Nejsem ten typ rodiče, který děti odkládá k chytrým technologiím. Děti, dle mého názoru, mají od rána do večera lítat venku, listovat knížkami, malovat si, povídat si s rodiči, být mezi dětmi, plnit si své povinnosti do školy a plnit i některé povinnosti doma. To všechno naše děti dělaly, ale pak jim manžel pořídil do dětského pokojíčku televizi, a už se od ní nehnuly.
Můj muž dobře ví, jak se já na počítače, televize a tablety, nebo chytré telefony dívám, když jde o děti. Neříkám, že je od všeho člověk musí držet co nejdál, ale televizi do dětského pokojíku bych jim rozhodně nedávala. Manžel mě však obešel a televizi jim koupil. A rovnou tu největší. Od té doby to v pokojíku vypadá jako na bitevním poli, protože kluci se neustále rvou o to, na co se budou dívat. Když se dívali se mnou v obýváku, bylo to tak, jak jsem řekla já a hotovo. Teď si jdou v pokoji po krku. Chlapcům je sedm a deset let a za celou dobu jejich sourozenectví jsem se nenakřičela tolik, jako ten poslední půl rok kvůli televizi. S ní přišla spousta problémů. Kluci mě podvádí a zapínají ji, i když mi tvrdí, že to neudělají. To nikdy předtím nedělali. Stejně tak ponocování. Pětkrát za noc na ně musím vletět, protože si televizi pustí. Odpadlo i večerní společné čtení, nebo tulení v posteli, protože samozřejmě raději civí na obrazovku televize a není s nimi řeč. Přestali uklízet, nechodí včas k obědu, ani do postele a vše jim musím říkat desetkrát.
Dřív byli stále venku, na kole, na bruslích, kopali si s ostatními chlapci před domem, nebo lepili motoristické časopisy. Teď už o nic z toho nemají zájem. Do všeho je musím strkat a od televize je div né násilím musím odhánět. To se u nás nikdy dřív nedělo a vždy jsem se s kluky dokázala domluvit. Co slíbili, to dodrželi. Teď na všechno kašlou a na jejich nepřítomné výrazy jsem už doslova alergická.
Můj manžel nic z toho neřeší. To, co se děje v pokoji ho nezajímá a je rád, že má u televize v obýváku svůj klid. A přesně toho jsem se bála. I dřív se klukům věnoval spíš sporadicky, ale teď se jim nevěnuje už vůbec. Doma jsem mezi mlýnskými kameny. Všechny musím do všeho dokopávat, neustále korigovat a usměrňovat, a o společné výlety se skoro doprošovat. Za všemi se doma zaklapnou dveře a vysedává se jen u televize. A tohle jsem nikdy nechtěla. Byla jsem ráda, že je u nás živo a že trávíme společný čas. Teď už je ale všechno jinak.
Michaela, 39 let
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna
Korektura textu Bára Klímová
Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.
Ilustrační foto: pixabay.com
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem
Vaše názory
Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)
Proč je správnější jezdit na výlety než se dívat na televizi? Děti získají z televize spoustu informací, stačí je lehce usměrňovat. Dovol jim třeba sledovat pořady pouze v angličtině, uděláš pro jejich budoucí samostatný život desetkrát víc než když je donutíš lítat venku. A rozdíl 7 a 10 let je dost, bude to chtít ještě jeden televizor.
Humor, jo?Nemyslím, že by ho Michaela zrovna ocenila.Každopádně ,moc šancí stejně nemá.Manžel má konečně klid u televize a kluci se televize jistě dobrovolně nevzdají. Zkusila bych vyhlásit "stávku". Nejlépe třeba tak aspoň na týden odjet z domu, ať si hoši poradí sami.A pak vyjednávat.
