Kamila se ptá:
Dobrý den,
potřebovala bych vysvětlit vaše chování. Myslím chování vás mužů, lépe řečeno mého přítele.
Známe se zhruba 4 měsíce, seznámili jsme se na internetu. Oba jsme hledali vztah, oba jsme chtěli nebýt sami, takže vlastně ideální stav. Po několika schůzkách jsme zjistili, že toho máme i hodně společného, podobné nebo stejné názory tzn. ještě ideálnější stav. Oba jsme na sobě finančně nezávislí . Oba jsme hodně dominantní.Zhruba po měsíci od seznámení nás okolnosti donutili začít spolu bydlet u mě v bytě. Ze začátku mi to vadilo, protože jsem to považovala tak trochu jako vpád do mého soukromí, ale potom jsem to přestala řešit. Přítel mne miloval od začátku a velmi intenzivně. Mě to nějakou dobu trvalo, ale už jsem v tom také až po uši. Začala jsem se o něj více zajímat a nevím, jestli jsem si toho dříve nevšímala, protože mi na tom tolik nezáleželo, ale … začíná mi vadit některé jeho chování. Dokonce ho považuji za nepřípustné.Celý náš vztah mi najednou přijde jako JÁ a TY … ne MY. Ve společném soužití to v praxi znamená: Je dlouho v práci, ale nedá mi vědět, prostě přijede pozdě. Slyšet vulgární slova je pro něj nepřípustné, ale sám je používá a to i v mé přítomnosti. Když se zdržím v práci já, rozhodně musí přijet později než já, i kdyby musel jezdit kolem domu. Vždy musí mít pravdu, i když jí prokazatelně nemá. A takto bych mohla pokračovat … A hlavně mi přestal dávat najevo svojí lásku – slovy, letmé doteky, pohlazení. Na začátku vztahu takový nebyl, strašně se změnil … Co to je?
Zamilovanost je doba od bodu nula po bod řekneme 90 (dnů) nebo 180 (dnů). V tu dobu nevidíme, neslyšíme... Jen se šíleně milujeme. A kamarádkám říkáme: "No není skvělý?" A ony nám po většině asi odpovídají: "Ano, je... Úžasný..." A vzdychají stejně jako ty...
Pak přijde "probuzení", vystřízlivění, kocovina, nazvi to jak chceš, Kamilo... Začneme - holky i kluci - vidět věci reálněji. Nám mužům že smrdí nohy, sem tam se neoholíme i když jsme se ještě v bodě 87, 88 a 89 oholili - ty že máš raději drogerii než vařečku apod.
To je asi ten základ mého vyjádření, obecně znám. Stadium zamilovanosti je jiné, unikátní, rozum nefunguje, jen hormony, pachy, zóny ne nutně ty parkovací atd atd...
Co k vám dvěma konkrétněji? Jak sama píšeš, jste oba dominantní, tedy moderní mladí lidé, zvyklí na rovnost, vlastní život, svůj život... Ty, já... Vlastně naopak. Nejdřív já - pak ty...
U mužů je to přirozené historicky vývojově takový být, dominantní - a on jí dává najevo například tím, že Tě nebude čekat doma v kuchyni alespoň s namazaným chlebem s máslem a uvařeným čajem k večeři - protože má ve vašich dvou rolích jasno. Ty máš čekat doma, až "Pán Tvorstva" přijde - ať již jej budeš čekat s teplou večeří, nebo jen s tím chlebem s máslem či pizzou z mrazáku... Vím, je to už dnes mezi mladýma asi překonané, tenhle model - ale koukni na jeho rodiče. Jak žijí oni? Podle mě je on tak vychován, že je v jeho rodině jasně dominantní otec ješte, "tradiční" rodina v tomto ohledu...
Individualizmus odsuď potud... Ano, žít dva, spolu, to chce kousek - nebo líp řečeno - hóóódně velký kus - změny chování... Za prvé. Musíš si to chování uvědomit, že jste dva, a že je to teď MY. Nepleť se. Ani v zamilovanosti si to ještě neuvědomujete, jste "slepí láskou" (=sexem?). A za druhé, i když si to uvědomíte, tedy každý zvlášť myslím, tak to každý zvlášť musí chtít v sobě změnit. Ten původní vzorec (individualistického) chování. A to nejde jen tak. Záleží na mnoha věcech. Proč? Stojí mi to za to? Možná ne? Hele, vždyť ona není taková jaká by měla být, hele, dlouho pracuje, hele, už se mi tolik nevěnuje, hele tohle, hele tamto, hele támhleto... Chce to i svůj čas. Vyzrálost povahy, osobnosti. To se na vysoké škole nenaučíš, a rodiče nám to ukazují (někteří) příkladem, co tam odkoukáme, to pak žijeme... Co odkoukal on? Co ty?
Začít s někým bydlet ve společné domácnosti po měsíci (troufám si říci sexuálního od začátku navíc, hormony šílí, zamilovanost to možná ani není, nebyla, Tě budu teď provokovat?) vztahu je na mně (starého psa vychovaného ještě v v hloubce starověku) celkem síla. Že by jste po té době zamilovanosti (jak vidíš, asi to číslo 90 na vás dva asi pasuje, minimálně na něj, píšeš to v čase cca 120, tj po 4 měsících od začátku vašeho vztahu, a už popisuješ problémy, které trvají nějaký ten pátek, možná právě od čísla 90...) skutečně oba zjistili, že jste si souzeni, že jste ideální pár "zrozen jeden pro druhého" - je podle mého názoru velice nepravděpodobné. Jinak řečeno, kdyby jste žili před dvaceti nebo třiceti léty, to jest chodili (více než) pár měsíců jen za ručičku a sem tam ke kamarádovi co vám půjčí na hodinku prázdný byt - a tím pádem se takhle půl roku či rok oťukávali - zjistili by jste pravděpodobněji - že to sice na chození je ještě nějaký měsíc, možná rok - ale že by jsi s ním žít nechtěla... Nebo možná ano, ale nechtěl by on. Nebo by jste i možná chtěli oba - ale vyvinulo by se to postupně až z toho, jak se poznáváte, máte se chuť (nebo nechuť) kvůli tomu druhému měnit, změnit, něco pro něj dělat. Nacházeli by jste si (nějaký) důvod pro to... Vše chce čas... Dnes ten čas nemáme. Vy jste jej něměli, evidentně, dosuď.
