Čeká nás magická, filipojakubská noc a s ní i pálení čarodějnic. Jaká je historie tohoto lidového obyčeje

Blíží se oblíbený magický svátek pálení čarodějnic. Tento obyčej má původ v dávné minulosti a je spojen s mnoha lidovými zvyky.

Podle keltských tradic se svátek nazýval Beltain, kdy je Rohatý Bůh oddán s Paní ze Zelených Lesů, svůj svazek stvrdí oslavou u ohně a naleznou si lesní svatyni, ve které stráví společnou noc. Beltain mohl být slaven až v okamžiku, kdy druid našel první kvítek hlohu.

fotografie: Pixabay

Na ochranu před původně zlými a nečistými silami obecně se na vyvýšených místech zapalovaly ohně. Pálila se smolná košťata a vyhazovala se do výšky, aby lidé letící čarodějnice v povětří viděli, případně přímo srazili k zemi a ihned je v ohni upálili. Popel z těchto ohňů měl mít zvláštní moc pro zvýšení úrody. Někdy se rozhrnutým popelem vodil dobytek k zajištění plodnosti, sypal se na pole mezi řádky vyrašených plodin a žhavými uhlíky se zapalovaly domácí krby. Jindy se přes oheň skákalo kvůli zajištění mládí a plodnosti a věřilo se, že se právě tuto noc otevírají místa s ukrytým pokladem.

Tento svátek slavili i Germáni. V roce 1484, kdy se v Německu šířila víra v čarodějnice, prohlásila ho katolická církev za čarodějnický sabat. Zvláštní je etymologie německého označení pro čarodějnice ,,die Hexe“. Toto jméno se totiž odvozuje od starohornoněmeckého výrazu ,,Hagazussa“, což znamená sedící na haluzi či sídlící v háji. To bylo dříve označení pro starogermánské kněžky, které pečovaly o posvátné háje.

Noc na 1. máje se nazývá Valpuržina noc. Podle lidové víry se tehdy naposledy shromažďují všechny čarodějnice a démoni, tedy průvodci zimního draka, jelikož pak už je Slunce zapudí do podsvětí, kde musí vytrvat až do podzimu. Po celou noc se v divokém reji přes louky a údolí ženou  za panenskou Valpurgou oděnou celou v bílém. Ve středověku ji pak následující ráno vozili po ulicích měst na vozech pokrytých květy jako Májovou paní. V tomto zvyku se promítá tradice vyhánění zlých duchů a zimních démonů škodících lidem, dobytku a úrodě. Zároveň se přivádí bohyně růstu a vegetace Valpurga (též Flora či Venuše) do vsi.

V anglickém Cornwallu zase táhne v předvečer 1. máje ,,hobby horse“ a tancuje na křižovatkách. Dva hoši zakrytí dekami a stažení pásky představují koně. Doprovází je mládež v převlecích a všichni zpívají a dělají hluk.

V Braniborsku pak zajížděl chlapec převlečený za čarodějnici na koštěti až před vrata. V Teutoburském lese o Valpuržině noci zase šlehali biči, aby čarodějnice zahnali. V okolí Liptova o této noci zavírali kozly společně s kozami, ,,aby čarodějnice nenašly svého kozla, s nímž by se mohly spustit“.

fotografie: Pixabay

Démonizace kozla jako ,,ďáblova zvířete“ vychází z podoby přírodního božstva plodnosti Pana, který byl zobrazován s kopyty, rohy a kozlím ocasem. Další důvod byla úcta, kterou lidé stále prokazovali bohu Thórovi, jemuž se obětovali právě kozlové.

Ve Slezsku sice neznali Májovou paní, avšak z lesa přiváděli mužskou bytost. O letnicích chlapci v lese usekli májku a chytili svatodušního skřítka Pfingstla ovázaného zelenými větvičkami a pokrytého svazky rákosu. Na tváři měl masku z kůry. Pak ho za jásotu okolí přivedli do vesnice a v nejbližší studni či potoce ponořili do vody, jež symbolizovala plodnost. Této bytosti se říkalo rovněž i divý muž nebo listový mužíček.

O Valpuržině noci se také čistily a zdobily prameny. Podle tradic patří tato noc též mezi nejplodnější, kdy mohou otěhotnět i ženy, které o dítě nestojí, přičemž děti počaté na Beltaine mají prý údajně štěstí po celý život.

Jelikož se nám do tohoto svátku promítá hned několik tradic z minulosti, je asi na každém z nás, co si vybere. Důležité je, abychom se o tyto tradice zděděné po našich předcích nenechali připravit.

napsal Petr Matura