Mentální anorexie: Když se touha po dokonalosti stane posedlostí /1.díl

Léto končí, do plavek už se asi nevrátíme, tudíž si ty z nás, které vlastní zdravě vypadající postavu, mohou konečně oddechnout, že zase na rok nemusí počítat faldíky na břiše, a s ulehčeným výrazem oblékají volné svetry. Ne všechny si ale oddechnou. Patříte k těm, které začátkem prázdnin začaly trápit tělo nejrůznějšími dietami, podařilo se vám dát dolů nějaké to kilo a stále nejste spokojené? Nebo dokonce s hrůzou očekáváte, že kvůli vysedávání ve škole či v zaměstnání, každodennímu stresu a nedostatku volného času na zdravý pohyb opět přiberete? Jestli jste se, milé dívky a ženy, v úvodních řádcích alespoň trochu poznaly, tak právě vám je určen seriál o tom, jak takové nevinné uvažování o změně životního stylu může váš život skutečně změnit – ale úplně jinak, než jste si původně představovaly. A vězte, že si toho nestihnete ani všimnout!

Už dlouho jsem přemýšlela o tom, jak napsat poutavý, ale zároveň i poučný a varovný článek o mentální anorexii (dále jen MA) tak, aby se neomezoval na pouhá klišé a definice typu "hubnutí je trendem moderní doby" nebo "MA rovná se porucha příjmu potravy, pro kterou je typické úmyslné snižování tělesné hmotnosti". Nejde mi o to zpochybnit pravdivost výše uvedených informací, kterými se to na internetu i v jiných zdrojích jen hemží. Chci se pokusit vnést do této velmi aktuální problematiky vnitřní pohled podložený osobními zkušenostmi, protože mívám často dojem, že je u nás tato závažná nemoc stále velmi podceňována. A hlavně – nedostatečná informovanost jak ohrožených dívek, mladých žen a mužů, tak ve větší míře pak jejich rodičů a přátel je podle mého názoru jen dalším rizikovým faktorem, který přispívá ke stále větší rozšířenosti MA.

Čtrnáct let. Sladkých a bezstarostných čtrnáct. Za rok dostanu občanku, stanu se svým pánem a za čtyři roky budu KONEČNĚ DOSPĚLÁ! Proč se na to vlastně tak těším? A co od dospělosti vlastně očekávám? Změnu. Více možností, zkušeností, respektu a obdivu. Ano, to je ono – to je to, co mi chybí a po čem toužím: OBDIV. Chci, aby mě lidé obdivovali, uznávali, chci být VÝJIMEČNÁ. Ale je mi ubohých čtrnáct a není na mě vůbec nic zvláštního, natož pak obdivuhodného. Nemám bohaté rodiče, nemám sourozence, nemám kluka, nemám stylově zařízený vlastní pokoj, nedělám závodně žádný sport, neumím nic, co by ostatní také neuměli, patřím k méně oblíbené části třídy. Co tedy vlastně mám? Rodiče, kteří mě mají sice rádi a dají mi vše, ale sebe navzájem už dávno rádi nemají, útulný kout v příliš malém bytě, rekreačně jezdím na kole, lyžích a bruslích, ale jinak nic, kluci o mě nezavadí ani pohledem – kdo by taky stál o holku s pobledlou tváří bez jediné známky dívčího půvabu a s hubenou postavou neodpovídající čtrnácti letům. Dostala ses na gymnázium, ve škole tě mají za šprta, jinak o tobě nic nevědí, ale můžeš si za to sama. Nikdy jsi nebyla příliš společenská, extrémní introvert s úzkým a pečlivě vybíraným okruhem přátel. Přátel s malým p. Co z toho všeho plyne? Nemáš nic, s čím by ses mohla chlubit, na co bys mohla být hrdá. Na konci roku papír se samými jedničkami. Zase! K čemu, když jsi NIC. Nemáš radost. Stejně si nevěříš, poslední zbytky sebedůvěry tě najednou opustily. V hlavě ti bije na poplach jediná myšlenka: ZMĚŇ TO!

