Filmová recenze: Control

Černobílý portrét jen krátce svítící hvězdy ...

Rok výroby: 2007

Stát výroby: Velká Británie

Žánr: drama/hudební/romantické

Hrají: Sam Riley, Samantha Morton, Alexandra Maria Lara, Joe Anderson, Toby Kebbell, Craig Parkinson a další

Režie: Anton Corbijn

Renomovaný fotograf Anton Corbijn, který se specializuje na fotografie osobností hudebního nebe, se rozhodl vydat se ve svých padesáti dvou letech i na cestu filmové režie. Je to vývoj logický, od objektivu fotoaparátu je k objektivu kamery vzdálenost relativně krátká, navíc tvůrce si již vyzkoušel práci za kamerou při natáčení hudebních klipů. Jako hlavního hrdinu svého debutu si vybral britského zpěváka a textaře Iana Curtise, frontmana legendární formace Joy Division. Ti začátkem 80. let minulého století uchvátili Velkou Británii a posléze i Ameriku svým objevným hledačstvím v možnostech rockové hudby a dones jsou považováni za spoluzakladatele britské nezávislé hudební scény. Inspiraci jejich temnou, uhrančivou hudbou přiznává mnoho dnešních světoznámých muzikantů. Přitom Curtisova osobnost hrála v celé jejich legendě klíčovou úlohu. Jako interpret svých vlastních textů, které se vyznačovaly básnivostí stejně jako naléhavou depresivitou, byl se svým nízko posazeným hlasem a charismatickým projevem nepřekonatelný. Než se však jeho talent mohl naplno rozzářit, ukončil svůj život ve čtyřiadvaceti letech sebevraždou. Důvody, které vedly k tomuto tragickému rozhodnutí, se snaží Corbijn ve své prvotině vystopovat a ozřejmit je.

Jak sám uvádí, nešlo mu primárně o to, natočit hudební biografický film o předčasně zesnulé legendě, ale přiblížit divákovi příběh nadaného chlapce a jeho stínů. Daří se mu to napůl, je přece jen velmi těžké, obzvlášť pro člověka s minimálními filmařskými zkušenostmi, nekopírovat tradiční schémata vedení biografického příběhu. Takže následuje klasická linka – hudbou a básněmi posedlý hrdina se seznámí s kapelou, předtím se ale ožení se svou první láskou, obyčejnou dívkou z malého města, z nějž oba pocházejí. Společně s kapelou stoupají stále výš, přičemž mezi hrdinou a jeho ženou, která mezitím povila dítě, vzniká stále více nedorozumění, pramenících především z odlišnosti jejich povah. Odcizení s manželkou, k níž ovšem stále cosi cítí, řeší hrdina mimomanželským poměrem s přitažlivou cizinkou. Citové rozdvojení, výčitky svědomí, vážné onemocnění (Curtis trpěl epilepsií) a vlastní duševní křehkost ho nakonec dovedou k rozhodnutí oběsit se ve svém vlastním domě na prádelní šňůře. Potud klasický syžet životopisného filmu, který nepřináší nic příliš objevného či novátorského.

Corbijn však v sobě nezapře člověka s výrazným citem pro obraz. Pro svůj ambiciózní pokus o sestup do duše geniálního introverta zvolil téměř nejlepší možný způsob snímání – a to úplnou rezignaci na barvy. Použitím černobílého materiálu dosahuje potřebné intimnosti a syrové zasmušilosti jako mávnutím kouzelného proutku. Vědomá stylizovanost obrazu dobře koresponduje s celkovou stylizovaností postavy Curtise i jeho skupiny, potažmo i jejich hudby, v tomto případě však pojem stylizovanost používám jen v pozitivním slova smyslu. V čem je jeho pojetí jiné, je především zobrazení hlavní postavy. Curtis se už sám o sobě vymykal ze zavedených klišé líčení rockových muzikantů jako extravagantních rebelů, rozšlapávajících kytary a ničících zařízení hotelových pokojů. Tvůrci se podařilo zachytit podvojnost Curtisovy osobnosti, na jedné straně tichého a nesmělého chlapce, spořádaného zaměstnance a spolehlivého živitele rodiny, na straně druhé vnitřně rozervaného básníka, toužícího zbavit se všech omezujících závazků. Obzvlášť ve druhé polovině snímku se celkem daří i ona zamýšlená sonda do duše mladého člověka, jímž zmítá láska a pocit odpovědnosti, touha svobodně tvořit, ale i správně lidsky žít. Že všechny tyto emoce jsou v příběhu rozpoznatelné a že lze pohnutkám, které ho vedly k dobrovolnému odchodu ze života, porozumět, je důkazem, že Corbijn zvládá základní podstatu řemesla filmového režiséra. Přesto na sebe stále větší pozornost přitahuje kamera a obrazová atmosféra. Ta je podobně uhrančivá jako hudba Joy Division. Velmi plasticky evokuje atmosféru doby, života na britském zapadákově, z něhož Ian tak zoufale toužil uniknout i vysokou míru stylizace, která tehdy ovlivňovala módu, muziku i životní postoj.

Režisér se také mohl spolehnout na výtečné představitele hlavních rolí – zkušenou irskou herečku Samanthu Mortonovou jako Ianovu oddanou, byť poněkud maloměstsky přízemní manželku Debbie a především mladého britského herce a zpěváka Sama Rileyho. Pro toho je postava Iana Curtise první výraznou rolí a zvládá ji brilantně. Jeho snivě chlapecký vzhled se výtečně doplňuje se schopností senzitivního herectví, s níž dokáže zpřítomnit hrdinův vnitřní svět, to vše bez okázalosti a bez pomoci jakýchkoliv expresivních prostředků. I jeho zásluhou je Ianovo utrpení tak intenzivně vnímatelné a díky tomu závěrečný akt jeho sebevraždy obsahuje i prvek úlevy a pocitu vykoupení jedné výjimečností nadané duše, která nedokázala čelit rozporům vezdejšího světa.

Zdroj foto: www.aerofilms.cz