, kdy se začínají formovat postoje k vlastnímu tělu a hodnotě. Proto může nepřiměřený tlak z online prostředí velmi rychle zasáhnout do jejich sebevědomí a psychiky.

Můžeme děti vůbec před tlakem těchto médií a srovnávání ochránit?

Kompletní ochrana před tlakem sociálních sítí je dnes velmi obtížná, ale můžeme děti naučit, jak s tím umět pracovat. Nejde jen o regulaci času stráveného online, ale hlavně o rozvoj kritického myšlení — aby děti chápaly, co vidí na sociálních sítích, jak fungují algoritmy a jak vzniká závislost na „lajcích“ a dokonalém obrazu. Ale nestačí jen teorie. Je důležité posilovat aktivity mimo online svět, které dětem přinášejí radost a naplnění — ať už jsou to koníčky, sport nebo přátelství v reálném životě. Tak se posilují zdravé vztahy a sebepojetí, které nejsou závislé na digitálním potvrzování.

Proč se vlastně obecně tlak na dívky a ženský svět tak změnil?

Myslím, že se tlak na dívky a ženy úplně nezměnil — vždycky tu nějaký byl, jen se mění jeho podoba. V různých historických obdobích se ty požadavky a očekávání posouvaly, ale ten základní tlak, aby žena splňovala určitý ideál, tu byl vždycky. Dřív to mohly být jiné oblasti, dnes je to třeba vzhled a sociální sítě. Proč tomu tak je? To je složitá otázka, na kterou nemáme jednoduchou odpověď. Ale jasné je, že tlak reflektuje, jak společnost vnímá ženy a jaké role od nich očekává.

V čem největší nebezpečí filtrovaného online světa vidíte?

To nebezpečí je právě v tom, že sociální sítě ukazují jen ty „highlighty“ – tedy ty nejlepší momenty – a ještě je upravují do nereálných ideálů. Dospívající se tak srovnávají s něčím, co ve skutečnosti není reálné a co nikdo nemůže naplnit. A protože to děti často nevědí, vytváří to v nich obrovský tlak a úzkost.

Co byste poradila rodičům, kteří vidí, že jejich dcera tráví hodiny porovnáváním se s ostatními?

Určitě začít tím, že dítě vrátí k sobě – k tomu, jak se cítí ve svém těle, co na sobě má rádo, jaké má vlastnosti a schopnosti. Pomoci mu uvědomit si, jak sám se sebou mluví – jaký má ten vnitřní hlas. Je dobré společně zkusit třeba výzvu, jak být k sobě laskavý, co si říkáme, když se něco nepovede. Třeba „to nevadí, stává se to každému“. Rodiče mají jít příkladem, být sami k sobě laskaví a ukazovat to dětem. Druhá věc je, že porovnávání na sociálních sítích může být až závislost. Nestačí jen říkat „přestaň“. Je potřeba pomoct dítěti prakticky vystoupit z toho kola – třeba najít koníček nebo činnost, která ho baví a naplňuje, kde může vidět, že v něčem vyniká. Aby si rozložilo svou hodnotu do více oblastí, nejen do jednoho jediného kritéria.

Jak vlastně s dětmi začít mluvit o kráse a hodnotě jinak než na konto vzhledu?

Je důležité dětem opakovaně připomínat, že jejich hodnota není závislá na tom, jak vypadají nebo co dokážou. Každý člověk má svou hodnotu, vnitřní krásu a jedinečnost bez ohledu na to, jak vypadá, jak značkové oblečení nosí, jaké má výkony či úspěchy. Pomáhá také ukázat, že i když se někdy cítíme smutní, nejistí nebo máme špatné dny, neznamená to, že nejsme dostateční. To je pro děti, zvlášť v pubertě, často těžké pochopit. Pokud by vás toto téma zajímalo víc, na www.projektsebeduvery.cz najdete i materiály a příručky pro rodiče, které se zaměřují na to, jak s dětmi o těchto věcech mluvit.

Jaké komplimenty jsou podle vás ty „zdravé“?

