Ten nákup mě vyšel pěkně draho

Zrovna jsem dorazila z práce domů a vybalila tašky s nákupem, když v tom už slyším venku, jak u našeho domu zastavuje auto – to bude manžel. Ale překvapivě brzy. Poslední měsíc pracoval na jednom moc důležitém projektu každý den až hodně pozdě dlouho do večera.

„Šári, tak už jsme to konečně dokončili. A šéf byl nadmíru spokojený. Můžu prý čekat pěkně tučné prémie.“ „Vážně?“ poskočila jsem radostí. Vážně. Ale slíbil jsem kolegům, že ten veliký úspěch oslavíme. Zítra si zajdeme spolu na večeři, jo? Přijdu pozdě. Nečekej na mě. Ahoj.“ A už byl pryč.

A to zase ne. Tak můj manžel takhle „zbohatne“ a jde to nejdříve oslavit s kamarády? A co já? Máme každý svou bankovní kartu ke společnému účtu, což se mi v této chvíli náramně hodilo. I vydala jsem se zase po dlouhé době na nákupy. Mezi nejrůznějšími butiky plné nádherných halenek, letních okouzlujících sexyšatiček, botiček, kabelek – mezi tím vším lákavým jsem strávila bezmála čtyři hodiny. Ještě můj vysněný parfém, Radkovi pár košil a kravat – však si tohle všechno po takové dřině zasloužíme. Parádně jsem se při svém nenasytném nakupování docela zapomněla. Jako bychom najednou vyhráli milion.

Však jsem taky nakonec musela jet domů taxíkem. A zrovna, když jsem si to všechno doma s nadšením zkoušela a vykrucovala se pyšně před zrcadlem jako páv, přijel domů manžel. „Šárko, jsi doma?“ volal už z venku a rychle běžel nahoru za mnou. Za okamžik se objevil v ložnici celý udýchaný. „Miláčku, někdo nám asi odčerpal peníze z účtu. Ještě jsem si chtěl vybrat peníze, než půjdeme do baru, a zjistil jsem, že nám chybí deset tisíc korun. Už mě úplně přešla chuť něco slavit. Jak je to možné? Musím se zítra zastavit v bance.“ No jo, vždyť já jsem všude platila kartou. Ale že by to všechno stálo tolik peněz? No, až Radek dostane ty prémie, tak se účet vyrovná. „Víš, to asi já.

Trošku jsem nakupovala. Podívej, máš tady pár nových košil. Nechceš si je vyzkoušet?“ Šla jsem na to takticky. „To snad nemyslíš vážně,“ rozkřikl se Radek, až poskočili skleničky v obýváku za sklem. A já s nimi. „Ty jsi za jeden večer utratila deset tisíc korun?!“ „No. Ale vždyť přece dostaneš ty velké peníze za ten projekt, ne? Tak proč se tak zlobíš?“ zašeptala jsem málem se slzami v očích. „Ano. Ale pět tisíc, Šárinko. Jen pět tisíc.“ Podíval se na mě naprosto nepříčetným pohledem a práskl dveřmi.

Od té doby máme účty dva. Já ten svůj – malou almužničku, kam mi chodí má výplata – a zbytek manžel. Přísně drží kasu a ani po dobrém, ani po zlém s ním nic nezmůžu. Holt, můžu si za to sama. Sice mám doma pár originálních modelů, které mi leckdo závidí, ale tím je můj limit na příští dva, tři roky bohužel vyčerpán.

NŽ č. 21 Šárka, 28 let

Panáček z výlohy

Někdo dostává hodně dárků, jiný málo. Já se řadím přesně do té druhé skupiny a ne a ne to nějak změnit. Přitom hrozně ráda dostávám dárky. Vzhledem k tomu, že většinou není nikdo, kdo by mi je často dával, tak se občas obdaruji sama. Proto taky, když uvidím za výkladem obchodu něco podle svých představ (to znamená milé a levné), uvažuji o koupi.

Ten den mi padl do oka roztomilý asi gumový panáček v průsvitné krabičce. Hned mne napadlo, že by to mohl být amulet pro štěstí pro mne nebo pro někoho blízkého. Těch třicet korun, co stál, není tak mnoho a možná by si ten případný dotyčný uvědomil, že si radost musíme udělat v každé situaci.

Vešla jsem tedy do prodejny drogerie, vytáhla příslušnou částku a požádala o tu roztomilou věc z výlohy. Prodavačka tedy sáhla pro vystavený kousek a k mému zděšení řekla: „Ten kondom v tomto slavnostním balení máme poslední, ale koncem týdne zase přijdou.“ A ještě se zeptala: „Mám vám krabičku převázat mašličkou?“

ČNL 21 Jana, 28 let