Babinet.cz  /  Magazín  /  Společnost  /  Srpnová láska z roku l968

Srpnová láska z roku l968

Kabelíková Zdeňka

„Kam ses tak vyšňořil, mladej? Nějaké smradilo je z tebe cítit na sto honů. Snad nechvátáš zase na rande?“ vyzvídal třicetiletý hubeňour se splývavými mokrými vlasy a zeleným froťákem kolem pasu. Právě zabouchl nohou dveře od sprchy a spiklenecky mrkl na Milana do zrcadla.

„Už je to tak, strejdo, nakopnu svou Jawu 250 a za hodinku mě má v náručí.“

„No, no, jen se nepřetrhni, ty větroplachu. Od Velikonoc jsi nezvykle zaláskovaný,“ nechal se slyšet starší muž, který se před plechovou skříňkou začal soukat z umouněných montérek.

„Napřed jsi to střídal jak ponožky a teď už se skoro půl roku lepíš furt na stejnou,“ pokračoval přes károvanou flanelku. Jako obvykle ji převlékal přes hlavu, aby nemusel rozepínat knoflíky.

„Co vy víte, třeba je to ta pravá. Postavu a proporce na to má a hloupá také není. Možná mě uhranula těma svýma hnědýma kukadlama,“ vtipně odrážel Milan nahrávky svých starších spolupracovníků. Přitom nepřestával hřebenem upravovat černou kadeř nad čelem.

„Enom,aby ti nepřiléhla košelu, Milanko,“ vmísil se do hovoru poslední ze skupiny montážníků. „Eště není konec týdňa a máme pracovnú sobotu,“ povytáhl významně obočí a zašklebil se Milanovi těsně u obličeje.

„Neměj péči, Štefane. Uvidíme, komu to bude zítra lepší heftovat. Když to nepřeženeš s půllitry, třeba mně budeš stačit.“

„To máš fuk. Stéjně tu stodolu musíme dorobit,“ mávlo opálené tělo v pruhovaných trenýrkách a odkráčelo ke sprše.

„Tak se tu mějte a nechlastejte,“ houkl Milan do místnosti. Potom spěšně vystartoval k nablýskané mašině.

Z polní cesty uháněl kolem potštátské posádky směrem na Lipník. Kousek za vojenskou budovou zpomalil. Silničáři už druhý den něco kutili na vozovce. Do poloviny asfaltky stála zábrana. Ale druhou půlkou zatím auta projížděla oběma směry. Milan rychle projel kolem chlapíků v oranžových vestách. Už se nemohl dočkat, až se Danka přitiskne k němu. Po tom týdnu dovolené, které strávili v červenci u přehrady, cítil touhu být s ní stále častěji.Nebylo to u něj sice obvyklé, že by vydržel s jednou dívkou tak dlouho, ale s Dankou to bylo najednou všechno nějaké jiné. Nenudila ho přihlouplým tlacháním, které slýchával u předešlých lásek. Nevnucovala se mu. Naopak mu dávala šanci, aby se předvedl a krůček po krůčku ji dobýval. Hned zpočátku ho překvapila, jak se dovedla vcítit do chlapa montážníka. Vždycky měla pro něj připravený nějaký pamlsek nebo dobrotu……

Když dorazil, stála už na smluveném místě. Opírala se o zábradlí na konci chodníku. V přiléhavé letní sukni, tričku s výstřihem a s usměvavou, rozpálenou tváří…..

