Pomalu vstupujeme do období Vodnáře. Vše skrytě směřuje k novému životu

Od slunovratu se pohyb Slunce obrátil a nyní zase stoupá vzhůru po obloze. 20. ledna se vlády ujímá znamení Vodnáře, jehož vládnoucí planety jsou Saturn a Uran. Úranos je praotec řeckých bohů, jenž povstal z beztvarého chaosu, který v sobě obsahuje všechny možnosti. V období Vodnáře sice ještě zima pevně svírá přírodu, ale pod sněhem se již připravuje nový život, aby se už brzy projevil.

V této době se oslavuje duševní síla k životu spojená i s projevy a sexualitou člověka. Tento duchovní princip se uctívá v podobě vody. Většina antických označení souhvězdí Vodnáře souvisí s ,,božskou vodou života“ a byla tím míněna kosmická energie. Proto znamení začíná vlevo miskovitou prohlubní a pokračuje obloukem vyzvednutým nahoru, aby bylo možno přijatou energii rozlévat.

V Řecku odpovídá Vodnáři Deukalión. Podobně jako biblický Noe přečkal v arše devítidenní potopu a stal se praotcem nového lidstva. S obdobím Vodnáře souvisí také příběh chlapce Ganymeda. Toho unesl Zeus v podobě orla na horu Olymp. Mezi nebem a zemí se chlapec počůral – symbol životodárné vody. Se jménem Ganymédes pro souhvězdí Vodnáře se setkáme již u římských autorů. Na římských zobrazeních zvířetníku vidíme na místě souhvězdí Vodnáře často husu nebo páva, což zdánlivě s Vodnářem nemá nic společného. Byli to však posvátní ptáci bohyně Hébé, dárkyně nektaru, jež byla číšnicí bohů. Pouze Zeus měl svého osobního číšníka, a tím byl právě Ganymédes.

Ve středověku se pro toto souhvězdí používala i další označení jako: amfora, hrnec, vodopád aj. Všechna tato označení mají společnou jednu věc, a to představu tekoucí vody v pohybu, a tak se symbolicky vztahují k postavě božského číšníka.

Již ve středověku bylo známo, že do Šebastiána, což je 20. ledna, musí míza do stromů a v mnoha krajích se v tomto období nesmělo kácet dříví. Že měli předkové pravdu, to poznáme, když  koncem ledna nařízneme kůru. V takovém případě z ní vytéká míza.

Byzantský historik Prokopios (500 po Kr.) vypráví o tom, jak lidé na severu silně toužili po Slunci. Po dlouhé zimní noci, která zde trvá půl roku, vyslali své obyvatele na vrcholky hor, kde měli za úkol vyhlížet Slunce. Když se konečně objevilo a oni se s radostí vrátili zpět do údolí, vypukl veliký jásot.

V Římě se okolo 15. února na Palatinu, jednom ze sedmi římských pahorků, slavily „luperkálie“. Bůh Lupercus je bytostně spjat s bohem stád Faunem, bohem živočišné plodnosti a rozplozování. O ,,luperkáliích“ se mu obětovali psi a rovněž i kozy. Lupercovi kněží běhali odění jen do kůže obětovaných zvířat okolo palatinského pahorku a pruhy kožešiny obětovaných zvířat šlehali ženy, které potkávali. Takové šlehnutí jim pak mělo přinést plodnost a usnadnit porod.

Pruhy kůže, které kněží používali, se nazývaly ,,amiculum Junonis“ (Junonin plášť). To souvisí se svátky bohyně plodnosti Junony Luciny, které se slavily o polovinu lunárního měsíce později.

„Luperkálie“ byly svátkem očištění a pokání a považovaly se rovněž za svátky plodnosti. V roce 494 papež Gelasius svátek změnil na ,,Očištění Panny Marie“ (Hromnice).

napsal Petr Matura

foto: Pixabay.com