Nezapomenutelná Dana Medřická. Vzpomínka na první dámu českého filmu a divadla

Svérázná doktorka Fastová z legendárního seriálu Nemocnice na kraji města, lehce ztřeštěná maminka Hanáková v Takové normální rodince, nebo křehká Marie Dočkalová v Romeovi a Julii na konci listopadu, všechny tyto role a mnoho dalších ztvárnila nezapomenutelným způsobem Dana Medřická. 11. července uplynulo stodva let od jejího narození. Pojďme si společně připomenout hereččinu mimořádnou osobnost několika náhledy do jejího pracovního i osobního života.

fotografie: se svolením České televize

Zrozena k herectví

Dana se narodila 11. července v Praze Jaroslavu a Marii Medřickým. Když v šesti letech poprvé navštívila dětské divadelní představení Radúz a Mahulena, zatoužila stát se herečkou. Byla to láska na první pohled, a tak hned o dva roky později už hrála v bubenečské sokolovně, kde vystupovala i v době studií na pražském dívčím gymnáziu. Otec její lásku k divadlu nesdílel, proto nenastoupila hned na konzervatoř. Matka ji ale tajně podporovala a již plnoletá Dana se nakonec na konzervatoř v roce 1939 přihlásila a byla přijata.

Tou dobou už měla herecké zkušenosti z malostranského souboru Umělecké besedy Fráni Francla a holešovické Uranie a vzdělání ze soukromých hodin herectví u legendy Národního divadla Anny Suchánkové. Na konzervatoř nastoupila a přes přísný zákaz školy v uměleckém souboru Fráni Francla dále hrála, jen si vytvořila pseudonym Dáňa Čechová.

První angažmá

Medřická nakonec studium na pražské konzervatoři nedokončila a ani ne po roce školu opustila. Dostala totiž nabídku na své první angažmá v Zemském divadle v Brně, kam ji jako „novou naději českého divadla“ doporučil režisér Jaroslav Kvapil. S nadšením přijala a 6. května 1940 už vystupovala na prknech, co znamenají svět. Válka bohužel zasáhla do všech sfér života, uměleckou nevyjímaje, a tak po násilném uzavření brněnského divadla nacisty v následujícím roce odešla Dana do Plzně. Zde dva roky úspěšně herecky dozrávala, aby se ještě před koncem války vrátila do pražské Uranie.

Po znovuotevření všech divadel v roce 1945 přešla Dana s celým souborem Uranie do Městských divadel pražských, jež se v roce 1950 rozdělila na Městská divadla pražská a Divadlo československé armády, kam přestoupila. Ale v divadle, které dělalo repertoárem opravdu čest svému jménu, vydržela jen krátce a v roce 1951 definitivně zakotvila zpět v Městských divadlech pražských.

Prkna, co znamenají svět

Velký okamžik v profesním životě Dany Medřické se udál 1. ledna 1960. V tento den se totiž stala právoplatnou členkou činohry Národního divadla, kde působila až do své předčasné smrti. Nejen na této scéně, ale i v Městských divadlech pražských vytvořila bezpočet krásných a kritikou ceněných rolí – například Blanche v Tramvaji do stanice Touha nebo Lízu v Obchodníkovi s deštěm.

Když vedení Národního divadla nabízelo Medřické roli Eržiky Orbánové v Kočičí hřemaďarského dramatika Istvána Örkényho, mělo v úmyslu navézt nepohodlnou herečku do podprůměrného představení. Netušili však, co Medřická s kolegyní Vlastou Fabianovous touto hrou udělají. Vznikla tak nejúspěšnější inscenace v historii Národního divadla hrající se devět let a čítající 403 repríz. A hrála by se určitě dále, nebýt hereččina předčasného úmrtí.

Hvězda stoupá vzhůru

Medřická byla herečkou, jež vnášela na jeviště osobitý, plnokrevní a spontánní projev. Její herecké prostředky se naprosto lišily od těch, které používala starší generace – byly moderně věcné, cítěné a groteskní. Režiséři viděli její obrovský talent, a proto jí nechávali možnost sebevyjádření. Medřická skvěle zahrála velké dramatické i komediální role.

Popularita a uznání v divadle znamenaly hereččinu proslulost jen v divadle. Teprve film udělal z Dany Medřické jednu z nejoblíbenějších českých hereček všech dob. Přestože se herectví ve filmu i televizi také věnovala poctivě a zodpovědně, dávala vždy přednost divadlu před filmem.

Úspěchy před kamerou

Filmové nabídky začala Medřická dostávat ihned po návratu z Plzně do Prahy v roce 1944. Tou první byla tragická postava kantýnské Anky v dramatu Skalní plemeno. Následovaly však převážně bezvýznamné role v bezvýznamných, často politicky zaměřených snímcích, až se talentovaná herečka konečně dočkala role, kterou tak milovala na divadle.