Vy dva jste ten váš vztah zrychlili, urychlili. Museli, jak píšeš, okolnosti vás přinutili bydlet spolu. Ty, jsi se asi z "doby zamilovanosti" dostala do "doby lásky." Ten vztah, čas zamilovanosti, totiž buď vystřízlivý tím, že zjistíte, že "ten druhý není ten pravý" - nebo přejde do té Lásky, vztahu pevnějšímu, kdy i po tom vystřízlivění ještě pořád chcete toho druhého vidět, akceptujete jeho nějaké chyby, chybky, nedostatky (On: Ona nevaří - ale sem-tam by už mohla, taky mi vyžehlit košili, nebýt tak dlouho v práci, jít se mnou na fotbal s klukama atd atd. Ona: Proč mi už nekoupil měsíc kytku, neptá se mě co jsem dělala v práci, nechce jít se mnou nakupovat, nechce změnit parfém, co nemám ráda, nosí pořád tu hnusnou košili, nemá rád mojí nejlepší kámošku, neumí zatlouct hřebík...). Ty jsi, zdá se, "v tom". Ve vztahu. Ze zamilovanosti - v Lásce. On - není. Nebo si pod pojmem "Láska" přestavuje něco úplně jiného než ty. I to se stává. A každý máte svojí představu "Lásky". Jen si pak musíte do ní najít toho, kdo jí má stejnou...
Neměli jste moc času si o tom dosud vůbec říci, dle mého silného názoru, jaké máte vzájemné představy "Lásky", chybí vám ty měsíce "chození" po Petříně, sice každý den dvě hodiny - ale alespoň tři měsíce, to jest dostat se takhle k bodu 90... Tak si to musíte "odbýt" až teď... Když už vlastně spolu žijete. Možná "omylem".Buď se "rozvedete" - nebo zůstanete.
Hlavně si myslím, že by jste si o těch vašich životních filosofiích měli najít čas konečně popovídat. Ne přes mobil, mail, Skype, iPhone, iPad, iPod, tablet takový či makový - ale osobně. Tradičně. Najít si čas pro sebe... Máte jej? Nevypadá že moc, podle toho, co píšeš, myslím...
Podle toho, cos napsala, Ti řeknu úpřimně, vám velkou šanci do budoucna nedávám. Ale věštec nejsem, do koule žádné jsem se nedíval, mám jen svojí (celkem dlouhou už) životní zkušenost, a pár dalších odposlouchaných ze života, co jsem slyšel, viděl kolem...
Jinak řečeno. Tvého chlapa nezměníš - pokud nebude chtít on sám. A to, že jsi do něj už teď asi skutečně celá zaláskovaná ty - k tomu nutně nestačí. Přestal Ti dávat najevo svojí lásku buď z důvodu, že ji k Tobě nemá - a neměl, předtím to byla "jen" Zamilovanost, nezapomínej (a nemá kde bydlet?) - nebo to prostě po stadiu zamilovanosti už nepovažuje za potřebné. (Když lovíme, nebo jsme vedeni jen chtíčem je to něco úplně jiného, to Ti budeme všichni říkat, jak Tě milujeme, o tom nepochybuj...). Co je pro (všechny snad?) muže více než typické (výjimka potvrzuje pravidlo). Přirozené. Jak je to u něj - skutečně nevím, a netroufnu si ani věštit, hádat v tom... Na to musíš přijít sama. Nebo taky ne. A žít dále tak, s tím, že Ti možná opět dá vědět, že Tě má rád, až na Vánoce, narozky, u narození prvního dítěte (u druhého už ale ne, bacha, to ale neznamená že Tě nemá pak už rád) či pětileté výročí svatby? Jinak to může být stejně skutečně úžasný chlap, který se bude krásně starat o vaše děti a nevím co ještě - ale jen v duchu své individualistické dominantní osobnosti - když mu umožníš takovým (dominantním, individualistickým) být i nadále. Do konce života, například... Nebo jen do Tvého prvního rozvodu... The Choice is Yours... (Hlavně nevěř, že toho muže změníš - když nebude chtít a mít důvod to udělat sám)
Trochu odlehčení na závěr, Kamilo, jací jsme my chlapy, a jak nějaká moudrá (a dobře si toho vědoma), chápající žena, z druhé půlky minulého století je i přes to s ním šťastna, protože už ví, co od něj může očekávat :
Ona: Pepo, je to pravda, že když jsi se mnou, je to jako vstupenka do ráje?
On: Ano
Ona: Pepo, a... A když mě držíš v objetí, že se Ti točí štěštím hlava?
On: Ano
Ona: A když jdeme po louce, a ty mě držíš mě za ruce, že... že slyšíš hrát všechny anděly?
On: Ano
Ona: Ach, Pepo, ty umíš tak krásně mluvit... Obejmi mě... :-)
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem
Vaše názory
Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)