1222. Zlaté moře

Zlaté moře

Říkají o mně, že umím dobře vyprávět a jsem zábavný společník.

Ale tenhle příběh se mi opravdu stal. Věřte mi. Kdybych jím chtěl zapůsobit na nějakou ženu, vymyslel bych si lepší. V tomhle jsem docela za hlupáka. Neměla by mě ani proč litovat.

Tenkrát jsem něco pokazil, a dodnes nevím co. Vím ale, čím. Přestal jsem poslouchat svoji duši a následoval svoje tělo.

Měl jsem tenkrát rok po rozvodu a čtyřicítku na krku. Pořád jsem nebyl ve formě. Stranil jsem se lidí a zejména žen. Začínal jsem sám sebe mít dost, a proto jsem zvolil léčbu šokem. Musel jsem mezi lidi. Proto když se naskytla možnost levného zájezdu do Rimini, zakázal jsem si váhat.

Zatímco valná většina ostatních trávila celé dny na pláži, já raději chodil po městě a okolí. Začínal se ale ve mně zmáhat nevysvětlitelný neklid. Připisoval jsem to horkému počasí a potížím s aklimatizací. Jenže neklid byl den ode dne větší. Jako bych na něco čekal.

Dost často jsem na svých procházkách městečkem potkával starší nahrbenou ženu v tmavomodrých šatech. Pokaždé ji doprovázel obrovitý černý kocour. Vodila ho na obojku jako psa. To zvíře bylo opravdu veliké.Několikrát jsem si chtěl bizardní dvojici vyfotografovat. Ale stařena se vždy podívala pichlavýma očima tak, že mě přešla všechna chuť.

Bydlela v malém kamenném domku, kolem kterého jsem chodíval na pláž. Na jeho červených dveřích nebyla jmenovka, a místo zvonku měly klepadlo s rozježenou hlavou Gorgony. Pokud kocour nebyl s paní venku, vyhříval se v okně a žlutýma očima upřeně pozoroval každého, kdo šel kolem. Na tomhle neměnném výjevu mne něco fascinovalo. Krásné a drásavé jako bílé ruce s drápy místo nehtů.

Zdálo se mi, že kocour není jen tak obyčejné zvíře: stará paní není obyčejná paní, ale čarodějnice a její pomocník. V tomhle městě se dalo věřit na pohádky.

Několikrát jsem se pokusil vyfotit aspoň samotného kocoura. Vždycky ale z okna zmizel, než jsem zmáčkl spoušť.

Postupně jsem chodil k domku častěji než k moři.

Ze začátku jsem si ještě mohl nalhávat, že chodím kolem náhodou, ale když jsem se probudil ve dvě ráno nutkavou touhou tam jít, pochopil jsem. Něco či někdo mě tam volal.

Kdyby mi kdokoliv předtím vyprávěl, že v neznámém městě, cizí zemi, šel ve dvě ráno jen za pocitem, vysmál bych se mu. Od té doby se nesměju, zažil jsem to na vlastní kůži.

Z hotelu jsem vyšel bez dokladů, bez peněz… jako ve snách. Míjel jsem známá místa, která, v měsíčním světle vypadala přízračně: jako z těžkého snu.

Ve známé uličce svítilo jediné okno. U domu s hlavou Gorgony na dveřích.

Dveře byly pootevřené. Před nimi jsem zaváhal a zastavil se. Co když je to past? Zevnitř se ozvalo netrpělivé zamňoukání - a dveře se otevřely dokořán. Váhavě jsem vstoupil….a rychle se ohlédl. Domovní dveře zůstávaly otevřené – jako bych měl ještě na vybranou… Jako bych ještě mohl odejít. Jako bych ještě chtěl odejít…

Do nosu mě udeřila vůně sušené mateřídoušky a vlhkost kamenných zdí. Dům musel být pěkně starý.

Nikdy předtím jsem vevnitř nebyl, ale neváhal jsem, šel jistě a pevně. Věděl jsem, že co činím, činím správně. Než jsem položil nohu na první schod do podkroví, ještě jednou jsem se ohlédl směrem k domovním dveřím. Stále zůstávaly otevřené…

Stoupal jsem po schodech nahoru a mateřídoušková vůně slábla. Teď jsem cítil pomeranče.

Kocour běžel přede mnou a jeho ocas mi umetal cestu. Když vklouzl do pootevřených dveří, vešel jsem za ním. V místnosti svítila jedna jediná svíčka. Vprostřed pokoje stála dvě proutěná křesla, v jednom z nich, zády ke mně, seděla žena. Kocour k ní přišel, otřel se jí o nohu, ona vstala, vzala ho do náruče a obrátila se ke mně.

Musel jsem se chytit veřejí, srdce mi bušilo jako o závod.

