Patříte mezi věčné dietářky, kterým se nedaří překročit svůj vlastní stín?

Kolikrát jste se samy pokoušely zhubnout? A jaký byl výsledek Vašeho snažení? Pokud patříte mezi věčné dietářky, kterým se nedaří překročit svůj vlastní stín být konečně o pár kil lehčí, čtěte dále, třeba se vám to konečně podaří.

Já jsem nikdy moc hubnutí neřešila. Neměla jsem sice dokonalé křivky, sem tam nějaký tukový polštářek, který šel hravě zamaskovat, a tak nějak mi to stačilo. Vždycky před začátkem léta mi stačilo začít chodit někam cvičit, což mi zpravidla vydrželo jen do začátku letních prázdnin. Jenže pak to přišlo. Po pětadvacítce se můj metabolismus nějak zpomalil, nebo jsem začala vést méně aktivní život, a kila šla pomalu, plíživě nahoru. A tak se stalo, že jsem měla po prvním dítku osm a po druhém již 16 kil navíc. Pohled do zrcadla na nebyl příliš povzbuzující. Kdysi pevné obrysy mého těla se někam poděly - teď na mě koukaly poněkud širší boky, pozadí nevídaných rozměrů a místo dříve plochého bříška cosi, co při troše fantazie připomíná kynutý knedlík. Jde s tím vůbec něco dělat? Jak je to vůbec možné, že jdou kila nahoru, když na mateřské vlastně vůbec nejím, jenom tu a tam uždibuji?

Bylo načase s tím začít něco dělat. Krabičkové ditety jsou drahé, jenom cvičením bych to už nespravila. Po delším váhání jsem se rozhodla se přihlásit do kurzu hubnutí od STOBu. A popravdě, vůbec jsem si nedovedla představit, co to bude obnášet. Jak mě chtějí donutit zhubnout? Dostanu předem připravený jídelníček? To byly otazníky, které se mi honily hlavou.

Hubnutí mělo být pod lékařským dozorem - představovala jsem si tedy dominantní nesmlouvavou doktorku podobnou té ze známého televizního pořadu. Naštěstí mě hned první lekce vyvedla z omylu. po hodině aerobiku, kterou začínala každá lekce,  se nám představila naše lektorka Helena. Vypadala naštěstí příjemně a upozornila nás, že vše, co v tomto kurzu budeme podnikat, je zcela dobrovolné a v naší režii, a dokonce nebudeme muset dodržovat ani žádné předem připravené jídelníčky. To mi skutečně padl kámen ze srdce. Ve svém věku už mi připadá nepatřičné se krčit před nějakou autoritou a poslouchat ji na slovo jako ve škole. Motivace zde je totiž jiná než ve zmíněném televizním pořadu - nespočívá ve strachu, že se ztrapním před celým národem, když neuspěji, ale spíše v podpoře ostatních členek kurzu a přirozené konkurenci. Přece, když to zvládá jedna, tak to by v tom byl čert, abych to nezvládla také. Kolektiv čekatelek na zhubnutí byl různorodý - ženy různého věku, různých zaměstnání, ale se společným cílem. Hlavní bylo nadšení a víra, že teď to půjde skoro samo.

Aby hubnutí fungovalo, bylo potřeba si na začátku dát nějaký konkrétní cíl a napsat si ho na papír. Sepsaly jsme tedy takovou smlouvu se sebou, o kolik kg budeme štíhlejší. Zvolila jsem si ze začátku4 kga doufala, že se mi podaří shodit alespoň něco. Přece jen, konkurenční boj ve skupině funguje a nechtěla jsem se nechat zahanbit, ale na druhou stranu jsem pochybovala, že se nechám k něčemu přinutit. Jsem totiž od přírody neplánovací typ a při představě, že budu muset plánovat jídelníček a dodržovat nějaké zásady, se mi lehce orosilo čelo. Avšak naše lektorka na nás byla ze začátku hodná. Napoprvé jsme měly svůj dosavadní jídelníček zachovat a jenom zapisovat, co a kdy jsme jedli, jesli to bylo k svačině, večeři či k obědu a případně jak jsme se při tom cítili. Cílem totiž bylo zmapování našeho dosavadního stravování a vychytání slabých míst při jídle. Leckdo totiž jídlem zahání nudu, což, jak jsem později zjistila, platilo i na mě. Celkově byl pohled na můj jídelníček žalostný. Po ránu dlouho nic, okolo desáté chléb s něčím, a do oběda nic, potom lehký oběd, po obědě většinou kafíčkou s nějakou sladkůstkou, pak až večeře a po večeři obvykle následovalo hodování, co hrdlo ráčí. Kousek sýra, kousek něčeho sladkého. Takhle napsané na papíře to původní nic vypadalo hrozivě. Avšak po pár dnech jsem zjistila, že zapisování jídla do aršíku mě odrazuje od uždibávání.  Pak ovšem přišlo opadnutí prvotního nadšení a další dny jsem již zapisování svého jídelníčku hodila přes palupu. Částečně také po intervenci mého muže, kterému celé počínání přišlo vtipné a který, když si poprvé přečetl můj seznam snědených jídel prohlásil: "Tohle přece nemůžeš odevzdat, vždyť to vypadá, jako jídelníček na tři dny!"

