Syndrom včelí královny aneb Když žena vládne ženám

Je nezpochybnitelné, že je třeba podporovat vyšší zastoupení žen v mocenských a rozhodovacích pozicích. Podle Harvard Business Review jsou ženy v řídících funkcích hodnoceny jako výkonnější a úspěšnější. Ovšem z jiných výzkumů ženské vedení vychází jako silný stresový faktor. Ženu jako svou šéfku mnohdy hůře vnímají ostatní ženy. Proč tomu tak je?

foto / Freepik

Miranda Priestly z filmu Ďábel nosí Pradu by se dala považovat za zářný příklad syndromu včelí královny. Znáte takové jednání? Nikdy nevíte, s jakou náladou vaše šéfka přijde. Jestli vám dá málo práce a potom vás seřve, že nic neděláte anebo se vám na stole objeví štosy úkolů, které mohla rozdělit i mezi kolegy, ale ona je dá vám, aby mohla dokázat, že nestíháte a jste slabým článkem řetězu. Je nepřístupná a chladná, nebo naopak temperamentní až cholerická. Hraje celou řadu psychologických her, a když ji pozorně sledujete, zjistíte, že se chová obzvlášť krutě pouze k ženským podřízeným. Včelí královny se vyskytují v politice, v korporátu, na úřadech, a čím vyšší pozici zastávají, tím víc negativních emocí vzbuzují.

Tyto ženy: 

• tvrdí, že raději pracují v mužském kolektivu, protože v ženském se objevují pomluvy a hádky;  ženský kolektiv je pro ně méně hodnotný než ten mužský
•  si dodávají sebevědomí tím, že se srovnávají s jinými ženami a poukazují na jejich nedostatky
•  stavějí aktivity, které společnost vnímá jako typicky mužské, nad ty, které jsou společností     vnímány jako typicky ženské,
•  se vymezují proti feminismu a feministkám typickými argumenty o jejich vzhledu nebo sexualitě
•  soudí jiné ženy za jejich volby, např. za to, že si vyberou na rodičovské dovolené (nebo místo ní) pracovat

Syndrom včelí královny popsali američtí psychologové (Staines, Tavrisová, Jayaratne) už v roce 1973, pozdější výzkumy jeho existenci potvrdily. Základní definice syndromu včelí královny se týká žen ve vyšších pozicích, které se chovají k podřízeným ženám přísněji než k mužům. Záměrně brání tomu, aby jakékoli jiné ženě pomohly ke kariérnímu postupu.

Toto chování se může projevovat v poměrně široké škále, od bossingu nebo diskriminace až k něčemu, co by bylo možné nazvat „aktivním nepodporováním“ až šikanováním. Přidělují ženám méně kvalifikované úkoly než mužům, záměrně je vynechávají při sdílení informací a celkově se k podřízeným ženám nechovají fér.

Bohužel realitou zůstává, že dá ženě zpravidla víc práce dostat se na vysokou pozici a pokud se jí to podaří je na ni vyvíjen mnohem větší tlak než kdyby byla muž. To pak může vědomě nebo podvědomě snížit její ochotu pomáhat dalším ženám v jejich kariérním postupu. Projevuje to pak argumentací typu: „Když jsem musela já, vy musíte taky.“

Dalším motivem může být jakási snaha se od ostatních kolegyň oddělit. Pokud ve společnosti stále přetrvává názor na ženský kolektiv coby slepičí hejno kvokající v kuchyňce, jehož jednotlivé členky jsou navíc v pravidelných měsíčních cyklech náladové a protivné, těžko se přístupu „nejsem jako ony“ divit. Obrana proti tomuto typu stereotypů a snaha „hrát s velkými kluky“ se tak snadno zvrhne v syndrom včelí královny.

Psychologie popisuje i tzv. sebenaplňující proroctví. Pokud od výše postavených osob nečekáte nic dobrého, tak ho podvědomě do očekávané role manipulujete. V každém případě to je velmi riskantní. Klinické odhady totiž uvádějí, že psychosomatický dopad projevů syndromu včelí královny na podřízené ženy je ještě větší než podobné trápení, na němž se podepisuje šéf – „macho“.

Pokud s takovou šéfovou pracujete a dokonce že se výše popsaným způsobem chová přímo vůči vám, nemyslete rovnou na výpověď. Zkuste se svou nadřízenou nejdřív situaci alespoň probrat, a pokud je nepochybné, že vás úkoluje odlišně než ostatní, ohraďte se proti tomu.

Ženy ve vysokých pozicích, které se jako včelí královny nechovají, ale pěstují kooperativní kolektiv, ve kterém má každý odpovídající prostor pro rozvoj svého talentu, případně aktivně pomáhají dalším ženám, si zaslouží být za takovýto přístup náležitě oceněny, protože se rozhodně nejedná o samozřejmost.

Žen, které si v této souvislosti uvědomují potřebu společného postupu a podpory, není málo. Řada z nich je i velice známá, například Sheryl Sandbergová nebo Arianna Huffingtonová, u nás můžeme zmínit např. Kristinu Žůrkovou nebo Simonu Kijonkovou. Dobré vzory je třeba stále hledat, protože jich nikdy nebude dost.

napsala Gabriela Horáčková

zdroje:

https://zenysro.cz/blogy/osobni-rozvoj/syndrom-zeny-vceli-kralovny/

https://www.heroine.cz/zena-a-svet/796-zeny-ktere-nenavidi-zeny-syndrom-vceli-kralovny

https://cs.wikipedia.org/wiki/Syndrom_vceli-kralovny

https://www.vitalia.cz/clanky/syndrom-vceli-kralovny-beda-zenam-kterym-zena-vladne/