Přede mnou stála Lucie. Má poslední a největší láska. Proťala mou černou porozvodovou samotu jako meteor – a stejně rychle v ještě temnějších mracích zmizela. Setkali jsme se zkrátka ve špatnou chvíli – já byl příliš sám, a ona příliš mladá.

Ale co dělala tady? Stála přede mnou ve stejných modrých plátěných šatech, v kterých jsem jí viděl naposled, hlavu nakloněnou na stranu, prst na rtech a s úsměvem se na mě dívala. Popošel jsem k ní. Chtěl jsem vztáhnout ruce, chtěl jsem se zeptat, co tady dělá, chtěl jsem…Kocour se na mě ohlédl a mňoukl. Postavila ho na zem a mlčky ukázala na křeslo vedle sebe. Posadil jsem se.

Přestože venku byla noc, tedy aspoň když jsem přicházel, nedovedl jsem určit, zda v domě platí ještě běžný čas, za tímhle oknem byla obloha těsně před úsvitem. A moře. Moře, které zlátlo, jakmile se na obzoru objevilo slunce a začalo stoupat nahoru. Moře, zlaté moře. Voda byla zlatá a přelévala se jako tekuté olovo.

Byla to fascinující podívaná, moře zlátlo, houstlo a převalovalo se jako med.

Poočku jsem se podíval na Lucii. Ani se nehnula, seděla jako přikovaná a hleděla přímo před sebe. Já už ne. Byla tak blízko: se svými věčně rozkousanými rty, s pihou u koutku úst. Vlasy jí splývaly na holá ramena, mezi prameny se houpala těžká zlatá náušnice.…prsty pevně zaťaté v ratanovém křesle. Na zápěstí měla náramek v podobě zlatého hada.

Co do moře za oknem…vztáhl jsem ruku, abych Lucii pohladil. Zavrtěla hlavou. Zlaté moře za oknem se pořád přelévalo sem a tam. Pomeranče voněly. Chtěl jsem ji…pomalinku, abych jí nevyplašil, jsem se dotkl její ruky. Lucie se konečně pootočila ke mně a velmi smutně se podívala. Zvedla ruku, hádek na zápěstí ožil a začal se proplétat mezi jejími prsty. … Velký černý kocour stál naježený v koutě. Měl jsem pocit, že kdybych se ho dotkl, sršely by z něj jiskry.

Nedalo se to vydržet.

Vztáhla ruku a ukázala na okno. Zlatá záře pohasínala…moře bylo čím dál nezřetelnější, až zmizelo a za oknem byla zase obyčejná italská noc.

Lucie se na mě naposledy podívala a zase se usadila v křesle.

Audience skončila. Velký černý kocour se mi otřel o nohu a zamňoukal. Ušel tři kroky ke dveřím, a když jsem se nepohnul, zamňoukal důrazněji. Svíce na stole začala čadit a prskat, pokud jsem se chtěl dostat z pokoje, byl nejvyšší čas jít. Ještě jednou jsem se ohlédl na Lucii. Neotočila se.

Následoval jsem kocoura. Běžel přede mnou ze schodů a každou chvíli se otáčel, jakoby se chtěl přesvědčit, že se mi nic nestalo. Dole v chodbě opět zavoněla mateřídouška. Dveře byly stále otevřené. Jakmile jsem vyšel na ulici, od prahu jsem se ještě jednou ohlédl do chodby. Schody nahoru už nebyly vidět. Kocour se rozvalil na prahu a upřeně mě sledoval.

Celou zpáteční cestu jsem šel jako ve snách. Tu noc jsem už neusnul, následující den jsem měl zaplacenou celodenní plavbu mezi pobřežními ostrovy. Plnil jsem si klukovský sen. Když loď odrážela od mola, zdálo se mi, že za sklem nedaleké kavárny sedí dívka v modrých šatech a dívá se na mne. Byl to jen mžik, na druhý pohled už tam nebyla. Když jsme se večer vraceli, stál jsem na palubě a pozoroval slunce, jak klouže do vody. Všichni na lodi horečně fotili, filmovali, vzdychali nad tou krásou…a já zaháněl vzpomínky.

Od té doby jsem spával klidně. Dva dny před koncem pobytu jsem poznal Irenu. Slíbili jsme si, že se v Praze potkáme.

Po příjezdu domů na mě ve schránce čekala obálka s černým pruhem. Lucie zemřela při autohavárii. Data souhlasila, bylo to ten samý den, kdy mi ukázala zlaté moře.

Jednou jsem tuhle historii vyprávěl Ireně. Nevěřila mi ani za mák. Za celá léta manželství neuvěřila jedinému slovu. Prý mám bujnou fantazii.

Nicméně na dovolenou jezdíme pokaždé s Irenou na to samé místo. Sem: do města, kde jsme se seznámili.

Ten dům na křižovatce dvou krátkých uliček pořád stojí - jen starou paní s černým kocourem už nepotkávám. V okně na ulici teď divoce kvetou velké žluté květy.