Proč nemám ráda Květinový den

Jak se žije onkologickým pacientům v Čechách.

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, říká známé přísloví. Představte si, že vám jednoho dne lékaři nečekaně zamávají před očima zprávou o nálezu velmi zhoubného nádoru. Souhlasím plně s pravdivým sdělováním těchto diagnóz. Je to náš život, naše tělo, naše nemoc, my se musíme rozhodnout, jak s chorobou bojovat a jak se v nové situaci zařídit. Chybu vidím jinde. Lékaři vám sice oznámí diagnózu, ale to je vše. Dál už v tom lítáte sami, nikdo s vámi nekomunikuje. Nějaké podrobnější informace, přestože na ně máte právo, si nechají od cesty. Nevypáčíte z nich, jaké máte možnosti, s čím můžete počítat, jak vypadá prognóza, jestli se změní nebo nezmění vaše pracovní schopnosti, případně kolik let nebo měsíců života vám ještě zbývá.

S břemenem nejistoty musíte absolvovat chaotické putování bludištěm zdravotnických zařízení, kde vám nelehkou situaci ještě znepříjemňuje nevrlý personál, který se cítí vašim neštěstím obtěžován. Snad abyste se omluvili, že vám identifikovali rakovinu.

Tato nemoc naštěstí již nemusí znamenat ortel smrti, pokud je včas podchycena a účinně léčena. A tak se většina nemocných po nějaké době zase vrátí do pracovního procesu. Nic jiného jim ostatně nezbývá, nějak se živit musí. Teď se může někdo zeptat: no a co má teda být? Pacient se uzdravil, může opět pracovat, všechno skončilo happy endem - tak o čem vlastně píšu? V čem tkví problém?

Návrat do světa zdravých lidi nebývá jednoduchý. Domníváte se, že ukončením léčby máte všechno zlé za sebou a že vás už čekají jen slunné dny. Místo toho začne nový řetězec komplikací a absurdních situací. Jako když se ze svahu valí sněhová koule a nabaluje na sebe další vrstvy sněhu, takže je stále větší a objemnější.

V první řadě nevíte, jestli se můžete o svojí diagnóze někde zmínit, nebo jestli máte radši mlčet. Lidé atomového věku mívají k rakovině podobný postoj jako středověký člověk vůči lepře a moru. Slyšeli jste někdy někoho třeba v dopravním prostředku nebo na autobusové zastávce konverzovat o tom, jak dochází na chemoterapii nebo na ozařování? Zatímco méně vážnější nemoci se skloňují ve všech pádech, o rakovině se na veřejnosti nemluví. Onkologičtí pacienti jsou odsouzeni k mlčení a tím i k sociální izolaci. Takže středověk neskončil, středověk trvá.

Abyste zbytečně neděsili svoje útlocitné okolí, snažíte se vaši diagnózu tajit. Tím se však ocitáte v paradoxní situaci, protože nemůžete přestat dodržovat zdravotní režim, nebo vynechávat lékařské kontroly. To se ovšem kolegům nebo spíše kolegyním nezdá a začnou si povídat cosi o hypochondrech a simulantech.

K tomu se ještě přidruží fámy o vašich údajných odborných nedostatcích. Samozřejmě, že když jste na nějaký čas ze své profese vypadli, protože jste měli jiné starosti než pečovat o svou odbornou úroveň, jelikož bylo v sázce vaše zdraví, ne-li život, tak jste z oboru leccos pozapomněli. Jste slabší, pomalejší, a kdyby jen to. Nemoc zasáhla i vaši mysl - uvažujete, vnímáte, prožíváte život jinak než ostatní. Nejlepší recept, jak se stát se terčem psychoteroru. Něco takového nemůžete potřebovat, vždyť čelit mobbingu je náročné i pro zdravého jedince. A vám jde především o jedno: doléčit se a dál v klidu žít.

Pod tlakem okolností zvolíte strategii otevřenosti a svůj zdravotní problém ventilujete. Naivně předpokládáte, že kolegové (kolegyně) vaši složitou situaci pochopí a začnou se chovat lidsky. Místo toho vás čeká další šok. Na jedné straně vaše sdělení nikdo nebere vážně, dokonce si začnou povídat o podobně postižených lidech bez zábran ve vaší přítomnosti. A na druhé straně atmosféra kolem vás zhoustne ještě víc.

Usoudíte, že takto problematické a konfliktní prostředí vašemu ohroženému zdraví nesvědčí a přemýšlíte o změně - pokud ovšem máte na vybranou. Problém je v tom, že svou diagnózu se všemi potížemi nemůžete nechat v bývalém zaměstnání, vlečete ji s sebou dál. A dobří lidé rádi zařídí, aby zkreslené informace o vaší osobě dorazily za vámi. Novým zaměstnavatelům musíte vysvětlit, proč jste odešli z předchozích míst, co se vám tam nelíbilo a kde jste pracovali předtím. Takže stojíte opět před dilematem - uvést nebo neuvést svou diagnózu? Někdo možná namítne, že nikdo nemá právo vás nutit sdělovat citlivá osobní data. Vy ale musíte nějak zdůvodnit prázdné období ve vaší profesní kariéře. Jenže pokud prozradíte, na co jste se léčili, nikdo vás nezaměstná.

Je v tom paradox. Zatímco lékaři vás oficiálně považují za uzdravené, pro zaměstnavatele jste nemocní, nevýkonní, nevyhovující. A tak chodíte jako bludná ovce od jednoho přijímacího pohovoru k druhému, fámy o vaší nestálosti a nespolehlivost přibývají, stává se z vás štvanec. To vše jen proto, že vás před nějakou dobou postihlo neštěstí.

Současná společnost odvozuje lidské kvality od fyzické výkonnosti. V bývalém režimu byl člověk šikanován pro své přesvědčení, nyní bývá šikanován za svůj zdravotní stav. Přestože zákoník práce tuto diskriminaci výslovně zakazuje.V Listině základních práv a svobod tento bod bohužel chybí.

16. května budeme demonstrovat svoji dobrotu, ušlechtilost a solidaritu s nemocnými. Člověk se nestačí divit, kolik hodných lidí najednou kolem sebe potkává. Asi je snadnější hodit do pokladny jednou za rok dvacetikorunu a pak se chvíli procházet s květem měsíčku zahradního vystaveni obdivnými pohledům kolemjdoucích, než snažit se denně chovat slušně k druhým lidem. Až si znovu připneme žlutý květ, co kdybychom si dali zároveň s tím předsevzetí, že budeme ohleduplní k postiženým v našem bezprostředním okolí?