Režisér Václav Krška ji v roce 1953 obsadil do melodramatu Měsíc nad řekou. Filmová role Slávky Hlubinové znamenala pro mladou herečku první výrazný úspěch. Další velkou příležitostí se pro Danu stala postava stárnoucí účetní revizorky Hany Kalvodové v dramatu z roku 1959 Ošklivá slečna. Následovaly převážně role vedlejší, které se i přesto staly nezapomenutelnými. Za všechny jmenujme například docentku Beránkovou v bláznivé komedii Kdo chce zabít Jesii?, svéráznou babičku v romantické komedii Léto s kovbojem, starostlivou maminku v psychologickém dramatu Den pro mou lásku nebo tetičku Hedu v komedii Půl domu bez ženicha, ve které si zahrála i se svým synem Václavem Vydrou. Poslední českou filmovou rolí Dany Medřické byla maminka hlavního hrdiny v rodinné komedii Karla Kachyni Fandy, ó Fandy z roku 1983.

Avšak úplně posledním filmovým snímkem, který herečka natočila, se stalo maďarské romantické drama Konec zázraku (A csóda vége) režiséra Jánose Vésziho. Zahrála si v něm po boku kolegyně z Národního divadla Vlasty Fabianové. Obě herečky ztvárnily sestry, jež kdysi milovaly stejného muže.

O co méně příležitostí dostala Medřická u filmu, o to více jich získala v televizi.

Popularita na televizních obrazovkách

Stejně jako spoustě jiných herců, i Daně Medřické vynahradila absenci filmových rolí televize. Z velkého množství televizních rolí jmenujme alespoň ty nejvýraznější: protivná a vychytralá ženuška Jana Pivce Petronila Konopková v Příběhu dušičkovém, královna Nyola v Radúzovi a Mahuleně, macecha v Popelce, křehká Marie Dočkalová v Romeovi a Julii na konci listopadu, lehce ztřeštěná maminka Hanáková v Takové normální rodince, Ulčová ve veleúspěšném seriálu Byl jednou jeden dům, svérázná doktorka Fastová ve druhé sérii legendární Nemocnice na kraji města nebo dobrosrdečná učitelka Zmatlíková v rodinném seriálu My všichni školou povinní. Tuto roli Medřická již nestačila dokončit. Režisér Ludvík Ráža se však rozhodl natočené scény v seriálu ponechat, a přestože dílo nezachytilo celou postavu učitelky, na výsledku to není poznat.

Dana Medřická za celou svou hereckou kariéru vytvořila desítky různorodých ženských postav světového repertoáru. Ztvárnila pestrou paletu rolí od temperamentních a svůdných mladých dam až po klidné a starostlivé babičky. Také úspěšně působila v rozhlase – její hlas jsme mohli slyšet například v Bílé nemoci nebo v herečkou nejčastěji obsazovaném Měsíci nad řekou. Rovněž se uplatnila jako vynikající recitátorka.

Ocenění za divadelní a filmové výkony

Dana Medřická získala za svůj život několik ocenění. Již v roce 1958 obdržela titul laureátky státní ceny za divadelní výkony na scéně Městských divadel pražských, v roce 1966 titul zasloužilá umělkyně, o čtyři roky později cenu Múzi pražských filmových diváků za rok 1969 a v roce 1978 cenu zasloužilé členky Národního divadla. O rok později získala za Kočičí hru maďarské státní vyznamenání.

Osobní život

Dana Medřická byla dvakrát vdaná. Poprvé v roce 1945 za svého hereckého kolegu Václava Vydru mladšího, s nímž měla stejnojmenného syna, v současnosti známého herce a dalšího pokračovatele herecké dynastie Vydrů. V roce 1979 hereččin manžel a celoživotní partner po delší nemoci zemřel.

O dva roky později se Medřická provdala znovu – jejím manželem se stal Artemio Precioso Ugarte. Španělský obchodník žil od padesátých let v Praze a již tehdy patřil k hereččiným obdivovatelům. Jejich vztahu však nebylo dopřáno mnoho času. 21. ledna 1983 Dana Medřická v pouhých 62 letech zemřela na srdeční infarkt. Ztratili jsme jednu z našich největších hereckých osobností…

Herec Zdeněk Řehoř na svou kolegyni zavzpomínal: „V jedné scéně jsem ji přinesl růže a měli jsme pak dlouhý dialog. Říkám tomu – herecké hvězdné okamžiky, setkáte se s partnerem a pojednou vznikne takový vzájemný kontakt, že se stačí už jen dívat, poslouchat a odpovídat. A to je pro mě dodneška něco nezapomenutelného. Nezapomenutelného jako Dana sama.“

Napsal Lukáš Mucha

Zdroj: Československá filmová databáze