Důležité je, aby byl kompliment upřímný a co nejkonkrétnější. Vyhněte se zobecněním typu „jsi nejlepší“ nebo „jsi šikulka“. Raději oceňujte konkrétní situace a chování, a to co nejvíce bezprostředně – ideálně hned poté, co se něco stalo. Osobně vnímám jako moc důležité, když zmíníme, co pro nás daný čin znamená, například: „Děkuji, že jsi pomohla bratrovi s úkolem, mohla jsem díky tomu včas dokončit důležitý projekt do práce.“ Dítě tak vidí, jaký má jeho snaha dopad. Slova jako „děkuji“, „vážím si toho, že…“ jsou nádherný a silný způsob, jak vyjádřit kompliment. Zároveň je dobré chválit spíše proces než samotný výsledek – třeba „Viděla jsem, jak moc ses snažila, i když to nebylo snadné, a nevzdala ses.“ Takové ocenění posiluje vytrvalost, zdravé sebevědomí a chuť se příště pustit do větších výzev.

A jak reagovat, když někdo dítě pochválí za vzhled, ale my to už doma chceme posunout jinam a odbouráváme to?

Je to citlivé téma, ale ideální je mluvit o tom v soukromí s tím člověkem. Můžeme mu třeba říct: „Vím, že to myslíš dobře, ale my se snažíme, aby naše dítě mělo sebevědomí založené nejen na vzhledu. Byli bychom rádi, kdybys příště ocenil třeba její snahu nebo jiné vlastnosti.“ Často si lidi ani neuvědomují, jaký dopad jejich slova mají, takže taková upřímná a laskavá zpětná vazba je obvykle přijata dobře. Nebo můžeme okamžitě v dané situaci reagovat třeba tak, že uznáme kompliment za vzhled, ale zároveň dodáme, co pro nás v tu chvíli znamená něco jiného. Tak dítě učíme, že hodnota není jen v tom, jak vypadá, ale i v tom, kým jako člověk je.

Co by měli dělat rodiče, kteří si uvědomí, že doteď ty špatné typy komplimentů dceři adresovali?

Určitě se za to nesuďte a vnitřně „nebičujte“. Jako rodiče se neustále učíme, jak s našimi dětmi komunikovat a jak je vést životem. Snažíme se dělat to nejlepší, co v danou chvíli umíme. Je proto dobré si odpustit případné chyby z minulosti a místo toho si říct: „Teď to chci zkusit jinak.“ Pokud cítíte potřebu, můžete se i s dítětem o tom upřímně pobavit. Říct třeba: „Uvědomila jsem si, že jsem tě zatím chválila hlavně za tohle a tohle, ale vidím, že jsou důležitější věci, které bych ti chtěla teď říct.“ Otevřenost a upřímnost ve vztahu jsou klíčové pro budování důvěry a pomáhají dětem cítit se bezpečně a milovaně.

Jak se dá dítě naučit, aby si samo sebe vážilo a přitom to vzhledem vůbec nepoměřovalo?

Je to především o tom, jak s dítětem mluvíme a jaké hodnoty v rodině zdůrazňujeme. Není to otázka jedné věty nebo rychlé metody, ale spíš dlouhodobý přístup. Důležité je ukazovat, že nejcennější je to, jací jsme, ne jak vypadáme nebo co dokážeme. Zároveň začínáme u sebe – děti totiž nejvíc vnímají, jak sami k sobě přistupujeme, jaká slova si říkáme, jak s sebou zacházíme. Pokud jsme sami k sobě laskaví, respektující a plní úcty, děti se to naučí také.

Jaký je podle vás největší dar, který může rodič dát dítěti, pokud jde o sebevědomí?

Největší dar je ukázat dítěti, že si rodič váží sám sebe. Často rodiče tolik dávají dítěti, ale zapomínají na sebe – potlačují vlastní potřeby, což může vést k tomu, že dítě si jich přestane vážit a zároveň si do života přenese stejný vzorec. Když rodič pečuje i o sebe, nastavuje hranice a ukazuje, že respekt a úcta začínají u něj samotného, dává dítěti silný vzor. I když dítě může být chvíli zklamané, že nedostane vše hned, za tohle chování mu bude později vděčné, protože mu dává pocit bezpečí a jistoty. Je to jako v letadle — nejdřív si nasadíme kyslíkovou masku jako rodiče, pak teprve dítěti. Stejně tak je důležité, aby rodič nejdřív pečoval o sebe.

A co školy? Jak ty mohou přispět k budování zdravého sebevědomí dětí? Lze to vůbec?

