Mentální anorexie: Když se touha po dokonalosti stane posedlostí /2.díl

To něco mi „zpříjemnilo“ celý první měsíc a půl nového školního roku. Byla jsem na sebe pyšná, co všechno dokážu a jiní ne. Ve škole zase premiantka, doma nekonfliktní dcera, která si místo mluvení řeší své vnitřní konflikty několikrát denně cvičením a dalšími pohybovými aktivitami a tváří se tak, jako by vše ostatní šlo mimo ni a řešení skutečných problémů bylo pod její úroveň. Postupně ale přestávala být sama sebou. Neuvědomovala si to, protože už žila v jiném světě. Jakoby z velké dálky slyšívala často hlasy svého okolí: „Jsi hrozně hubená, měla bys s tím něco dělat!“ Nevnímala je, myslela, že jí závidí. A už vůbec neměla potřebu na ně reagovat. Ona vlastně už nepotřebovala reagovat vůbec na nic. Cítila, že její život už je čímsi vyplněn a řízen a nic víc se do něj nemůže vejít. Nevědomky překročila pomyslnou hranici a ocitla se na nekonečně dlouhé cestě, na jejímž začátku stála mentální anorexie jako ukazatel, který určuje jediný směr. Strmě dolů.

Byl podzim a ona dostala chřipku. Jako vždycky si myslela, že se vystůně bez toho, aby šla k lékařce, ale tentokrát ji tam odvedla matka téměř násilně. Jen ať se na ni paní doktorka pěkně podívá. A ještě ke všemu se poslední dobou zdá nějak pohublá. Když vstoupila do ordinace a byla nucena se svléknout, dětská doktorka se na ni podívala s neskrývaným zděšením, takovým, že i ji samotnou to na chvíli zarazilo. „Holka, na tobě by se dala učit anatomie.“ Matka stála vyděšeně vedle své rachiticky vyhublé dcery a bylo na ní vidět, že nechápe. Jak by také mohla, poslední měsíce se s ní dcera moc nebavila. Ani jí to nepřišlo divné. Chřipka byla zapomenuta a nastal křížový výslech. Otázky typu jak často jí, kolik toho sní, nedrží náhodou dietu a není vegetariánka, ji přiváděly k šílenství. Doktorka se v jejích očích proměnila v největšího nepřítele, ale matka dceři tak trochu pomohla obhájit narychlo vymyšlenou a hlavně maskující pravdu. Řekla, že si nevšimla ničeho podezřelého, že hubená vlastně ona byla vždycky. Sama se styděla za to, že si jí více nevšímala. A slíbila doktorce, že na ni DOHLÉDNE. Doktorku to ale očividně příliš neuklidnilo a poprvé řekla něco, co otřáslo matkou i dcerou, ale dcerou trochu méně, protože tvrzení okamžitě odmítla a snažila se vypudit ho z hlavy. „Vaše dcera s největší pravděpodobností trpí mentální anorexií.“ Tak se spustil kolotoč událostí, které jí natrvalo změnily život.

Když jí doktorka kromě antibiotik nařídila ještě pravidelnou vydatnou stravu a minimum pohybu,měla slzy na krajíčku a od začátku si umínila, že si stejně bude dál dělat, co bude chtít. Nechápala, proč se proti ní najednou všichni spikli – matka, doktorka i kamarádky, nechápala, že je vážně nemocná. Všichni by jí jen radili, ale to je to poslední, co ona potřebuje. A není jí pět let, aby sledovali, co jí. Měla svůj rozum, cítila se zdravá a hlavně NORMÁLNÍ. Vlastně jí z jejího pohledu nic nechybělo. Z pohledu ostatních ovšem ano. Dvacet kilo navíc k životu a pár kilo dolů ke smrti.

Po týdnu přišla na kontrolu, váha ukázala 34 kg při výšce 157 cm. Tentokrát už byla doktorka nekompromisní a objednala ji k primářce na psychiatrii. Ona stále nic nechápala, tohle vše jí připadalo jako naprostý nesmysl, sama sobě začala připadat jako oběť výmyslů lékařů. Už ji to přestávalo bavit, nevěděla, co se s ní děje, ani co se teprve dít bude. Psychiatrii měla v hlavě zafixovanou jako vězení pro duševně choré, kam ona rozhodně nepatří. Přestože už jí z původního sebevědomí, jestli kdy nějaké měla, zbyly jen střípky, považovala se stále ještě za inteligentní dívku, která je schopná všem ukázat.

Najednou tam byla. Od pohovoru s primářkou, jejíž otázky jí připadaly tak nepříjemné a zbytečné, že odpovídala, jak nejstručněji to šlo, se domů nevrátila. Na dětské psychiatrické oddělení ji vezli na vozíčku. Oni si snad myslí, že nejsem schopná se sama postavit na nohy, říkala si, když ujížděli studenou chodbou s ještě studenějšími výrazy lékařů. Skutečně si to mysleli, o tom nebylo pochyb, ale v trochu jiném smyslu. Přišla na to až zadlouho… V duchu se ale ujišťovala, že zůstane silná.

Předchozí díl ZDE