Konečně ji přestala bolet hlava. Dnes byl v práci pořádný šrumec. Možná to bylo tím vedrem a dusnem až k zalknutí. Tak si letní brigádu nepředstavovala. Ale táta rozhodl: „Vždyť tě neubude. Pár týdnů to vydržíš. Vyděláš si na šminky a pár hadříků a aspoň poznáš, jak voní pořádná práce.“

Ta v pivovaře ji teda moc nevoněla. Drapák na prázdné sklenice dnes stávkoval a několikrát jí je rozprskl po podlaze. A ty povýšené pohledy domácích „šikulek“……“Panebože, co nám to sem poslali za trdlo?“ šklebily se na ni jízlivé oči z jednobarevných montérek. Byla ráda, že po hodině mohla přejít na druhou štaci. Sledování prázdných láhví z pohodlného bidla ji sice uklidnilo, ale brzy zase unavilo svým jednotvárným, nudným, míhavým pohybem. Na páse s těmi plnými to bylo podobné a na závěr se pořádně zapotila při sázení do beden. Na konci směny se jí z kolotoče kolem „žádaného mokku tatíků“ točila pořádně hlava. Ještě, že se měla na co těšit. Jiskřička touhy jí dávala sílu, aby nezkolabovala před závěrečnou. Doma si dala pořádnou sprchu a pak menší relaxačku s Olympicem. Narychlo slupla něco málo z obědu. Nepozorovaně uzmula z pekáčku jeden velký řízek a přibalila k němu dva selské krajíce. Její miláček přijížděl na rande pěkně vyhládlý. Tušila, že se nechce zdržovat obědem, když na něj láska čeká až za třiceti kilometry. A ona přece nemůže dovolit, aby mu při milování kručelo v břiše!

Přivřenýma očima sledovala projíždějící auta. Shovívavě se usmívala na řidiče, kteří jí z otevřených oken vysekávali různé poklony. Letní sluníčko ještě rozdávalo horké paprsky. Možná by jí bylo lépe v chladivé vodě na koupališti než mezi výfukovými plyny. Ale ona věděla, že by ji tam nic nebavilo a táhlo by ji to ke křižovatce, kde se má objevit motorka a černá bunda na slušně rostlém chlapovi. Už také zaslechla známý zvuk, už také viděla široké usměvavé rty trčící z obličeje, maskovaného helmou a slunečními brýlemi.

„Čau, miláčku, čekáš dlouho?“ vychrlil na ni po sladkém polibku.

„Už jsem myslela, že se nudou pustím do té pochoutky, co jsem tajně uloupila z našeho domácího krbu,“ zažertovala Dana a významně poklepala na dámskou kabelku, které se jí houpala na opáleném rameně. Pak se znovu přitulila k němu.

„Ty jsi moje zlatíčko. Už mně nedočkavostí lepotá jazyk.

„Co povíš“, zeptal se zjihle v objetí. Kam vyrazíme s tou mojí kozenkou?“

Pustil Danu, jednou rukou poplácal svůj drahocenný prostředek a druhou obratně rozepínal knoflíky bundy.

Chvíli přemýšlela. „Zajeď k lesu, je tam polní cesta. Bude tam chládek a rozhled na celé město,“ zavelela rázně.

„Pochlub se, miláčku,“ lákal od ní slíbený pokrm, „já už mám takový hlad.“

„Dočkej času, jako husa klasu,“ mudrovala, když usedali do měkké trávy. Byla celá povadlá od horkého sluníčka a poddajně se zkroutila pod černou látkou. Hltavě polykal lahodná sousta a ona zatím lkala nad útrapy dnešní šichty.

„Ach, ty můj chudáčku, ti mně tě tam strhají,“ politoval ji ve žhavém objetí. „Raději mně vypravuj o vaší dovolené v Bulharsku. A nebo raději o tom, jaké to bylo v Jugoslávii. Moc rád tě poslouchám. A ty aspoň přijdeš na jiné myšlenky.“ Pomalu se stmívalo. Horký vzduch se zvolna ochlazoval, po slunci zůstala jen růžová zář na obzoru.

Povídali si. Milovali se. Poslouchali cvrčky v tmavém šeru, pozorovali světla města, hledali první hvězdy na obloze.

