Jak jsem potkal Štěstí - aneb moje životní láska

Jak jsem potkal Štěstí - aneb moje životní láska

Jsem muž středního věku, pracuji jako úředník, a výjimečný jsem možná jen tím, že výjimečného ne mně není zhola nic. Velmi dlouho jsem žil sám. Ne že by se mi ženy nelíbily, ale říkal jsem si, že než současnou Češku, to raději nikoho. Mít vedle sebe ženu jsem nepovažoval zkrátka za nutné ani přínosné. Člověka mrazí, když vidí celé pluky slečen s knihami v podpaží a kariérním řádem v kabelce, nadnášené pocitem vlastní důležitosti...

To je samé: Letos, Kristýno, nemám čas, to víš, jedu do USA jako au-pair, chci se naučit jazyky, udělat státnice a mít svoji práci. A víš, že Anča už má dítě? Chudák, ta toho asi už neužije. Ale na to kafíčko bychom zajít určitě mohli, počkej, dám ti číslo na mobil, tak zatím ahoj! Seděl jsem za nimi v autobuse a myslel jsem, že budu muset předčasně vystoupit. Bylo mi z nich opravdu zle. Fyzicky zle.

Byl jsem šťastný, když tyto šíleně mladé a perspektivní madam vystoupily. Dlouho jsem žil v představě, že to nejlepší, co může být mezi mne a dnešní slečny dáno, je hodně dlouhá a tlustá betonová zeď.

Chodíval jsem kdysi do knihovny, kde uklízela taková mladá paní.

Dával jsem si vždy záležet na tom, aby můj pozdrav jí vyzněl co možná nejuctivěji. A vždy jsem to myslel upřímně. Ovšem slečnu ředitelku jsem raději minul pohledem, neboť bych si zkazil celý den. Úplně jsem rostl, když celé to ženské intelektuální osazenstvo začalo hovořit takzvaně na úrovni. Takové to rádoby inteligentní a ironizující špičkování konverzace v náznacích a symbolech, ambivalentní výrazy to všechno mi znělo z ženských úst obzvláště odporně. Onen duch žoviální MUDr. Fastové (z Nemocnice na kraji města), to je něco příšerného. Jako by pořád v něčem chtěly dohnat muže. Kolo bych se o ně opřít zdráhal. Kdykoliv slyším, jak žena užívá nečeského výrazu v marné snaze vyhoupnout se o jedno rétorické patro výše připadá mi to náramně násilné a pro ženu nepřirozené. Nemohu si pomoci, ale v tomto vypadají muži o poznání věrohodněji. Ony se pořád snaží muži sdělovat: Podívej, já jsem žena a mluvím takto vybraně, tak si mě važ! To koukáš, jak jsem dobrá, co? Nevím, co ženy k podobnému jednání motivuje, a proč to dělají. Jaksi jim uniká, že zmíněným počínám roste jejich atraktivita pro některé z nás asi tak, jako roste přitažlivost neustále se zvětšující městské skládky. Jedné z těch knihovnic se porouchal počítač. Zašla tedy za svým kolegou s žádostí o pomoc: Nemohl byste se mi podívat na můj počítač? On se jí zeptal: A co vám nejde? (Knihovnice horečně přemýšlí, jen aby se, proboha, neztrapnila nějakým infantilním naivismem-jak se sakra jenom vyjádřit, abych působila jako moderní a světaznalá madam?) No, pravděpodobně se mi porouchal systém (neví jaký, hlavně, že si vzpomněla z těch PC příruček na slovíčko systém však ono to už nějak dopadne hlavně, že tu nebude za blbečka). S tím pánem, co jí to opravoval se znám. I on je toho názoru, že se ženy cpou zbytečně násilně tam, kde evidentně nepatří. Působí to spíše úsměvně.

Oba jsme se tehdy shodli na tom, že daleko milejší a lepší by bylo, kdyby přišla a řekla: Porouchala se mi ta svítící televize s obrázky, pane, ten program na knihy, který spouštím pořád dokolečka mi najednou nejde a já jsem úplně bezradná, totálně ztracená, udělal byste, prosím, něco proto, aby se to zase hýbalo, ta kupa drátů ve mně budí doslova hrůzu. Uvyklý samotářskému způsobu žití, choval jsem v sobě zvláštní pýchu na to, jak jsem proti ženám imunní a vůči jejich vlivu netečný. Můj život sestával z práce a drobných samotářských vycházek, jsem tak trochu asketa, takže mi to bujaré veselí nikdy nescházelo. Žije-li člověk takto sám, brzy mu přestane na mnoha věcech záležet. Muži nemají obecně kladný vtah ani k pořádku ani k čistotnosti. Byty takových lidí pak věru nejsou tou nejvzornější ukázkou útulnosti. I v tom jídle se odbýváte. Samé párky a jiné nezdravé potraviny. Vařit pro jednoho se nevyplatí a i ta chuť schází. Ve slabých chvilkách začnete přemýšlet o tom, zda si ten triumf samoty tak trochu nenamlouváte, zda tím účelově nekryjete nedostatek čehosi. Ale takové nápady zpravidla velmi rychle zaplašíte. Když mi doktor nařídil pravidelnou a zdravou stravu, prostě jsem musel dát svoji celkovou životosprávu do richtiku, neboť v opačném případě by mne neminuly vážné zdravotní problémy, začal jsem usilovně přemýšlet, jak nastalou situaci řešit. Byl jsem si vědom toho, že vzhledem ke své vytíženosti a vůbec mému stylu bych nikdy chod své domácnosti neukočíroval do těch správných kolejí, proto jsem si podal inzerát, že hledám pomocnici do domácnosti.

