Filmová recenze: Prázdniny pana Beana

Novodobý pan Hulot bere Francii útokem

Rok výroby: 2007

Země: Velká Británie

Žánr: komedie

Hrají: Rowan Atkinson, Max Baldry, Emma de Caunes, Willem Dafoe, Karel Roden

Režie: Steve Bendelack

Legendární mužík s krátkými nohavicemi, kravatou a naprosto originálním pohledem na svět se vrací ve svém druhém celovečerním filmu. Tentokrát rozvíří svým jedinečným talentem dělat problémy sladkou Francii a její Azurové pobřeží a zároveň vyzývá ty, kteří byli zklamáni kvalitativní úrovní „jedničky“, aby mu dali ještě jednu šanci. Jestliže totiž jeho první příhody vyhovovaly spíše přímočařejšímu americkému vkusu, další pokračování se vrací zpět do Evropy s jejím smyslem pro absurditu a hravost a místy až vyvolává nostalgické vzpomínky na svéráznou poetiku Jacquese Tatiho. Přestože Rowan Atkinson je Brit se svým vlastním stylem humoru, který už řádku let nemění, jeho figurka málomluvného, leč o to akčnějšího hrdiny, vířícího nechtěně kolem sebe zmatek a rozruch, typově legendárního pana Hulota připomíná. To vše samozřejmě mohutně podporuje fakt, že se vše odehrává na slunném francouzském Jihu, jehož atmosféry se od dob Tatiho věru příliš nezměnila.

Zápletka je tradičně prostá: pan Bean vyhraje v soutěži hlavní cenu - zájezd na francouzskou Riviéru. Vybaven tradičními proprietami, příruční kamerou a nezdolným nadšením užít si léto a moře vyráží na jih. Samozřejmě že si svojí potrhlostí cestu řádně zkomplikuje, nakonec však dosáhne nejen vytouženého moře, ale pozná i nové přátele a dokonce se stane režisérskou hvězdou na filmovém festivalu v Cannes.

Nutno dodat, že Prázdniny pana Beana zachytily Atkinsona ve vrcholné komické formě. Ať už jste ctiteli tohoto komika a jeho bizarních postaviček, jimž kraluje právě pan Bean, nebo vás jeho humor spíš míjí, musí tomuto komikovi přiznat, že typ svého hrdiny dovedl do téměř absolutní dokonalosti. Síla pana Beana je především ve fyzické komice a právě tento film ukazuje, jak pestrou škálu schopností od hereckých přes mimické až k bezmála akrobatickým musíte k jejímu perfektnímu zvládnutí mít. Atkinson přímo hýří fyzickou zdatností a je úžasné to sledovat a přitom konstatovat, že pan Bean se vlastně za tu spoustu let prakticky nezměnil, ačkoliv jeho představitel už překročil padesátku. A také si uvědomit, že i když Mr. Bean je na scéně už tak dlouho, jen málokdo si dokázal naplno uvědomit, jak náročná figura ke ztvárnění to ve skutečnosti je. A také že ve své podstatě ukrývá skutečně velký potenciál, díky němuž se může, pakliže dostane náležitý prostor, rozvinout a vyrůst od šklebů a pitvoření se do důstojnější podoby svébytného klaunství, k němuž zkrátka určitá dětinskost a stylizace patří. I jeho potřeštěné nápady a neotřelá řešení svízelných situací jakoby nabývaly na větší poetičnosti a nápaditosti, zároveň s tím, čím hlouběji do srdce magicky půvabné krajiny francouzského venkova Bean na své cestě za sluncem proniká. Rozsáhlou živnou půdu pro rozehrávání komických situací také poskytuje fakt, že hrdina s naprostou neznalostí francouzštiny už prakticky nadobro oněměl a musí se tedy víc než kdy jindy spolehnout na řeč těla. Navíc ho tvůrci dali dohromady s ruským chlapcem, synem renomovaného režiséra (kterého mimochodem hraje největší – či jediná? – česká hollywoodská hvězda Karel Roden), jehož Bean nechtěně oddělí od jeho otce a tudíž cítí povinnost se o něj postarat. Díky mnoha podobnostem v uvažování však přece jen najdou na nonverbální úrovni společnou řeč.

Druhým Beanovým dobrodružstvím svou přítomností dodávají lesku také legenda francouzského filmu Jean Rochefort v půvabné miniroli pařížského číšníka a Willem Dafoe jako americký režisér, s chutí parodující do sebe zamilované filmařské rádobyumělce. Toho nakonec Bean doslova smete ze scény, když se v závěru filmu připlete na premiérovou projekci a díky svým kejklům v projekční místnosti dosáhne toho, že mu celé canneské publikum nadšeně aplauduje vstoje. A to díky tomu, že napojí svoji kameru na projekční přístroj a s bezelstností sobě vlastní prostě jen ukáže videodokumentaci své cesty na vytouženou pláž. A najednou se přistihnete, že se s těmi filmovými diváky na plátně vcelku ztotožňujete: někdy i prosté bezstarostné bláznění má v sobě víc ducha a zaslouží si tudíž větší potlesk než nafouknuté nic, tvářící se jako umění. Není tedy důvod, proč Prázdninám pana Beana také nezatleskat.

Zdroj foto: www.bontonfilm.cz, Bontonfilm