„Už budu muset zpátky,“ vzdychl a objal ji kolem ramen. „Je těžký vzduch. Cítíš to? Takové zvláštní napětí. Nevím, jakoby se mělo něco stát. Myslím, že Rusové nám tu demokracii jen tak nedarují,“ rozpovídal se.

„Jak to myslíš?“ vpila se Dana polekaně do Milanových očí.

„Víš, co se děje, sleduješ zprávy, ne? Moji kámoši by chtěli za hranice. Podívat se ven, na západ, vydělat si pořádné peníze. Lákají mě. Mám prý jít taky.“

Zmlkl. Chvíli bylo napjaté ticho……

„Copak bych tě tady mohl nechat?“ skončil otázku objetím a vášnivým polibkem. „A víš co, už jsem to vyřešil. V neděli tě čekám v deset hodin před nádražím. Zavezu tě na parádní pískovnu. Tam se pořádně vyčvachtáme, souhlasíš, Danulko?“

Byla celá ztuhlá. Docela ji z toho proslovu zatrnulo. Až v jeho sevření z ní opadla tíha. Nechtěla by o Milana přijít. Milovala ho. Těšila se na něj. V hloubi duše na chvíli už začala i uvažovat, zda by ona byla schopná jen tak odejít do cizí země, kde se mluví jinou řečí, kterou nezná a kde nikdy předtím nebyla. Ale byly to jen letmé myšlenky a s příslibem nového rande se rozplynuly. Vytanuly znovu na povrch, až když ležela v peřinách a promítala si chvilky loučení. To přece nejde, aby odešla. Má před maturitou a Milana zná jen pár měsíců------.

Má ho ráda. Každý den se jí o něm zdá, ale mohla by se na něj v cizině spolehnout?

Malý červík bezradnosti ji začal nahlodávat klidné spaní. Byla by šťastnější, kdyby zůstali tady spolu. Snad se situace vystříbří a vyřeší. Lidi mají Dubčeka rádi a táta s mámou říkali, že to teď bude všechno jiné…..

Milan projel křižovatkou odbočil z hlavní silnice na vedlejší. Do Potštátu mu zbývalo už jen pár kilometrů. Motorka svižně točila zatáčky v pusté krajině, osamocená na asfaltové vozovce. Tmavá letní noc vysílala jen blikající patníky a sem tam nějakou dopravní značku. Silnice se vinula hustými lesy a míjela pár zchátralých baráků. Tady někde už začínal vojenský prostor. Milan ale okolí příliš nevnímal. Měl před očima Daninu polekanou tvář, když se jí zmínil o cizině. Ještě nedávno se to v něm nelítostně pralo a možná by dal přednost výletu do neznámých dálek. Co si pamatuje, vždycky ho lákaly představy o zemi kovbojů a Indiánů. A nebo poznat život u protinožců, to by bylo něco! Ale teď, když poznal Danku, nějak ty touhy a představy zeslábly. Prostě se zamiloval a nemá pocit, že by ji chtěl v nejbližší době pustit k vodě. Naopak. Přistihl se, že čím dál víc o ní přemýšlí. V práci, doma, než se mu zavřou oči v peřinách a když si vyrazí s kluky na pivo.

Les začal ustupovat do stran a z dálky se vyloupla světla městečka. Nejblíže zářila budova vojenské posádky. Ještě chvíli a dá si sprchu a potom hned zaleze do pelechu. Zítra je čeká pořádná rachota……

Bác. Strašná rána……, motorka mu někde zmizela. Propadl se do neznáma. Pak chvíli nevěděl, co se děje a jak dlouho leží na zemi. Když se probral, strašně ho bolely nohy. „Panebože, já jsem snad bez noh,“ zakvílel. Byly na svém místě, dokonce je cítil, když se jich dotýkal. Zdálo se mu, že je má plné krve. Šmátral pod roztrhanými kalhotami. Pak škrtl zapalovačem a prohlížel si ruce. Byl to klam. Byly sice mokré a špinavé, pálily ho na dlaních, ale krev by musel v ten moment hledat snad mikroskopem. Hlava mu brněla a nohám se nechtělo moc poslouchat. Nakonec se odštrachal k bráně posádky. Nějaký voják mu pomohl dotáhnout motorku na statek. Byla chuděra celá pokroucená a pomačkaná.

