Na místě zříceniny hradu Lichnice dodnes ulpívá citelná negativní energie. Může za ni snad krvavá paní Milada?

Nad městem Třemošnice v Železných horách se nachází zřícenina hradu Lichnice. Hrad byl založen na místě původního hradiště. Vybudovat ho nechal ve druhé polovině 12. století předchůdce Ronovců Smil ze Žitavy. Dalimilova kronika o něm hovoří jako o příteli Přemysla Otakara I. Hrad byl opuštěn již po třicetileté válce.

Tak jako všechna stará sídla obestírá i ruiny tohoto hradu mnoho pověstí, které částečně mohou mít i reálný základ. Nejznámější z nich je asi legenda o krvavé paní Miladě.

Na hradě sídlil mocný šlechtic, který toužil po mužském potomkovi, ale syna se nedočkal. Žena mu porodila pouze dceru, kterou šlechtic vychovával jako muže. Jednou si se svou dcerou vyjel na koni, ale jeho kůň se splašil a on se zřítil do Lovětínské rokle. Po jeho smrti se Milada jako jediné dítě stala majitelkou hradu. V té době bohužel nebylo zvykem, aby žena sama spravovala majetek, a tak byla okolím tlačena, aby si našla ženicha. Nerada nakonec souhlasila, ale stanovila si podmínku. Vezme si jen muže, který vyjede na skalách na malou plošinku nad roklí a tam se třikrát otočí na koni. To bylo téměř nemožné, takže dole v rokli přibývalo obětí.

Jeden z rytířů to však dokázal díky své chytrosti. Do kopyt svého koně nechal vsadit diamanty, takže kůň neuklouzl a rytíř svůj úkol splnil. Milada mu tedy nabídla svoji ruku, ale rytíř vytáhl kuši a Miladu zasáhl přímo do srdce. Než se posádka vzpamatovala, byl rytíř pryč. Pravděpodobně se totiž přijel pomstít za smrt některého ze svých předchůdců, který mohl být jeho příbuzný či přítel.

Od té doby je prý možno na Lichnici vidět bílý přízrak, který obchází plošinku zvanou ,,Dívčí kámen“ a pláče.

Je zajímavé, že podobná pověst se vypráví na polském hradě Chojník o princezně Kunegundě.

Vysvětlení je možná jednoduché. Nedaleko Lichnice leží Ronov nad Doubravou, který své jméno získal po šlechtickém rodu Ronovců. Ti pocházeli z hradu Ronova, ležícího na německo - polských hranicích nedaleko Žitavy, od které je hrad Chojník již poměrně blízko. A právě stavitel hradu Lichnice, Smil ze Žitavy, je předek rodu Ronovců. Mohly se tedy pověsti dostat z Chojníka až na českou Lichnici, nebo bylo vše jinak? Jisté však je, že se v minulosti něco podobného odehrát mohlo.

Na Lichnici se traduje také pověst o duchu Kateřiny ze Šelmberka. Ta byla manželkou pana Mikuláše mladšího Trčky z Lípy. Vypráví se, že ji Mikuláš nechal roku 1507, jako svoji nevěrnou manželku, zaživa zazdít. Zazdívání bylo v té době běžnou praxí. Doloženo je například na Svojanově nebo Lipnici nad Sázavou.

Z Lichnice prý vedla tajná podzemní chodba na další hrady. Chodba byla dlouhá, měla mnoho slepých ramen, zkrátka mohl tam vstoupit pouze jen ten, kdo se zde vyznal. Naposledy chodbou šel bohatý majitel hradu, který se svým pokladem unikal sousedovi. Ten ho chtěl potrestat za to, že utiskoval poddaný lid.

Spolu s několika věrnými vešel majitel hradu do chodeb. Všude okolo byla tma, jen malé světélko prý údajně viděli před sebou. Pomalu se k němu blížili. Náhle se hradní pán otočil a vykřikl: "Už mě nedoženeš, sousede!", avšak za nimi se ozvalo: "Já tě dohoním a odnesu tam, kam dávno patříš!“

Všichni strachem ztuhli a když se před nimi náhle rozsvítilo světlo, průvodci hradního pána spatřili čerta, jak tohoto lakomce odnáší... Brzy se tato novina roznesla po okolí. Stařičký pasáček ovcí chtěl zkusit štěstí a poklad, se kterým lakomec unikal, najít. Myslel si, že to bude jednoduché. Od té doby ho však již nikdo neviděl.

K tajné chodbě se váže ještě jedna zajímavá pověst o pokladu. Když byla Lichnice dobyta nepřátelskými vojsky, tři dcery tamního rytíře utekly tajnou cestou mezi poddaný lid, naříkaly a prosily, aby jim lidé pomohli. Za pomoc jim slíbily tři mošny peněz, které měly u sebe. Lidé se nad nimi slitovali, oblékli je do vesnických šatů a odvedli do bezpečí. Za tyto tři mošny byla postavena osada, nazývající se Třemošnice.

Dcery hradního pána pak lidem vyprávěly o velikém pokladu na Lichnici, který hlídá obrovský černý pes. Ten zadáví každého, kdo se bude pokoušet poklad ukrást. Lidé tomu uvěřili a po pokladu  nikdy nepátrali. Až za mnoho let se někteří odvážlivci na hrad vypravili. Když však vstoupili do sklepa, louč jim pokaždé zhasla...

Lichnici jsem kdysi navštívil a mohu potvrdit, že toto místo na mě nepůsobilo energeticky nejlépe a později mi dali za pravdu i někteří senzibilové. Ale každý z nás vnímá jinak, a tak nezbývá, než hrad navštívit a o zdejší atmosféře se osobně přesvědčit...

napsal Petr Matura

foto: Wikipedie