Historie medicíny se datuje od chvíle, kdy se naši předkové začali zajímat o své tělo. A když s ním nebylo něco v pořádku, chtěli to řešit. 

 

Po stopách operací

Vystopovat touhu po poznání lidského těla není vůbec jednoduché. Za kolébku tradiční medicíny se považuje Čína. Po tisíciletí se nic nezměnilo na jejích základních principech a postupech.  A klasická medicína, jak ji zná západní svět? Ta poznává lidské tělo doslova jako součástku po součástce a ty se snaží opravit nebo nahradit, když je třeba. Pacient musí ale podstoupit operaci.

Ilustrace z lékařské knihy / Wikimedia Commons, Public domain

Od poznání přes tresty a pitvy mrtvých k léčbě živých

Už v době kamenné se pokoušeli někteří jedinci nahlédnout svým souputníkům do hlavy při trepanaci lebky. Některé nálezy dokazují, že se operovali živí lidé, protože kosti dorůstaly. Radši nedomýšlet, jak hrůzný to byl zážitek.

Znalci anatomie byli bezpochyby Egypťané, kteří upravovali lidská těla před mumifikací  a museli z nich vyjímat orgány. Při operaci živých se ale omezili jen na léčení ran a zlomenin kostí, vředů a abscesů.

„Později jsou počátky chirurgie obestřené tajemnem a spojené s ukrutnou bolestí,“ říká Karel Znamenáček, který se o historii chirurgie jako takové zajímá už pěknou řádku let. „Nejznámějším lékařem starověku byl bezpochyby doktor Galén, který se učil medicíně při ošetřování zraněných gladiátorů. Často se ale ve svých úsudcích o pochodech v lidském těle mýlil, jak se prokázalo mnohem později,“ doplňuje.

Záběry z filmů na opilé piráty nebo vojáky, kterým pak amputují zraněné nohy a ruce nijak nepřehánějí.  Tehdejší realitě odpovídají i obrázky holičů, tedy lazebníků, kteří stříhali nejen vlasy a vousy, ale když bylo třeba zkrátit bolavou či zraněnou nohu, ujali se toho, jen si vzali větší nástroj. V rukách ranhojičů končili také hříšníci potrestaní za prohřešky vůči společenskému řádu utětím ruky či nohy.

„Bezpečně vím, že bych nechtěl podstupovat žádnou operaci ve středověku, ale ani později, dokud se v 19. století neobjevila anestetika. Tady se zapsal do dějin Humphrey Davy, který žil na přelomu 18. a 19. století, který si  uvědomil, že inhalování éteru ulevuje pacientům při operacích od bolesti. Než se ale začal používat, uběhly další desítky let. Edinburský porodník James  Simpson začal v té době používat také chloroform a ke konci století se jako lokální anestetikum využíval kokain a o něco později novokain,“ dodává Karel Znamenáček.

Co skrývá lidské tělo, zobrazoval na výkresech k nevoli okolí Leonardo Da Vinci, který žil přibližně o dvanáct set let později než Galén. Pitval několik lidských těl a dělal přesné výkresy toho, co viděl. Andreas Vesalius, který přistupoval k lidskému tělu jako k továrně, se pro změnu snažil popsat procesy, které v něm probíhají. Právě on často zjišťoval, v čem se Galen mýlil. Souběžně se lidským tělem zabývali v arabských a asijských zemích.

napsala PhDr. Eva Fišerová

Zdroje: https://cs.wikipedia.org/wiki/Chirurgie, https://cs.wikipedia.org/wiki/Gal%C3%A9n