Hurá na prázdniny. Otřepaný slogan na mě zírá ze všech časopisů. Já podobné nadšení nesdílím. Letos se na prázdniny prostě netěším. Připadám si sama, opuštěná a zbytečná. Při představě léta obligátně stráveného s prarodiči na venkově mě jímá hrůza, nad vodou mě drží jen vyhlídka na desetidenní dovolenou s rodiči u moře. Ale co pak? Zpátky do školy, nepochopená, zavrhovaná, nezajímavá, snadno přehlédnutelná. Takhle to prostě dál nejde. Dlouhou chvíli na lehátku zaháním listováním v magazínech pro ženy. Závistivě zkoumám každý detail spokojených a pohádkově krásných tváří modelek, fascinují mě jejich v mých očích dokonalá těla a propadám stále hlouběji pocitu vlastní nicotnosti, neschopnosti a nově též NEDOKONALOSTI. Že bych konečně přišla na to, co mě trápí? Jsem nedokonalá a chci se stát dokonalou. Otočím na další stránku. Chcete být dokonalé, stojí tam červenými písmeny, začněte cvičit a zdravě jíst. V tu chvíli mi svitne naděje.

Začala jsem hned druhý den. Ranní rozcvička mi dokonale zvedla náladu, cítila jsem se svěží a veselejší, k snídani jedna houska s máslem místo dvou, oběd ještě normální, odpoledne dvacet minut příjemného cvičení při hudbě, více ovoce a zeleniny, to je přece pohoda, sladkosti maximálně třikrát za týden, k večeři na co mám chuť. Po týdnu pravidelného jídelního a cvičebního režimu se cítím šťastnější a sebevědomější. Dokonce se mi začalo líbit na vesnici, začaly se mi znovu líbit prázdniny, svobodné, nenarušované nepříjemnými pocity z ostatních lidí, kontrolované pouze mojí vůlí NĚCO dokázat.

Nikdy jsem se nevážila. Proč taky? Všichni mi říkali, že jsem hubená, a já se tak taky viděla, navíc jsem během léta rychle vytáhla do výšky. V zrcadle jsem více než tělesné proporce sledovala to, co mám na sobě, na oblečení mi vždy hodně záleželo. Možná až příliš jsem usilovala o to zevnějškem maskovat, co je uvnitř.

Nicméně dalším mým "prázdninovým rozmarem" se stalo sledování tělesných proporcí osob v mém okolí. Zkoumat modelky v časopisech už mě prostě neuspokojovalo, a přestože jsem věděla, že jsem minimálně o 10 kg lehčí než ony, na sebevědomí mi to nepřidalo. Ony měly v očích klid, já zmatek. Obyčejný zmatek čtrnáctileté dospívající dívky, která chce najít samu sebe, ale vybrala si pro to špatnou cestu. Možná by stačilo pár vlídných slov. Možná už i na ně bylo pozdě.

Vsugerovala jsem si, že nechci mít nikdy nadváhu jako zbytek mého příbuzenstva. Připadalo mi doslova odporné, jak se všichni kolem mě stravují "nezdravě". Nechápala jsem, jak je možné, že jim to nevadí, že s tím nic nedělají a co víc – zdá se jim divné, že po každém jídle cvičím. Ano, po každém jídle deset dřepů, pak jsem teprve ze sebe měla "dobrý pocit". Kromě toho dvakrát denně běh, cvičení se z dvaceti minut najednou protáhlo na třicet a v potravinách teď trávím mnohem více času než dříve. Objevila jsem totiž dědečkovu kuchařku pro diabetiky, vtěsnala si do hlavy kalorické hodnoty základních potravin a při nákupu je používala jako hlavní kritérium výběru toho "nejzdravějšího". Snažím se dodržovat předepsaný počet kalorií na den – podle kuchařky pro diabetiky 1300–1500.

Jde to snadněji, než jsem čekala. Se svojí vůlí zvládnu všechno. Konec prázdnin. Návrat. Domov. Škola. Návrat čeho? Necvičení? Nezdravého jídla? Domácích hádek? Vysedávání nad učebnicemi? Pocitů méněcennosti? Ne! Už nikdy! Já to přece změnila a tak to zůstane. Koloběh povinností a posedlostí. Sny a ideály jako by se vytratily, jejich omamná vůně vyprchala. Žiju ze dne na den. Škola, sport, (ne)jídlo. Už nejsem sama – jako by se něco vetřelo do mého života.

Převzato z internetových stránek www.nekultura.cz