Jarní toulání na horu Říp

Jarní čas je k cestování jako stvořený. Dobré je poznávat nejen nové dálavy, nové země, nové horizonty, nové národy i s jejich mentalitou, kulturou a folklórem, dobré je také neopomíjet poklady, jež nabízí nám všem naše rodná hrouda.

Jedním z kultovních míst země české je hora Říp. Neboť jsem počátkem letošních prázdnin zavítala do Roudnice nad Labem, městečka vzdáleného od utajených stop praotce Čecha pouhých 5 km, nemohla jsem tuto kulturní i přírodní památku minout. O této, pro český národ symbolické hoře, se prvně zmiňuje Kosmos ve své kronice. Slavný zápis o tom, kterak praotec Čech vystoupal na její vrchol a okouzlen zemí plnou mléka a strdí rozhodl se zůstat, s ním i jeho kmen a následně jejich potomci. Ve stejném duchu vypráví i o něco mladší kronika Dalimilova a známá kronika Václava Hájka z Libočan. Tuto událost zachycuje ve svých Starých pověstech českých také Alois Jirásek.

fotografie: archiv autorky

Hora Říp je typická svým homolovitým tvarem v jinak rovné krajině. Dosahuje 459 m n.m., 230 m nad okolím. Její dnešní zalesnění je umělého původu. Původně lysá hora byla až v 19. století osázena duby, buky, jasany, javory i břízami majitelem řipského panství Mořicem Lobkowitzem na žádost roudnického hospodářského spolku. Začnete-li stoupat k vrcholku hory, cestu si můžete zpříjemnit několika vyhlídkovými místy, která nabízejí pohled do širokého okolí. Za dobré viditelnosti je možné z pražské vyhlídky zahlédnou nejen mělnickou elektrárnu, ale na obzoru i siluetu 38 km vzdušnou čarou vzdáleného Pražského hradu. My jsem to štěstí měli.

Na samém vrcholku hrdě stojí velmi zdařile zrekonstruovaná rotunda sv. Jiří. Tu dal vystavět v roce 1126 kníže Soběslav na památku vítězství nad německým panovníkem Lotharem v bitvě u Chlumce. Románská rotunda byla k oslavě rodu Přemyslovců zasvěcena sv. Jiří, patronu orby. Od roku 1143 patřila hora s rotundou strahovskému klášteru. Po husitských válkách byli majiteli vladykové Ctinští, z nichž Martin z Mnetěše nechal pro rotundu ulít dva zvony. V roce 1515 se Říp stal opět majetkem strahovského kláštera, který jej s Mnetěší prodal roku 1577 Vilému z Rožmberka. Po jeho smrti se stali na dlouho dobu držiteli Lobkowitzové. Nejstarší známé stavební úpravy rotundy byly provedeny v roce 1826 při příležitosti 700. výročí bitvy u Chlumce. V letech 1869-81 byly provedeny velké úpravy, při nichž byla sejmuta kamenná krytina a nahrazena cementovými deskami. V letech 1966-74 byl opraven celý plášť rotundy a obnoven původní tvar.

Roku 1848 se Říp stal místem táborů lidu za národní a sociální práva. Ve stejném roce z něj byl slavnostně odvezen kámen do základů Národního divadla v Praze. Od roku 1951 se Říp stal státní přírodní rezervací. O několik let později v roce 1963 je Říp s rotundou sv. Jiří národní kulturní památkou.

Zavítala jsem do těchto končin poprvé. Přestože se mi vždy líbila slova herce Miroslava Horníčka, který s oblibou říkával, jak praotec Čech neměl se zastavit, nýbrž posbírat zbytky svých vyhasínajících sil a jít ještě kousek dál, dál na jih až k břehům moře, přiznám se, že jsem vzhůru stoupala s pocitem určitého respektu k historii, k dějinám, k předkům. Na samém vrcholku nestojí pouze románská rotunda, ale o kousek níže je roubenka, zbudovaná ve 20.století, kde je možné se občerstvit. Ve třicetistupňových letních parnech nebylo možné ji minout. Sotva jsme se zchladili a naplnili vyprahlé chuťové pohárky, obešli jsme Říp po celém jeho horním obvodu kolem dokola, nevynechali jsme jedinou možnost pohlédnout do širého kraje, které našemu praotci tolik učaroval.

Musím říct, že i když mi moře bytostně schází, pohled, který se nám z každého kousíčku hory nabízel, jakoby vysvětlovat, objasňoval a učarovával. Malé kouzelné vesničky pod námi, lesy, pole, louky, zalité v horku a svitu slunce, pohlazené drobným vánkem, vrchovina, linoucí se až k Mělníku, k Praze, k Roudnici, obklopovala vše.

Nyní bych mohla říci, až v okamžiku, kdy jsem sama stála na vrcholku ne příliš vysoké čedičové hory, až jsem se „dotýkala" symbolu českého národa, byla jsem ráda, že praotec Čech a celý jeho kmen zůstal. Vybral nám krásný kousek země. Nedohlédneme k břehům oceánů ani nezahlédneme vrcholky špičatých velehor pokrytých věčným sněhem. Máme však jiné klenoty. Stačí se někdy jen dobře dívat.

Napsala Hana Sedláčková