Postupně nám naše lektorka osvěžila základy zdravého stravování, o kterých jsem zhruba tušila, že existují, ale kterými jsem se doposovad jinak nestresovala. Tak jsem tedy začala znovu, hezky se ráno v klidu najíst, po 3 hodinách znovu, po ránu sacharidy a k snídani více jídla na správný rozjezd, pak menší svačinka, za 3 hodiny oběd, a hlavně nedopustit, abych jedla déle než po 3 hodinách. Šlo to ztuha, jako každý nový návyk, ale tentokrát jsem si již přála vydržet.Ovšem s kvalitou stravy to nebylo tak jednoduché, rodinka byla zvyklá na svůj standard a nízkokalorická strava a více zeleniny se mi do rodinného jídelníčku propašovávalo těžko.

Pak přišla další zatěžkávací zkouška, měli jsme si zapisovat množství a kalorickou hodnotu jídla. Po pravdě řečeno, do toho se mi už nechtělo vůbec. Neměla jsem odhad, kolik které jídlo váží a při představě, že si převažuji každý kousek potravy, se mi chtělo s celým tím hubnutím skončit. Pár týdnů bylo tedy jalových, vždycky jsem začala se zapisováním, ale pak jsem zase rychle skončila. Pak mě konečně napadlo podívat se na stránky STOBu, na ten zmiňovaný sebekoučink. Pěkné zpracování, seznam jídel na výběr, možnost přidání nové potraviny a výstražné semaforky, pokud se mi podařilo překročit doporučené dávky tuků, sacharidů a bílkovin mě konečně chytly. Konečně jsem se začala snažit jíst trošku zdravě, hlídala jsem si tuky a cukry v potravě a dodávala potřebné bílkoviny a tolik opomíjenou zeleninu. Boj s jídelníčkem ale nepřestal, pořád mě tu a tam přepadávaly chutě na sladké a pak lákavá možnost si tu čokoládku do svého sebekoučinku nezapsat. V tom mi hodně pomohly návštěvy kurzu. Nebylo milé pozorovat, kterak ostatní spolubojovnice dostávají diplomy za svá shozená "pětikila", a přitom se koukat, že se  ručička na váze téměř nehne z místa. Konečně se dostavil první úspěch, velikonoční vajíčka už byla snězená, a tak doma nebyla žádná lákadla, která by mě mohla svést z cesty za novým štíhlým tělem. Začínala druhá polovina kurzu teoretické základy jsme všechny celkem zvládly. Byl čas na psychoterapickou část kurzu, na zvládání svých vlastních chutí a čertíků našeptávačů, svých emocí, díky kterým se často odměňujeme sladkostmi a dobrým jídlem. Pomalu jsem zjišťovala, že není třeba vždycky sníst vše, co vám s dobrou vírou podstrčí rodiče, či přátelé na návštěvách, a že na uspokojení chutě na sladké stačí pár čtverečků čokolády a zbytku se můžeme s klidným sdcem zbavit, aby nás příště nelákal. Bohužel, tato část kurzu byla nejtěžší, a musím říci, než všechny své poznatky vnitřně zpracuji a nové návyky zapojím do svého běžného života uplyne ještě mnoho vody.

Že nás všechny čeká ještě dlouhá cesta, jsme si na poslední hodině, která se nesla v duchu rautu a malé ochutnávky ze zdravé lehké kuchyně a příjemného posezení s

Na poslední hodině jsme však diplom za shozená kila dostaly téměř všechny. To proto, že pochvala, inspirace při hubnutí a sdílené nadšení dělají divy.