Nechceme mít děti, ale okolí to nechce respektovat. Ty neustále dotěrné dotazy nás obtěžují, píše Markéta

Pomalinku mi táhne na čtyřicet. Mám svého manžela, se kterým tvoříme šťastný pár už více než deset let. Mám svou skvělou práci, kterou mám velice ráda a která nám také zajišťuje poměrně vysoký komfort žití. Ekonomicky vůbec nijak nestrádáme. Máme hezký a prostorný dům, každý máme své auto, jezdíme pravidelně třikrát ročně na dovolenou a užíváme si života. Já, ani můj manžel děti nechceme. A bylo to tak vždy. Už když jsme se poznali, bylo nám jasné, že jedeme na stejné vlně.

foto / Freepik

My jsme s tím naprosto v pohodě. Děláme si, co chceme, kdy chceme a jak to chceme. Nemáme žádné rodičovské povinnosti, nemusíme z restaurací spěchat na večerku domů, protože dítě se potřebuje vykoupat a jít spát. Nemusíme k nikomu v noci nebo ráno vstávat, nemusíme pro nikoho běhat do školky a přizpůsobovat se tak rytmu a režimu dítěte. Nic z toho jsme nechtěli a věděli jsme proč. Přesně ze zmíněných důvodů. Máme absolutní právo nic z toho nechtít. Ne všichni musejí mít děti a žít pár let tak, že se vše bude točit jen kolem nich. Kdo děti chce, tam je to v pořádku, ale mělo by být tak stejně v pořádku, když děti někdo nechce.

Vůbec proto nerozumím těm neustálým dotazům na to, kdy už konečně budeme mít ty děti. Vůbec nejhorší je to od lidí, kteří nás dobře neznají, nebo naopak od těch, kteří nás znají až příliš dobře. Pokud se někdo zeptá, zda máme děti, beru. Třeba neví, chce být zdvořilý, nebo je to přirozená zvědavost. To všechno jde. Ale když bez studu přiznám, že my děti nechceme, už to začne. A je to pokaždé stejné.

„Ale proč je nechcete? Vždyť děti jsou radost. Takhle musíte mít ten život úplně prázdný. Jednou tě to bude mrzet, ale to už bude pozdě. Uvidíš, že přijde den, kdy budete litovat. A stejně byste ty děti mít měli, tohle je přece normální, že lidi mají děti. Kdyby všichni uvažovali jako vy, tak bychom brzy vymřeli. Ty děti nechceš? Co já bych za ně dala, a nedaří se mi. Podívej se někdy na ženské, které děti mít nemůžou. A není to od vás trochu sobecké? To asi koukáte jen na sebe, ne? To je nemáte proto, abyste se o nikoho nemuseli starat? Kdyby takto uvažovali vaši rodiče, tak vy tady taky nejste,“ slýchám pokaždé, když jdu s pravdou ven.

Ale co je na tom sobeckého? Vůbec nic. Někdy se mi zdá, že největší problém s tím mají ti, kteří děti mají, ale chtěli život pravděpodobně zcela jiný. Bez dětí. Tak mi to alespoň připadá, když do mě někteří začnou hučet ta svá moudra. Aniž bych je o to prosila, začnou mi udílet rady o tom, jak je to s dětmi sice náročné, ale život bez nich by byl jinak naprosto prázdný. Jen málokdy se setkám s tím, že by někdo respektoval to, co říkám. Dokonce to nikomu ani nepovídám jen tak na potkání, pouze slušně odpovídám, když se mě někdo zeptá. Odpovídám ale tak, jak to je a za svým si stojím. Než se naděju, už poslouchám přesvědčování o tom, že děti jsou dar a měla to bych to přece ještě zvážit. Já však nemám co zvažovat. Mám ráda náš život takový, jaký je a touha po dětech se mě s pravděpodobností, která hraničí s určitostí, nikdy týkat nebude.

Markéta, 39 let

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.