Ano, určitě to možné je. Už samotné otevření tématu ve škole může mít velký význam. V rámci Projektu sebedůvěry poskytujeme volně dostupné příručky a materiály, ze kterých učitelé, metodici i školní psychologové mohou čerpat. Do školy také může přijít vyškolený profesionál, který vede interaktivní workshopy zaměřené právě na sebedůvěru dětí. I jen několik takových aktivit může pomoci prolomit tabu ohledně toho, jak se děti pod tlakem dnešní doby v této souvislosti cítí a pomůže jim ukázat směr, jak to řešit.

Měli by být učitelé víc školeni, jak s dětmi o těchto věcech mluvit? Ptám se proto, že dnes a denně slyšíme, jak jsou učitelé přetížení. Tak je ještě místečko pro to, aby se něco takového učitelé učili?

Určitě ano, ale nemělo by to být děláno způsobem, aby to bylo vnímáno jako další zátěž nebo povinnost. Když se učitelé sami začnou tímto tématem zabývat, může jim to ve výsledku i ulehčit jejich práci a přinést nové pozitivní přístupy, které se projeví nejen u dětí, ale i v jejich vlastním životě.

Jak vy osobně chválíte děti ve svém okolí?

Ráda říkám komplimenty stylem: „Vážím si toho, že…“, Všimla jsem si, jak…“ nebo „Děkuji, že...“ Pokud to neříkáme jen jako prázdnou frázi, ale myslíme to upřímně, děti to opravdu cítí. Občas mi samozřejmě také z úst vypadne něco, co není úplně ideální, třeba nějaká hodnotící poznámka. Ale i to se může stát. Nikdo z nás nejsme dokonalí. Vždycky se učíme a zkoušíme to dělat líp. Pro mě je důležité, aby chvála byla upřímná, opravdová a co nejvíc konkrétní. A také je pro mě hodně důležité, jak mluvím sama se sebou. Snažit se mluvit se sebou, jako bych mluvila se svým nejlepším přítelem. Když udělám chybu, snažím si to nevyčítat, ale místo toho si třeba říct: „To nevadí, každý děláme chyby, zkusím to příště jinak.“ Přijmout svou nedokonalost je v tomto směru ten klíč – ale zároveň také to nejtěžší. I pro mě samotnou.

Co vás tato kampaň naučila i o vás samotné?

Já myslím, že mi připomněla, proč vlastně tuhle práci dělám. Protože vidím, jak moc bolestivé a ničivé může být neustálé srovnávání či tlak na výkon a dokonalost a je potřeba šířit myšlenku, že lidská hodnota se neměří výkonem či dosažením nějakého ideálu. Ta je stálá a neměnná. U každého člověka bez výjimky. Každý člověk tu má nějaké místo, stejně jako jedinečnost, kterou svou přítomností obtiskuje do tohoto světa a zanechává po sobě nesmazatelnou stopu.

Kdy jste vy sama naposledy dostala kompliment, který vás opravdu potěšil a zahřál? A pokud nevadí a máte chuť, prozradíte nám ho?

Nedávno mi ale jedna známá řekla, že se v mé přítomnosti cítí opravdu přijímaná, že může být taková, jaká je, a že na ní skutečně záleží. A to je pro mě něco velmi silného. Přesně to, co se snažím předávat svým životem – myšlenku, že každý člověk je vzácný, jedinečný a má svou hodnotu. Když slyším, že to tak někdo vnímá, cítím, že to, co dělám, má smysl. A to je pro mě ta nejkrásnější zpětná vazba.

Jaký kompliment byste si přála, aby slyšela každá dívka?

„Děkuji za to, že JSI!“

Co byste chtěla, aby si čtenáři a čtenářky z tohoto rozhovoru odnesli? Dejme si k tomu závěrem malou milou větičku.

To, co bych opravdu chtěla, aby si lidi odnesli, je to, že než začneme řešit, jak se máme chovat k dětem nebo k druhým lidem, je potřeba začít u sebe. Ne ve smyslu více se pronásledovat za to, že něco neděláme dostatečně a měli bychom se tedy více snažit. Ale naopak začít být více laskaví sami k sobě. Chovat se nejdříve k sobě s láskou, úctou a s respektem. Protože potom přirozeně začneme stejnou lásku, úctu a respekt projevovat i druhým.

Rozhovor s psycholožkou Mgr. Šárkou Kučerovou připravila Bára Klímová

zdroj: autorský text redakce Babinet.cz