foto / Depositphotos.com

Byť jsem z generace, která už u počítačů, televizních her a mobilů vyrostla, můj vztah s těmito technologiemi pořád není bůhvíjak vroucí. Pokud to jen trochu jde, aplikacím na upatlaném displeji telefonu se vyhýbám, vybitá bezdrátová sluchátka mám už 2 roky pohozená v tašce, kterou mám stejně zahrabanou mezi oblečením typu: AŽ SE DO TOHO VEJDU a stolní počítač mi většinou slouží jako opěra pro moji stařičkou papírovou knihu s recepty.

Samozřejmě, že mobil pro mě není futuristickým zjevením. Naopak. Jsem velmi zběhlý uživatel. Umím ho zamknout, vyčistit čočku fotoaparátu a pošlu z něj i mail. A to dokonce i hodně daleko. Čím víc jsem ale chytrý telefon odsouzena používat, s tím větší láskou si vzpomínám na telefon tlačítkový. Člověk se tehdy mohl umačkat, když potřeboval vyjevit vnitřnosti černobílého telefonního seznamu. Mozoly okrášlený majitel takového nerozbitného tlačítkového telefonu se nikdy nemusel bát, že se svým nadřízeným po telefonu absolvuje celý nákup dámských hygienických pomůcek jen proto, že jej, na dotyk (ne)citlivý mobil, sám vytočil při pohození do kabelky. Je ale také pravda, že při případné krádeži takového telefonu se tehdy člověk naopak zase bát musel. Přístup do přístroje byl okamžitý. Dnes? Dnes není důvod panikařit, když vám lapka chytrouška odcizí. Pokud zloděj není vaše identické dvojče nebo nemá mimořádně dobrou plastiku, do mobilu, který je nastavený na odemknutí rozpoznáním obličeje se stejně nedostane. Což, nutno uznat, se tedy ale může stát i samotnému majiteli, který co do párty neodhadnul svoje schopnosti a ráno z něj byl úplně jiný člověk.

To, že nám už dnes při zcizení nehrozí rizika, ale vůbec zároveň neznamená i to, že můžeme spát klidněji. Opak je pravdou. Z takového chytrého telefonu by jeden zešílel. Nebo alespoň já už mám rozhodně na mále. Nejen že je můj telefon hloupější než já, což sice není zas až takový problém, ale občas mám pocit, že jeho schopnosti a funkčnost se hravě vyrovnají potenciálu smetáku. Se smetákem se taky nikam nedovolám, když potřebuju a spadne-li mi na malíček u nohy, bolí to stejně.

Na to, že je můj chytrý hloupý mobil nefunkční, už jsem si víceméně zvykla. Samozřejmě k tomu připočítávám i ne příliš bystrou majitelku, čili si dokážete představit, jak rychle se dennodenní boj o spojení se světem proměňuje v nevyčerpatelný zdroj marnosti, beznaděje, rozčilení a vysokého tlaku. Přitom tak nějak pořád vůbec nevím, proč mě můj mobil nemá rád. Jsem to přeci já, kdo mu displej vyčistil jarovou vodou, to já jsem mu už 5x ve své naivitě dopřála tovární nastavení, aby ulevil svojí mentální kapacitě, a jsem to taky já, kdo noční režim zapíná v domnění, že jej zapínám jemu, aby si odpočinul. Ne sobě. Přesto všechno, nemá mě rád. Já jeho ale taky ne, heč.

Definitivně si mě znepřátelil ve chvíli, kdy jsem jeho schválnosti a zákeřnou povahu prokoukla naplno. Můj mobil totiž nikdy nedělá to, co chci, a zásadně dělá to, co nechci. To znamená, že kdykoliv si na něm chci pustit i něco s obrazem, začíná olympiáda v trpělivosti. Obraz běží, ano, ale kdykoliv se dotknu displeje, abych si například rozhovor posunula do místa, na kterém jsem naposledy skončila, telefon nereaguje. Dál si jede svoje bez ohledu na to, že já si přeju něco jiného. Můj mobil má ale i takovou vlastnost, kterou by mu kdejaký vztahový terapeut mohl závidět. Sdružuje totiž lidi, opravdu. Kdykoliv si chci něco poslechnout, každý, kdo je doma, začne pociťovat neodkladnou potřebu mluvit na mě. Pořád se tomu sice divím, ale skutečně ještě stále nedokážu dělat víc věcí najednou. Opravdu tak asi jako jediný člověk na světě neumím jedním uchem poslouchat politický rozhovor a druhým zachytit vše o smyšlené statistice výskytu jednorožců, kterou si na mě vymyslela moje dcera. Ráda bych si proto rozhovor zastavila a o svých nulových znalostech jednorožců podebatovala. Jenže to nejde. Ať dotykem obraz stopuju, jak chci, opět se nic neděje. Politik mluví dál, moje dcera mluví dál, manžel volá z obýváku, na domovní zvonek zvoní sousedka, pes nad námi vyje a miminko pod námi pláče. Jako ta moudrá se tedy vzdám, mobil zamykám a poohlížím se v bytě chytře po nejbližší větvi, na které bych si to mohla hodit. Což nakonec samozřejmě neudělám a svoji psychiku se znovu snažím přepnout do zenu. Když nemám telefon na dohled, dokonce se mi to i daří.

Veškerá těžce opečovaná psychická pohoda je však ta tam ve chvíli, kdy myju nádobí a opět se snažím doposlouchat si, ten již 156x rozposlouchaný, rozhovor. Všechno funguje, hlasitost překvapivě zůstala nastavená tak, jak si přeju já a ne tak, jak si můj mobil myslí, že je nejlepší pro můj sluch a nic podezřelého se kupodivu neděje. Aha, tak ne. Jedna jediná kapička, která se od mojí ruky oddělila při manipulaci s mokrým hrncem a dopadla na jindy nereagující displej, zhatila vše. Rozhovor ukončila a přepnula mě do pásma nekonečných reklam, které nelze přeskočit. Až jednou tahle kapka najede do mého bankovního účtu a objedná ty šaty, co se mi tak líbí, na mou duši mě to nepřekvapí…

napsala Bára Klímová

Zdroj: Autorský článek