Nabídl jsem ubytování u mne zdarma (tzn. bez nájmu a plateb za veškeré služby), dále zdarma stravu a ještě nějaký ten menší peníz v hotovosti navíc. Zrovna jsem se smál až jsem se za břicho popadal, protože Homer v Simpsnech řekl své (chytré) dceři: Celý život ses snažila, za odměnu tě povýším na kluka. Jo, tak tento humor mi opravdu sedí, hrozně jsem se tomu řehtal. Když vtom slyším zvonek.

Otevřu a vidím tam stát svoji budoucí hospodyňku, Naďu. Ukrajinské mladé děvče, jež využilo nabídky v mém inzerátu. Byl jsem zaskočen.

Bylo to prvně, co jsem si pouštěl někoho ženského pohlaví přes práh.

Bolesti mého břicha a lékařův apel na to, že strava musí být opravdu kvalitní, mi však neodbytně připomínaly, že není jiného zbytí. Když

Naďa vešla do místnosti, jakoby by slunce bylo jejím vlastním stínem, tak se pokoj rozzářil. Byla velmi hezká. Krásné žluté vlasy, útlá postava. V ruce držela dva kufry. Vteřiny strnule ukapávaly.

Vysvětlila mi, že pochází z Ukrajiny, kde třela bídu s nouzí a byla bita. V Čechách žila už nějaký ten rok, pracovala v textilce a bydlela v podnikové ubytovně, jenže ta zkrachovala a ona se ocitla bez peněz a střechy nad hlavou v cizí zemi na ulici. Moje nabídka jí prý vyhovuje. Našla si k ní navíc ještě drobné uklízení někde na úřadě (asi na tři hodině denně). Z očí jí koukala vděčnost a mně zase fascinace. Chtěl jsem být férový, a proto jsem se přemohl, neboť mi to nepřinášelo žádné potěšení, ba naopak, a vyjevil jí své zásady, bez kterých by naše spolupráce nebyla možná, hned na začátku našeho setkání. Říkal jsem si, budu schválně drsný, uvidíme, zda to bude akceptovat či nikoliv. Prostě jsem nechtěl, aby byla někdy v budoucnu překvapena. Chtěl jsem, aby věděla přesně, do čeho jde. Poslední, co jsem chtěl, bylo přetvařovat se, a vést konveční diplomatické kecy.

Ber, nebo ne, takto se věci mají, říkal jsem si v skrytu své duše, když jsem jí sděloval, že: za bezplatný nájem a služby, stravu zdarma a nějakou tu tisícovku navíc bych si přál: Snídaně (pondělí - neděle) obědy (jen o víkendech) večeře (pondělí - neděle) umývání nádobí, občasné nákupy. Jednou v týdnu pak: úklid bytu a praní prádla. Toť vše. Dále jsem jí vysvětlil (a byl jsem přitom napnutý jako kšandy, protože jsem netušil, jak na to bude reagovat), že bych uvítal respektování svého slova, o němž lze sice diskutovat, ale které bude v mém domě platit. Čekal jsem, zda bude svůj nový štít, v němž bude mít vepsáno heslo: oddanost, pokora a poddajnost, akceptovat. Upřímně řečeno - psychicky jsem byl připraven na spršku nadávek do bůhvíjakých nedemokratů a tyranů, s tím, že ode mne vystřelí jak patrona. Chtěl jsem být ale schválně takto syrově otevřený, nechtěl jsem si na nic hrát. Mám už dost toho divadla, jež musím denně odehrávat na veřejnosti, ale tady, na svém panství, říkal jsem si, se budu chovat tak, abych se přitom nemusel vnitřně křivit a přetvařovat. K mému velkému úžasu to Naďa přijala velmi klidně, s mírným úsměvem. Byla jedno velké ano. Ani jsem si v ten okamžik neuvědomil, že jsem se stal milionářem. Našel jsem v ní totiž poklad nedocenitelné hodnoty. S Naděnkou mi začal nový život. Bylo to, jako byste na holé zdi nahodili omítku nová kvalita života. Mé žití díky ní dostalo hlubší a nadějeplnější rozměr. Víte, člověk začne o sebe i více pečovat a při všeobecně známé míře mužského čuníkovství - pokrok znatelný byl. Ano, začal jsem dělat některé věci jen kvůli ní, aby se jí se mnou líbilo, činil jsem tak ovšem jaksi podprahově. Když jsem řekl, že snídani bychom mohli dělat v sedm hodin, Naďa ji skutečně na sedm připravila. I ji samotnou zřejmě překvapovala absence příkazů, jelikož na základě našeho vstupního rozhovoru si představovala jistě samé příkazy, zákazy a nařízení. Skutečnost však byla jiná. Příkaz ve své čisté podobě se prakticky neobjevil nikdy.

