Dovolenkové hrabání

Slunce se už poslušně opírá o posekanou zahradu téměř týden a pěkně mi to hrabe. Hraby, hraby, hraby, hrab hrab, drap!

„Nemůžeš dávat pozor, Jáchyme?“

„Se hned nerozčiluj, Jarčo.“

„Nerozčiluj. Postavíš se metr ode mě a obracíš moje, proč nejdeš na druhou stranu? Tady ti snad nic neuvařim, tak mi nemusíš čučet přes rameno.“

„Ty toho naděláš.“

Nadělám! Jasně, že nadělám a nejmíň o dvěstě procent víc než ty, chlape!

Posledních pět let si vybíráme oba dovolenou ve stejný prázdninový čas jen kvůli sušení sena. A že absolvujeme oba rvaček. Rodinky s dětmi chtějí přednost, ale co my? Tím, že vyprovodíme děti z hnízda povinnosti nekončí. My si místo nich pořídili ovčí stádo, králíky, slepice a osmdesátiletého dědu Malého. Ten byl bohužel zahrnut v ceně této polorozpadlé usedlosti s obrovskými pozemky a rybníčkem. Ale co, máme ho rádi jako vlastního, jenže občas...občas to prostě není možné, protože se zvyšujícím věkem se stává hračičkovým bláznem.

Muž Jáchym se poslušně odstraňuje na druhou část louky a obrací seno vlastními silami stejně jako já. Tady v kopcích jsou nám bohužel vymoženosti vědy k neužitku, ale aspoň máme čerstvý vzduch, zeleninu, ovoce a maso pro vnoučata.

„Kdy to vodvezeme do stodoly, Jaruš?“

„Proč se ptáš mě? Ty snad pocházíš z vesnice, já žila třicet let ve městě.“

„A dvanáct v zapadákově a pět v podhorské polosamotě. Odvezeme to v neděli po fotbalu.“

„Lepší dopoledne v neděli, odpoledne by mohlo pršet.“

„To mi děláš naschvál, že chci jít s chlapama.“

„Hlásili to v rádiu, klidně si poslechni zprávy. Nad celým územím Čech se přežene dešťová vlna.“

„Fajn, tak to uděláme rovnou v sobotu, seno už je prosušený.“

„V sobotu jdu zpívat na pohřeb.“

„Hmmm.“

Zamručel a divím se, že nezačal s tím, že mrtví potřebujou klid a ne budovatelské zpěvy míru žen po přechodu.

„Tak obracej, večer to nakupíme a můžeme to schovat pod střechu už v pátek.“

„Rozumná řeč, začnu kupit rovnou. Nevím na co to otáčíme, když už je to suchý.“

„Aby se ti náhodou nezkrátily žíly.“

„Mám důležitější práci. Mužskou.“

„Která práce je prosím tě mužská?“

„Zkoumací, vědecká.“

„Pche, zkoumáš.....áááááá, had, vidíš tam je had. Co dělá u nás na zahradě. Vyžeň ho!“ Ječím splašeně, protože pod jabloní opravdu odpočívá stočený plaz. „Asi jich je víc, pářej se. Proč zrovna u nás? My to seno nikdy neskončíme. Sakra, pomoz mi, trčíš tam vzadu a já se tady klepu strachy.“

„Tak ho vem hráběma a odhoď ho za plot.“

„Jak? Ses pomátnul? Vysmekne se a je po mě. Divný, že se nikam neodplazí, četla jsem, že hadi u nás nepatří k nebezpečným tvorům, protože jakmile slyší pohyb, utečou, protože jsou plaší. Ale tihle ne.“

„Jestli jich je do sebe zapletených víc, tak jasně, že se neodplazej dřív než dokonaj.“

„A jak dlouho to trvá hadům? Stihnou to do večera? Nerada bych spala ve stoje s hráběma v ruce.“

„Copak já vim?“

Neví nic! Člověk se tady třese a nedostane se mu ani mužské opory. Vypadá, že se taky bojí a jenom si hraje na hrdinu. Radí nesmysly, aby se vyhnul zodpovědnosti chránit ženu.

„Myslíš, že tu máme zmije nebo užovky?“ ptá se manžel.

„Jak se od sebe liší na dálku? V novinách psali, že se jim máš podívat do očí a poznáš to, ale na dálku nepsali nic. Vypadají dost černě.“

„Úplně černě?“

„Nevim, nevzala jsem si brejle, detaily mi unikají. Kam jdeš?“

„Blíž k tobě, mrknu se.“

Vykuluji oči a visí mi opravdu na vlásku, stačí aby se hadi spletli a utíkali mým směrem.

„Hlavně pomalu, pomalu, vyplašíš je a trefí mě šlak. Víš, že neumím moc rychle běhat.“

Mezitím, co radím a muž se přibližuje, protáhne se kočka plotem a jde úplně klidně k těm stočeným hadům.

„Kššš, Micko, uteč, jsou jedovatý!“

Civíme oba na mouratou číču, co si klidně sedla na hady a mhouří si na nich oči.

„Myslíš, že je chytla už před tím a teď si brání kořist. Chytaj vůbec kočky plazy?“

„Kočky chytaj kde co.“

„Kam jdeš?“

„Taky si chytnout kousek hada.“

Nezmůžu se ani na slovo, přejde si klidně ke stromu, pohladí kočku a já se leknu jak rozbaluje ty hady. Zavírám oči a nevěřím už ničemu. Jediný had jsme tady já – pořádný slepýš! Bez brýlí už nemůžu jít ani na seno. Muž si spokojeně pohvizduje, teď dělá s hadicí v ruce frajera, ale vsadila bych svůj plat na to, že v něm sídlila malá dušička.

„Kdo to tam narafičil? Nemáme na hadice místo v kůlně?“

„Nejspíš děda, zrovna včera jsem ho načapal, jak přenášel dvě slepičí vejce z kurníku do stodoly, ze stodoly do kuchyně, z kuchyně do garáže a k ovcím a zase do kůlny a když jsem se vyptával co dělá, tak povídal, že ty vejce musí schovat, protože se rozmnožili hadi a ti pijou žloutky.“

„Hmm a z bílků si udělaj sníh, kam ty vajíčka pak prosim tě dal, abych věděla, protože poslední dobou jich na plata ve špajzu v kuchyni dorazí opravdu pomálu.“

„Hodil je do rybníka kachnám a rybám na řádění. Asi tam ještě plavou.“

„A ty ho necháš?“

„Co bych mu zakazoval? Starej je už na to dost. A když chceš, vylov si ty vejce podběrákem, opřel ti ho o zídku, abys nemusela třeba na strom.“

„Stačí, že na stromy věší kosy, minule jedna spadla a přísahám, že na mě sáhla smrt, naštěstí je má tupý, už ani brousit neumí. Musíme s tim dědou něco vymyslet, odvezeme ho k doktotovi ať mu na ty blbiny něco napíše, takhle se přece nesmí chovat normální muž.“

„Tak ho nech, Jaruš. V osmdesáti se mu akorát vysmějou, co by mu pomohli? Ožebračej ho o důchod. Sama to dobře znáš. “

„Pravda.“ Povídám a dědovi odpouštím hady, vejce i kosy, protože nechci mít nikoho na svědomí, když se zaměstnává tím, co ho baví. V jeho případě zpestřováním našich obyčejných dnů.