172. Život

Život

Duši malé nezkušené víly

zachvátil ďábel pokušení,

selhala, ikdyž jen na chvíli,

neví jak dál a žádá rozhřešení.

Chtěla zkusit nepoznané

a udělat to, co je zakázané.

Chtěla se cítit jako světice

a těď má v sobě zmatek.

Při svitu jasného měsíce

přemýšlí co bude dál!

Něco ji láká a ďáblík v duši hlodá,

že by neměla

přemýšlet o tom, zda chybila.

Vždyť každá duše někdy se cestou hříchu vydala.

Možná proto že ji vždy učili ohleduplnosti,

chtěla být jednou sobecká.

Měla všech lidí kolem sebe dosti,

chtěla mít pocit, že je nelidská.

Ale svědomí se ozývá:

"to se přece nedělá".

Ale není to tak!

Dělat by se nemělo,

ale to žádné zlo

a přesto se dělá!

Proč?

Protože lidé jsou sobečtí

a přináší jim uspokojení,

když chovají se jako psi.

Když jsou za svým cílem

bez ohledu na druhé

a taky, proč ne?

Otázkou stále zůstává

zda chovat se morálně,

zda uspokojit chtíč,

anebo ne?

Zkušení říkají:

"Chovej se dospěle!",

ale co to je?

Co je to dospělé chování,

co dětem hrůzu nahání

a přesto je láká?

Pověz, znáš někoho, kdo nikdy nepochybil?

Chybami se člověk učí,

tak chovej se jak uznáš za vhodné,

ikdyž tě "občas" mučí

to kruté morální svědomí!

Je to tak.

V dnešním světě jedná každý jen za sebe

bez ohledu na druhé!

Proč já bych neměla?

Proč trápit se kvůli morálce,

všechno nějak skončí.

A ne vždy se s Tebou přátelé loučí,

když zachováš se nesprávně!

A co naše malá víla?

Zdá se, že už vyrostla.

Já nemyslím, že pochybila,

když odhodila kuklu dítěte

a rozhlédla se po světě...