Římská armáda byla výtvorem starověké společnosti, která byla odkojena neustálým válčením. Po dobu dlouhých pěti století, od druhé punské války až po katastrofy ve 3. století byla prakticky neporazitelná. Vítězství římské armády nebrala konce, každé z nich doprovázela okázalá triumfální jízda a sbírka pamětních sloupů, po vzoru Titova oblouku nebo Traianova sloupu. Každá její porážka byla výjimečná a způsobila senzaci, jako například rozdrcení tří římských legií v německé provincii v roku 9 n. l.

 

Proč si římské legie dokázaly podmanit bezmála celý tehdejší svět? Byli snad Římané nejsilnější a nejstatečnější? To rozhodně ne. K vítězství vedl legionáře především vytrvalý a dlouhodobý výcvik, dokonalá organizace a pevná kázeň na cvičišti, v táboře i poli.  Vojáci museli projít výcvikem v pochodovém kroku, běhu, skoku a výcvikem u kůlu, který představoval nepřítele. Učili se plavat, bojovat s mečem, házet oštěpem, střílet z luku, metat kameny prakem a jezdit na koni. To všechno po celou dobu vojenské služby, která trvala dvacet let, museli denně trénovat, aby nevyšli ze cviku. Navíc třikrát do měsíce vycházeli vojáci s plnou polní na desetimílový cvičný pochod. Část této vzdálenosti se zdolávala během. Věrní váleční veteráni se mohli dočkat daru v podobě půdy v jedné z vojenských kolonií.

Římští vojáci kolem roku 70 n. l. při útoku. Pozadí ohrazené oblasti nemá za cíl zobrazovat (konkrétní) skutečnou římskou pevnost. Vyfoceno během přehlídky Legie XV z Pramu v Rakousku /Matthias Kabel, Wikimedia Commons, Public domain

Římská armáda se dělila na pěší vojsko, jízdu a námořnictvo. Nejdůležitější však byla pěchota – legie rekrutované z římských občanů a pomocné sbory z řad spojenců a obyvatel provincií. Každá legie měla 5000 – 6000 mužů a v jejím čele stal senátor. V době římského míru hájila císařské pevnosti a hranice stálá síla zhruba třiceti legií. Legie byly označovány číslem a jménem. Římská armáda postupně nabývala na velikosti a síle, až roku 31 př. n. l. dosáhla nejvyššího počtu téměř 60 legií. Válečné loďstvo si drželo flotily na Rýnu a na Dunaji, stejně jako ve Středozemním moři. Roku 2 př. n. l.  císař Augustus založil devět kohort elitní praetoriánské gardy se základnou v Římě. 

Limes romanum – hranice Římské říše

Jak jsem se již zmínil, Římané potřebovali velikou armádu k tomu, aby dobyli všechna území své říše. Armáda však byla důležitá taky při zajištění ochrany hranic Římské říše. Limes, aneb hraniční čáry, se staly životně důležitým znakem říšské obrany. Nebyly to, jak se občas tvrdí, neproniknutelné zátarasy. Z vojenského hlediska to byla řada paralerních kordonů, které v případě vážného narušení spustily aktivní protiopatření.

Nejvýznamnějším rysem limitů byla jejich návaznost. Vedly bez přerušení nahoru do kopce a napříč údolím a podél všech hraničních řek a pobřeží. Důležitou součástí limitů byly pevnosti s římskými vojáky. Limity byly hranice a k jejich překročení stačilo běžně zaplatit portorio – poplatek a mít souhlas císařské moci. Kolem limitů a vojenských pevností vznikaly trhové osady, městečka a města. Limity jednoznačně oddělovaly především ta území, která podléhala římské jurisdikci, a ta, která stála mimo ni. Právě díky limitům se Římanům po řadu století dařilo udržovat s barbary spořádané vztahy.

V Africe, která zásobovala Římskou říši obrovským množstvím obilí, hlídkovalo 28 tisíc římských vojáků. Tak jako v jiných římských provinciích zde vznikla síť dobrých cest a silných, stabilních pevností. Zdejší pevnosti tvořila velká skupina opevněných statků, obrácených do pouště.

V pouštích Arábie a Sýrie nechal císař Traianus vystavět množství cest a pevností, aby tak zformoval východní hranici říše.

Na severu bylo třeba větší ostrahy říšských hranic, aby se zamezilo útoků barbarů. Římané tak nazývali tamější, pro ně necivilizované sousední kmeny. Stála hranice mezi řekami Rýnem a Dunajem byla tvořena nejenom těmito řekami, ale i dalšími vodními nádržemi, příkopem a dřevěným ohrazením, hlídaným z věží a vojenských pevností. V Britanii, na severní hranici říše, nechal císař Hadrianus postavit kamennou zeď, nyní známou jako Hadrianův val. Kamenná zeď pak byla doplněna řadou vojenských pevností.

Hadrianův val / Wikimedia Commons, quisnovus, CC, BY, 2.0

 

napsal Jiří Glet

zdroj: Norman Davies: Evropa Dějiny jednoho kontinentu, nakladatelství Prostor