Babinet.cz  /  Magazín  /  Společnost  /  Objetí zdarma

Objetí zdarma

2.11.2011 - Eva Hauserová

Zase jednou jsem si připomněla, na čem možná stojí naše civilizace: co když jsme všichni tak trochu citoví deprivanti, kterým notoricky chybí lidské teplo, a tak se zahříváme a rozehříváme různými jinými způsoby, adrenalinem, kariérou, nakupováním a tak podobně?

amogosTo jsem takhle šla po Ovocném trhu, samotným epicentrem pražského turistického ruchu,  a proti mně se hrnul rozdováděný hlouček alternativně působících lidiček – dredy, pestré pletené čepice a tak. Nesli nějaké cedule, tak jsem si myslela, že budou asi chtít legalizaci marihuany. Skutečně to, co vykřikovali, znělo trochu jako „frí drag“, volné drogy nebo něco podobného. Jenomže. Lidi, co šli naproti nim tak jako já, se většinou rozesmáli a šli se s nimi obejmout. Sama jsem se tedy držela v uctivé vzdálenosti, protože mám lehké zábrany se vrhat do náruče citím lidem, a přečetla jsem si, že ty jejich cedule hlásají FREE HUGS. Objetí zadarmo, nebo Rozdáváme objetí. Ne, do toho jsem tedy nešla! Ale přitom se mi to líbilo. Dobrá myšlenka. Zdá se mi, že přesně tohle v našem běžném životě tak trochu chybí a ti lidičkové na to (doslova) demonstrativně upozorňovali.

Přiznávám, že teprve s příchodem kapitalismu jsem vůbec začala s něčím takovým jako s objímáním lidí, kteří nepatří k okruhu mých úplně nejbližších. Dokonce ani v mé původní rodině jsme se neobjímali, ačkoli přesně nevím proč. Dneska pozoruju, že moje matka se se svými vzdálenými sestřenicemi na přivítanou taky vždycky obejme. Myslím si, že v šedesátých letech to bylo tak nějak „out“ v rámci modernosti, hygieny a pedagogického přístupu nerozmazlování. No. Takže tento typ fyzického kontaktu jsem měla opravdu jen se svými partnery a dětmi, a u svých dětí jsem toho nechala někdy v době jejich puberty, jelikož jsem předpokládala, že je jim to asi trapné. Tudíž když se v různých firmách, ve kterých jsem po Listopadu pracovala, začalo se slavením narozenin a podobných příležitostí doprovázeným samozřejmě objímáním, neměla jsem dostatek tréninku a zmocňovaly se mě rozpaky a křeč. Tím pádem jsem do těch ubohých kolegů třeba vrážela nosem, dupala jim na nohy a podobně. Nakonec jsem si občasné objímání (alespoň při oslavách) zpětně prosadila i ve své rodině, ale byla to fuška – moje matka se mě snažila přesvědčit, že objímání přece nesnáším, protože jsem něco takového tvrdívala ve třinácti letech.

Ve skutečnosti si myslím, že častější objímání (nebo to, co dělají Francouzi – lehký polibek na obě tváře) život prozařuje, vnáší do něj lidské teplo a sbližuje nás s ostatními. A to dokonce i v případě, že objímání provozujeme jako formalitu, bezmyšlenkovitě, povrchně, nic tím nevyjadřujeme a je nám to vlastně jedno. Stejně. Aspoň si zblízka uvědomíme, že ta druhá osoba je skutečně živoucí člověk, že má teplou pleť, že to není nějaký robot, abstraktní bytost, figurka z nějaké hry, kterou zrovna hrajeme, jakési papírové schéma.

No a pokud se objímáním skutečně vyjadřuje, že někoho rádi vidíme, je to už úplně super. Vybavuje se mi pojem, který kdysi razila spisovatelka Saša Berková – nevymazlené děti. Jsme generace nevymazlených dětí a tohle téma pro ná asi bude citlivé až do smrti. A nepřekrývá se to náhodou s kategorií, o které zase píše František Koukolík, to jest s jevem citových deprivantů? Kteří mají v duších nezáživnou pustou plochu přesně v těch místech, kde by mohla rozkvétat empatie?

Tak, dost bylo úvah, musím se věnovat svému kocourovi, který na mě mňouká a chce se mazlit. S kočkami člověk nemusí tyhle problémy vůbec řešit, dá se s nimi mazlit úplně úžasně: nejímají vás pochybnosti, zda celé tohle počínání není tak nějak trapné a zda o to váš protějšek vůbec stojí.

Vaše názory

Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)

Vložit komentář

Další z magazínu

Náš tip