Rázem měli všichni chlapi na ubikaci po spaní. „Copak tys nevěděl, že tam silničáři kopou díru?“ řvali na něj jeden přes druhého.

„Jó, něco tam odpoledne kutili, ale nebylo to teď označené,“ mrmlal v mrákotách.

„A nebo jsi to v té zamilovanosti přehlédl,“ zafrkal jízlivě Jindřich. Pak mu obvázali koleno, vyčistili odřeniny na loktech a obličeji.

„No, máš pěknou silniční vyrážku, jen aby tě ta tvoje vůbec poznala,“ dobírali si ho, když mu pořádně protestovali celé tělo.

„Člověče, tys měl ale štěstí. Eště, že sis nepochrúmal vaz a nepřerazil palicu,“ zamudroval Štefan nad usínajícím Milanem. Hodil přes něj ještě jednu deku a už ve tmě zaprorokoval: „Šak sa zítra ukáže, jak si tu mašinu zrychtoval.“

Někde zpovzdálí k němu doléhal rachot. Jako když se blíží bouřka a burácení hromů jde bez přerušení v jedné linii. Ten hluk stále sílil.

„Co je, co se krucinál děje?“ mrmlal si Milan v polospánku.

„Chlapi, vstávejte. Tanky sem valí od Libavé. Rychle vylezte z pelechů a pojďte se podívat na tu spoušť,“ hulákal Jindřich do otevřených dveří. Všichni rozespale mžourali kolem a pak konečně začali vnímat rachot, který se stával nesnesitelným. I Milan se vyštrachal ven. Zůstal s ostatními civět k silnici.

„Chlapi, vidíte to, já si připadám jak v Jiříkově vidění,“ řval Jindřich, „ to přece nejsou naši!“

V ranním rozbřesku se kopcem táhla nekonečná šňůra tanků, označená červenou hvězdou.

„Chlapi,chlapi….,“ volal zadýchaný mistr. Mířil k nim kolébavým krokem přímo z kanceláře družstva. „Napadli nás Rusáci. Teď to hlásili v rádiu a my už je máme za humny.“ Zastavil tělo a jen vydechoval. Nehybně civěl na projíždějící kolonu. Chvíli bylo zlověstné ticho „Do pr….,“ ozvalo se najednou z mnoha úst.

„Kurník šopa, čo tu robí? Kdo je sém volal?“ vykoktal první souvislou řeč Štefan. „A máme po parádě. Zase to bude ve starých kolejích,“ přidal se Jindřich a s hnusem si odplivl k silnici. Pak už se nadávky rojily jedna za druhou a jedna horší než druhá.

Milan, ještě trochu popletený z večerní havárky, pomalu vstřebával nové události. Nemluvil, ale snažil si v hlavě urovnat, co se vlastně děje. Nakonec si zabrumlal jen pro sebe: „Tak, Daňulo, už se nemusíš bát. Teď se přes hranice na výlet jen tak nedostanu.“

Před bránou vojenské posádky se zastavil první tank a s ním i celá mašinérie na silnici. Vojáci v cizích uniformách vyskakovali a živě diskutovali se strážnými.

„Chlapi, jdeme zjistit, co se děje,“ zavelel Jindra. Celá parta se rozběhla přes pole k vesnici. Milan pajdal pomalu za nimi. Rozbitá motorka zůstala nepovšimnutá na dvoře statku a srpnová láska se zatím zasunula někam do dalších dnů…….

Vaše názory

Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)

Vložit komentář

Další z magazínu

Náš tip