Záhadné Kounovské kamenné řady. Kdo je vytvořil a k čemu měly sloužit?

Oblast Rakovnicka a Žatecka nabízí řadu záhadných míst a zdejší krajina na citlivé jedince působí až magickým dojmem. Snad nejzáhadnější místo se nachází na jednom z výběžků Džbánské vrchoviny, která se rozkládá mezi Rakovníkem a Žatcem. Někteří badatelé toto místo nazývají českým Carnacem. Jedná se o Kounovské kamenné řady. Nacházejí se na vrchu Roviny (525 m n. m.). Nalezneme zde zbytky čtrnácti rovnoběžných řad, dlouhých až 350 metrů a skládajících se z neopracovaných kamenů různých velikostí, které Rovinu přetínají v severojižním směru. Těchto kamenných linií bylo v minulosti určitě více – a to minimálně šestnáct. To dokládají zbytky řad v jižní části tohoto areálu. Konce řad byly zničeny těžbou v opukových lomech stejně jako nedaleká zřícenina hradu Džbán. Navíc dnes jejich středem probíhá novodobá lesní cesta.

fotografie: archiv autora

Je zvláštní, že větší pozornosti se tomuto území dostalo až poměrně nedávno. První písemná zpráva pochází od kounovského učitele A. Patejdla z roku 1934. Ta vyšla ve vlastivědném sborníku žateckého muzea a Patejdl v ní označil kounovské řady za jedinečnou prehistorickou památku ve střední Evropě. Podle něj měla souvislost z halštatským hradištěm vzdáleným jen stovky metrů od řad. Patejdl také zjistil, že ještě koncem 19. století se u jedné z řad nacházel zachovaný úplný kamenný kruh o průměru pěti metrů.

V roce 1936 pracovníci muzea provedli průzkum u tří ze stovek kamenů. Zjistili pouze to, že balvany byly umístěny v lůžkách, které tvořily menší kusy horniny, a tím se potvrdilo, že zde byly umístěny člověkem. Neobjasnilo se však ani jejich stáří a ani původ.

V roce 1976 se archeologové na místo činu vrátili. Zkoumali i dva největší kameny známé jako Pegas a Gibbon. Na obvodu Gibbonu zjistili stopy po opracování ve tvaru písmene V. To by svědčilo o tom, že kámen byl původně postaven na užší straně a zmíněný výřez sloužil k zaměřování objektů na obzoru.

Zajímavostí je, že kameny, jež jsou z křemence, jsou starší než samotný kopec, který tvoří opuka. Křemenec také vylučuje kyselinu křemičitou, která zabraňuje tomu, aby kameny porůstaly mechem a dalšími rostlinami. Při nedávném zkoumání vědců z akademie věd se navíc zjistilo, že kameny měly kdysi zvláštní schopnost fotoluminiscence. Když byly kameny osvíceny světlem, byly  schopny ve tmě vydávat světlo. Bohužel o tuto vlastnost kameny přišly při požáru, kterým tato oblast prošla. Pokud si představíme, že celá tato plošina tehdy nebyla zalesněna, při záření muselo jít o impozantní pohled.

fotografie: archiv autora

A jaké tedy existují teorie a hypotézy ohledně původního využití tohoto tajuplného místa? Asi nejméně věrohodná se zdá být teorie o posvátném závodišti. Teorie o tom, že kameny sloužily jako rozparcelování lesa či pole, je asi také nereálná, neboť by si těžko tehdejší tvůrci těchto řad mohli dovolit tahat kameny až desítky kilometrů daleko.

Zatím nejvíce přijímaná teorie je, že šlo o jakýsi pravěký kalendář a observatoř, která mimo jiné sloužila možná i k náboženským účelům. I tato teorie však není potvrzena a má své trhliny. Asi  nejfantastičtější je pak hypotéza některých nadšenců UFO. Ta tvrdí, že kounovské řady byly jakýmsi navigačním systémem.

Každopádně záhadou zůstává i to, jak sem tvůrci těchto řad dokázali v době, kdy civilizace neznala ještě ani kolo, dopravit i některé až několik tun těžké balvany. Další neznámou je fakt, že se prakticky v celém areálu dosud neobjevil žádný archeologický artefakt z této doby. Výjimkou je snad jediný nález, který učinil Josef Korelus, ředitel školy v Kounově v roce 1936. Mělo se jednat o destičku z vypálené hlíny, na které bylo jakési snad runové písmo a řada značek. Nález však vzbuzoval pochybnosti, protože Korelus zprávu nezveřejnil. Patrně sám jako amatérský archeolog začal pochybovat, zda nešlo o podvrh, který mu někdo záměrně podstrčil. Dnes však již pravdu nezjistíme, protože destička, jež byla původně uložena ve sbírkách žateckého muzea, se ztratila.

Nad tímto tajemným a dnes i hojně navštěvovaným místem tak až do dnešních dnů visí stále mnoho  otazníků.

Napsal Petr Matura