Zvýšeným hlasem už vůbec ne. Vše probíhalo stylem: Tak, dneska bychom mohli mít na oběd svíčkovou. Zítra koupím maso na guláš, budeme mít tedy guláš atd (říkal jsem jí obvykle). S Naďou jsme strašlivě moc a často konverzovali. Já povídal, ona naslouchala a na všelicos se vyptávala, což mne těšilo náramně, vždyť tak projevovala živý zájem o téma hovoru a potvrzovala tím své aktivní účastenství na něm.

V podstatě jsem jí učil o České republice, o Češích, o jejich mentalitě, vypomáhal jsem jí s úřady, psal za ni písemnosti, vysvětloval naše dějiny a jejich smysl. Každý den jsme se spolu

dívali na Události a já jí říkával své komentáře takřka ke každé reportáži. Chtěl jsem ji naučit české politice, pomáhal jsem jí i s češtinou, když tu a tam něčemu nerozuměla. Mluvili jsme spolu o všem možném i nemožném. Zavázal jsem se, že jí budu dávat pravidelné lekce a naučím ji ovládat počítač komplet. Byl jsem jí nesmírně vděčný, že se nešla někam sama vzdělávat že by se třeba dobrovolně přihlásila do nějakých kurzů ale že to brala exkluzivně ode mne. Dával jsem hrozně rád. Zbožňoval jsem ji. Její chování bylo naprosto příkladné a omračovala mě jím do té míry, že jsem si říkal, budu se muset začít modlit, aby mi ji Bůh už nikdy nevzal. Přišla-li (ku příkladu) k televizi, zeptala se, zda by se s mým dovolením mohla v tu a tu hodinu dívat na ten a ten pořad. I když nakrásně mi to zkřížilo plány, v drtivé většině případů jsem jí vyhověl a upřednostnil její zájem před mým. A víte proč? Protože se ptala, nebrala spoustu věcí jako automatický nárok, na který má nezadatelné právo, neměla v sobě tu hnilobu drzé samozřejmosti. Já jsem věděl, že by mě poslechla, ale dokazovat jsem si to už nemusel. Kdyby přišla: Přepni to, protože mi tam začíná nějaký seriál! byla by to její poslední věta na půdě mého bytu. Ona se však tak nechovala nikdy a já jsem jí opravdu vycházel v ústrety. Nikdy jsem neporoučel, vlastně jsem mluvil v náznacích, kterým ona velmi dobře rozuměla. Uměla se přizpůsobit a nebyla svéhlavá. Anděl to byl. Byt jí byl plný. I v té práci jsem byl snad dvakrát výkonnější než dříve. Vždycky mi všechno sdělovala, svoje trápení a bolesti. Mě zajímaly její myšlenky a duševní pochody.

Většinou jsem seděl a poslouchal a pak navrhl řešení, jež ona s povděkem přijala! Což pozor není vůbec tak samozřejmé. Některé ženy si svým mužům stěžují také, ovšem poté, co jim muž poradí, ony samy rozhodnou, zda se jeho radou budou řídit. Největší rána bývá, když on vymyslí nějaký způsob, jak jí pomoci, ale ona jej odmítne s tím: Že děkuje, ale že to vyřeší po svém. Když je tedy tak samostatná, proč tedy dělá, že si jako nechává od muže radit? Ne, moje Naďa taková není. Ta moji pomoc neznehodnocuje a nepoplivává tím, že si mě jen vyslechne, ale o způsobu řešení rozhodne ona. Ona se nechá vést a to se dnes platí zlatem. Děláme spolu mnoho vyjížděk a jen se spolu smějeme všem těm feminismům naší doby. My žijeme úplně někde jinde a o našem štěstí si ti rovnoprávní mohou nechat jenom zdát. Velmi rádi si s Naďou čteme na Frauenkách (http://frauen.nazory.cz). Tyto stránky nám v jistém směru dodávají sílu, protože se v nich povídá o životním stylu, kterému rozumíme a který se nám líbí. Jsme tak rádi, že takové názory existují.