Filmová recenze: Tajnosti

Úsměvný exkurz do duše moderní ženy ...

Rok výroby: 2007

Stát výroby: Česká republika

Žánr:komedie/drama

Hrají: Iva Bittová, Karel Roden, Martha Issová, Miroslav Franěk, Miloslav König

Režie: Alice Nellis

Režisérka a scenáristka Alice Nellis, která už má na svém kontě několik povedených projektů a zaznamenala i významné úspěchy v zahraničí, představuje na plátnech českých kin svůj další tvůrčí počin. Nejsem si jistá, do jaké míry jsou Tajnosti „jen“ jakýmsi smysluplným využitím času čekání na možnost realizace dlouho plánovaného a znovuodkládaného snímku Anna, za jehož scénář byla Nellis oceněna na prestižním festivalu nezávislých filmů v USA Sundance. Tento projekt, o němž se v zahraničí hovořilo v superlativech, evidentně v našich zemích velmi klopotně bojuje o přežití, když ho nejmenované veřejnoprávní instituce odmítly spolufinancovat. Snad bude mít režisérka, která se nechce vzdát a o svoje vysněné dílo se pere s chvályhodnou vytrvalostí, větší štěstí u zahraničních producentů. Než se mi příliš zvedne tlak uvažováním o našich rozkošně malých poměrech, přejděme raději k recenzi vlastního filmu.

Julii je přes čtyřicet, pracuje jako překladatelka, ale vlastně by nemusela pracovat vůbec, protože manžel, vysoce postavený manažer, ji zcela zabezpečí. Jediná dcera už je téměř dospělá a rodiče pochopitelně odsouvá na druhou kolej. Julie je spokojená, v komfortu pohodlně usazená žena středních let, na svůj věk velmi zachovalá, milovaná manželem, dcerou i milencem, navenek dokonale harmonická bytost, která se s lehkým úsměvem na tváři proplétá všedními dny. Ale, jak už to bývá, věci zřídkakdy bývají takové, jaké se na první pohled zdají. Julie má tajemství. A to je natolik choulostivé a staví ji do natolik obtížné pozice, že ji to žene podnikat absolutně iracionální kroky. Jako je třeba umanuté rozhodnutí koupit si piano. K čemu ho proboha usedlá překladatelka, která hrála naposledy a velmi neuměle v rámci povinné klavírní výbavy v dětství a od té doby si na něj nevzpomněla, potřebuje?

Na tuto otázku odpovídá autorka scénáře a režisérka v jedné osobě způsobem, který je trochu legrační, dost jímavý a zlehounka moralizující, ale hlavně je chytrý a velmi empatický. Nellis provádí svoji hrdinku náročným dnem, na jehož konci je radikální změna jejího životního rytmu, s vřelostí a pochopením, téměř s lehkostí, jako kdyby se mezi všemi komplikacemi svého bytí jen tak vznášela. Podobně jako igelitový sáček, unášený větrem, který Julie jednu chvíli fascinovaně pozoruje. Dobrá, možná igelitové sáčky nejsou od dob Americké krásy zrovna tou nejpůvodnější rekvizitou a inovací, stejně jako jí není scéna hádky dvou mladých na ulici, která se před Juliiným napětím a fantazií zjitřeným zrakem promění ve vášnivý tanec tango. Ale v kontextu příběhu i povážlivému nedostatku obrazové poetiky v současném českém filmu to působí téměř jako sprška živé vody, kterou divák nadšeně hltá. Je také velmi sympatické, že režisérka volí i pro tak na první pohled výsostně závažné téma, jako je bilance dosavadního života a řešení zásadního problému, jaký Julie má, humorný nadhled, který ještě navíc umí dokonale citlivě dávkovat přesně tam, kde je ho zapotřebí. Tedy kdy hrozí přílišný sentiment či číhají otřelé postupy. Vrcholnou scénou v tomto smyslu je pak večerní návštěva Julie u kamarádky své dcery, kdy si matka uřízne náležitou ostudu a chápaví teenageři pak na terase dávají k lepšímu historky o tom, co zas ta naše matka prováděla a projevují upřímně míněné obavy o své rodiče, kteří přece procházejí teď tak náročným obdobím. Oproti poletujícímu pytlíku se tento nápad jeví jako opravdu původní a svojí originalitou budí úctu a respekt, který člověk vůči tuzemským filmařům příliš často nezažije.

Na adresu Tajností padlo ze strany české kritické obce i několik výtek, například že film je právě jen ženský, ale příslušníka druhého pohlaví může oslovit jen obtížně. Hrdinka budí podezření svojí tichostí, zdvořilostí a ohleduplností, stejně tak její dcera a manžel. Jako kdyby právo na závažná existenciální dilemata a řešení skrytých dramat měly ve filmu jen osoby rtuťovité, nervní a rozhárané, neustále neuroticky a patřičně vizuálně atraktivně zapalující jednu cigaretu od druhé. Nellis náleží právě uznání za to, že se pokusila takováto provinčně chutnající klišé nabourat. Abychom byli spravedliví, tak úplně se jí jich vystříhat nepodařilo, poněkud schématičtěji působí Juliina přítelkyně a důvěrnice, energická prodavačka nábytku a zejména mladý klavírista, toho času majitel obchodu s hudebními nástroji, kam přijde Julie koupit své piano a jemuž se také v závěrečné vypjaté scéně jako jedinému svěří se zdůvodněním svého iracionálního činu i s veškerou tíhou svého problému. To jsou ale jen drobné nedokonalosti, bez nichž ostatně neexistuje žádná opravdová krása. Na druhou stranu to, jak ze sebe Julie všechno spontánně vychrlí a konečně si uleví, shledávám jako naprosto legitimní variantu působivé katarze a pokud to na někoho působí málo věrohodně, pak se rovněž málo vyzná v ženách. Ano, Tajnosti jsou film primárně o ženách, o ženské zkušenosti, vždyť ho také, proboha, napsala a režírovala žena. Já osobně shledávám spíše jako pozitivní fakt, že v dnešní unisexové době, kdy si chceme být ve všem všudy rovni až trochu násilným způsobem a zapomínáme, že odlišnosti mezi pohlavími vždycky budou a je to dobře, protože příroda tomu tak chtěla, někdo právě tento fakt připomíná. Přiznáním si, že jsme v něčem jiní, přece nic neztrácíme, naopak získáváme: pokoru, s níž respektujeme vůli moci vyšší, která nás stvořila a která je nadřazena nám všem. Tímto přístupem Alice Nellis demonstruje nejen onu pokoru, ale i lidskou vyspělost, za níž jí jako divák i jako člověk můžu jen tleskat.

Nakonec – řešit, jak dalece jsou či nejsou Tajnosti filmem „ženským“ je celkem nepodstatné. Hlavní je, že jsou filmem dobrým. A to nikoliv jen podle leckdy – jemně řečeno - připosražených měřítek tuzemských.

Zdroj foto: www.bontonfilm.cz