Můj muž měl léta úspěšnou firmu, která se zabývala autodopravou. Začátky sice byly krušné a těžké, ale nakonec se mu podařilo vše, co si vysnil. Šel si tvrdě za svým a nakonec se mu to vyplatilo. Dlouho mu pak všechno šlo, jako po másle. Zvykl si, že dělá práci, které sice musel mnohé obětovat, ale naplňuje ho. Po celá ta léta mu dávala smysl a ve svou práci věřil. Já jsem při něm vždycky stála a podporovala ho. Teď ale totálně zkrachoval a začaly problémy.
fotografie: Pixabay
Za ty dlouhé roky si zvykl, že je svým pánem. Nikdy jsme nevedli debaty o tom, co by se třeba stalo, kdyby firma skončila. Byli jsme si jistí, že je to navždy. Variantu, že se to nepodaří, jsme si vůbec nepřipouštěli. A teď je ta varianta tady. Můj manžel najednou neví, co si se životem tak nějak obecně počít. Myslí si, že na něj všude čekají s otevřenou náručí. Prohrabuje se na internetu, a to jen velmi sporadicky, pracovními nabídkami na ta nejlukrativnější místa. A je samozřejmě neúspěšný. Je plný zášti, agrese, vzteku a myslí si, že ho nikdo nechápe a nedokáže ocenit. Vůbec nestojí nohama na zemi. Vždycky jsem jej znala jako absolutního pragmatika, ale teď svou praktickou stránku odložil neznámo kam.
Doma je dusno a do práce ho ne a ne dostat. Ničí nám to vztah, docházejí nám peníze a kupí se problémy tak všeobecně. Já chápu, že byl na něco dlouho zvyklý. Nikdo nad ním nestál s bičem, nikdo ho nehlídal, nekontroloval. Ale já mám také normální práci a musím holt autority poslouchat a vycházet jim vstříc. Díkybohu už máme alespoň větší děti, takže je s nimi rozumná debata, když jim kladu na srdce, že tatínek teď potřebuje jen čas. Ale upřímně řečeno nevím, jak dlouho je taková patová situace udržitelná. Zajímalo by mě, zda si tím prošel i někdo jiný. Jak dlouho taková apatie trvala? Všem předem děkuji za názor.
Gita, 42 let
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna
Korektura textu Bára Klímová
Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem
Vaše názory
Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)
Dobrý den, máte děti, máte zkušenosti, máte (jak vyplývá) stále i úspory. Vy máte práci. Na jednu stranu je to peklo, že podnikat ve střední Evropě, téměř 35 let po odstřižení se od socializmu, je stále dost těžké, ale bohužel je. Nyní i vlivem několika situací tzv. vis major (vyšší moci). Ano, já jsem zažil jen něco přibližného tomu, co Váš manžel. Vsadil jsem ve třiadvaceti na to, že si nedodělám 2 roky magisterského studia a místo toho půjdu na zcela jiný (náročný pětiletý magisterský obor na jinou VŠ). Po oněch dalších pěti letech jsem zdaleka neměl dostudováno, jelikož jsem při studiu narážel na své osobní limity. Bylo to opravdu velmi náročné studium. Musel jsem se při něm také sám živit, narodilo se mně a mé manželce rovněž dítě - a nepodařilo se mi udělat ani po šesti letech studia státnici (zbýval opravný pokusy,ale nešlo se na něj přihlásit ve stejném školním roce). Dost hloupý advokát mě i v této těžké situaci propustil z práce a já jsem nenašel v onom covidovém roce 2020 nic než, že jsem začal jezdit pro košík.cz na IČO. Připadal jsem si, že po samých jedničkách na ZŠ, maturitě na gymnáziu se samými 1 a s téměř 9 lety studia na dost dobrých českých univerzitách, je smutné, že Vám neodepisují na řadu (ani ne zcela nejlepších) pracovních pozic... a cítil jsem něco pravděpodobně velmi podobného jako jste popsala ohledně Vašeho manžela. Také jsem svým způsobem totiž přicházel o spoustu (i) peněz a energie, co byla do něčeho léta vkládána. V případě, že by se mi v dané situaci nepovedlo dokončit tu druhou univerzitu a nemít po (nakonec téměř 7 letech studia toho druhého oboru) žádný papír, o tom, že jsem to podstoupil, žádnou kvalifikaci v daném oboru - znamenalo by to tehdy pro mě to, že budu za pomocí whatsappového chatu "žebrat" o jakoukoliv směnu rozvozu u košíku.cz... a budu mít i po 10 letech hlavy v učebnicích a knihách a desítkách odborných seminárních prací a téměř stovce absolvovaných univerzitních zkouškách příjem okolo 15 tisíc Kč/měsíc za práci, která mi zdevastovala záda. Cítil jsem se rovněž velmi pokořen, před zničením mé důstojnosti. I mně tehdy mé okolí připomínalo, že mám nyní zdravé dítě a super manželku... a i přesto mi bylo trpko... ale nakonec jsem se kousl. Školu jsem dokončil. Dostal jsem se na jinou metu. Život se skokovitě zlepšil, ale spíše "spravil", protože ten stav před oním zlepšením nebyl něco, co jsem měl pocit, že mi po vší dřině a odříkání přísluší. Pociťoval jsem na sobě každý den pocit fyzické smůly a nezdaru. Má rada zní - snažit se tento stav přeci jen překlenout. Může to být veliká škola charakteru a škola osobního růstu. Myslím si, že ještě v důchodu (když dočkám) budu schopen si na toto cca rok a půl dlouhé období "neúspěchu" vzpomenout a uvědomit si, že mě to jako nic jiného (dosud) zocelilo. A to již i před tím byly v mém životě situace, které mne zocelovaly a které byly náročné. Proto mi po přečtení tohoto příspěvku připadalo, že jsem v nitru prošel něčím podobným. A je zkrátka důležité to nevzdat. A je lepší (i když těžké) se nelitovat. Ne moc. Není vždy jen úspěch - což není otázkou jen pár lidí nebo pár rodin. Jít dál. Zkuste to zvládnout. Držím palce a gratuluju, že jste měla odvahu podělit se s jinými o svou aktuální starost. Já na Váš příspěvek narazil (možná že zdánlivě) jen náhodou. Z oněch motivačních názorů mi pomohl ten, že to, že něco k dnešnímu dni vlastně máme, není samozřejmé. Musíme se umět pochválit i za to, že jsme dospěli až sem a měli bychom být rádi za to, že můžeme zítra zkusit zažít zase něco nového/dalšího. Za mě tolik. :)
PS: Také jsem byl protivný. Ono to jinak asi nejde. Snažil jsem se to přemáhat... ale nejde to úplně zvládnout.