1247. Bezčasí

Bezčasí

Zbloudili jsme v bezčasí,

hladí nás milostné okamžiky.

Sypeme květy na pomníky,

snad zbarví je do krásy.

Za každý kvítek vřelé díky.

Jsme li šťastni, pomíjíme čas,

na dlaních tepe srdce darované.

Sic raněno, snad bušit nepřestane,

žene ho láska a touha v nás,

dokud nám pochodeň v těle plane.

Jediný dárek, co můžeme dát

i když už náruč není plná.

Starosti, smutky spláchla vlna.

Trny ty raní, však růže chce plát,

má li bujnost klíčícího zrna.

Jsme li šťastni pomíjíme čas,

všechny vůně duše vsaje.

V chladu zrno nedozraje,

věř v sebe a věř v nás,

ať srdce míří do sluneční stáje.