Filmová recenze: Milk

Rok výroby: 2008

Stát výroby: USA

Žánr: drama/politický

Hrají: Sean Penn, James Franco, Emile Hirsch, Diego Luna, Josh Brolin, Alison Pillová a další

Režie: Gus van Sant

Stalo se již v novodobém americkém snímku tradicí, že čas od času vyvrhne dílo, které se nějakým způsobem oficiálně dotkne jednoho z četných neuralgických bodů komplikované historie Spojených Států. Poválečná historie jedné z nejmocnějších zemí světa je, jak je obecně známo, historií mnoha diskriminací a četných intolerancí. Ty se dařilo zdolávat jen ztuha, o to víc zřejmě americká společnost touží oslavit některé z hrdinů, kteří se zasloužili o průlom v myšlení alespoň té civilizovanější části obyvatelstva.Takovým snímkem je i Milk, lehce heroizovaně pojatý životopis Harveyho Milka, předního politického aktivisty za práva homosexuálů, který to v 70. letech dotáhl až na post sanfranciského radního.

V prvé řadě je nutno přiznat filmu a jeho tvůrcům ke cti, že se míru patosu a čítankovitosti, která vždy číhá v pozadí žánru filmové adaptace životního příběhu outsidera, který se pilnou a usilovnou prací vyšvihl do skutečně mocenských pozic, snažili srazit na minimum. Zkušenému režisérovi Gusu van Santovi, který se po celou svoji dosavadní kariéru dovedně pohybuje na hranici nezávislého filmu a hollywoodského mainstreamu, ostatně takovéto balancování nedělá výrazný problém. Na misku vah v jeho prospěch lze přihodit i fakt, že namísto jistě divácky atraktivnějšího líčení intimních podrobností ze života sexuálně nevázané menšiny se poctivě soustředí na vybudování autentického obrazu americké společnosti 70. let a na soustředěný vhled do zákulisí komunální politiky. Postavu hlavního hrdiny to mírně odlidšťuje, jelikož v soustředění na jeden rozměr člověka veřejného života, nepochybně velmi statečného a hodnověrného ve svém odhodlání vybojovat pro své bližní právo na důstojnější život, ztrácí jeho figura do jisté míry psychologickou plasticitu.

Nicméně v podání vynikajícího představitele, jako víno zrajícího Seana Penna, který postavě odevzdal maximum svého hereckého umění, se i tento „nedostatek“ vytrácí a naopak dává představiteli možnost uplatnit smysl pro civilní projev a uměřený výraz. Jak vidno, pro získání Oscara není třeba vždy takzvaně „trhat kulisy“, což je celkem příjemné zjištění.

Vyzdvihnout je také potřeba souhru všech vedlejších postav, které hlavního hrdinu obklopují. Co se režisérovi obzvlášť podařilo, jen za pomoci mladých talentovaných představitelů vytvořit dojem opravdové pospolitosti a týmu, hrajícího skutečně jeden za všechny a všichni za jednoho. A to nejen jako představitelé Milkových nejbližších spolupracovníků i protivníků, ale i jako tým hereckých kolegů, kteří dokázali odhodit egocentrismus a svoje nadání dát do služeb filmu jako celku. Díky tomu pak snímek působí nenásilně optimisticky a i přes tragický konec důvěryhodně vzbuzuje naději, že stojí za to nevzdat se a bojovat za svoje ideály, naději, že člověk není sám a jeho odkaz někdo ponese dál.

Ačkoliv se tedy Milk výrazně nevymyká z řady „angažovaných“ snímků, oslavujících americký mýtus osamělého hrdiny, který svým charismatem a zápalem probudí z letargie mlčící většinu, rozhodně z něj nezůstává na jazyku mdlá pachuť jalových frází povinné úcty k legendárnímu bojovníkovi za práva menšin. Jako kus dobře zvládnutého řemesla s nábojem autentického obdivu k člověku, který se nebál nastavit krk i jako alternativní pohled na homosexuální komunitu, v níž jsou stejnou měrou zastoupeni lidé zbabělí a pasivní, jako odvážní, schopní a aktivní, bych ji označila jako ideálního adepta na návštěvy školní mládeže, která potřebuje bořit předsudky, jako poznat vzor neokázalého hrdiny. Není mnoho filmů v dnešní nabídce, který by tyto parametry splňoval. Především za to patří tvůrcům Milka upřímné uznání.

Zdroj foto: www.hce.cz