Realita. Ať se aspoň učí anglicky, když už na to čumí :-)
Michaelo, uvědomujete si co píšete? Dokud bylo vše podle VAŠICH představ, bylo vše perfektní. Teď, když je to podle představ kluků (vč. manžela), je vše špatně. Zkuste se taky trochu přizpůsobit a nebrojit jen proti jejich zájmům. Místo večerního čtení si k nim můžete lehnout a dívat se s nimi na televizi. Nebojte, však oni zase časem budou chtít něco přečíst. Když jim bude smutno, nebo když budou nemocní.. Ať si kluci domluví plán na koukání se podle oblíbených pořadů a bude po hádkách. Když se jim v něčem střetnou časy, však dnes je možné přehrávání až x hodin zpětně a nebo se budou střídat po dnech. Všechno má svá řešení. Ale vy to nechcete vyřešit, vy chcete, aby bylo po vašem, to je velký rozdíl. Kluci už jsou velcí, dá se s nimi domluvit a když vy přijmete jejich televizi, oni přijmou vaše výlety, ne, že ne. Ale zatím jim nedáváte moc dobrý příklad, jak se přizpůsobit. Aspoň tak to na mě vyplývá z vašeho psaní. Držím pěsti, ať v sobě najdete brzy klid a rozvahu. Pak to všechno půjde mnohem lépe, uvidíte :) PS: v obýváku se dívali pouze na to, co jste dovolila vy.. to je výhra :D Kde se měli naučit domluvení se a kompromisu, když za ně bylo vždycky rozhodnuto? Obávám se, že tohle je jen důsledek vámi vedené výchovy a nikoli televize. Televize je pouze přístroj, ale smýšlení a chování pochytávají děti především od rodičů.
Tak já tedy nevím. Mám tři vnuky (6,9, 12).Taky jsme dřív raději četli, ale teď už raději tráví večer společně v obýváku, buď u televize, nebo si pustí film. A když nemusí druhý den vstávat, tak si rozloží gauč ,udělají třeba popkorn a celá rodina společně bivakuje na tom gauči,děti tam nanosí polštáře a deky .Nikoho ještě nenapadlo,že by děti měly mít vlastní televizi v pokojíčku. A Palomito, věk 7 a 10 let opravdu ještě není moc, rozhodně bych netvrdila," že už jsou velcí". Na to bude dost času,, až s nimi začne cloumat puberta.A ještě jedna věc je špatně. Manželse s ní na tom nedomluvil. prostě televizi koupil,ale nic víc . Nestanovil žádná pravidla užívání,neřeší jejich hádky. Prostě mu šlo jen o to, aby měl v obýváku klid . Co se děje kolem ,je mu jedno. No, nekupte to.
miky 55, pokud někdo děti v tomto věku pokládá za malé, tak jsou malé, to bez debat. Naše si v tomto věku samy balily na tábor, uměly si nachystat jídlo a dokonce i nám rodičům uvařit kafe, nachystat svačinu a občerstvení pro celou rodinu na výlet.. atp. A ano, tulili jsme se, četli pohádky, hráli si spolu a chodili po výletech. Dokonce trávily i dost času na mobilech a u TV, stejně jako v potoce nebo na seně s kamarády. Je to o přístupu. Když dítě dostane zodpovědnost (postupně), zvládne ji. Když něco nechtějí udělat, nehádám se s nimi. Vím, že jim také můžu říct, že nechci, až budou něco potřebovat ony.. Musí fungovat nějaká vzájemná ohleduplnost. Děti nejsou hloupé a tohle velmi rychle a velmi dobře vycítí. Ale každý má své zkušenosti. Reaguji pouze na základě těch svých :) Co se manžela týče - on chtěl a ona nechtěla. Jestli zkoušeli hledat kompromis jsem z textu nepochopila. Vypadá to, že nenašli a manžel si zkusil prosadit svou. Jestli se mu to vyplatilo ukáže až čas... protože naštvaná, nespokojená a uražená manželka není žádné terno ;)
Ještě k "normálnímu chlapovi". Vždycky se mi líbil Váš stručný styl. Takže-názor, že dva kluci (7 a 10 let), potřebují do pokojíčku dvě televize, je buď humor, nebo hloupost.tak si vyberte.
Vy si vyberte :D Ani hlouposti, ani vtipy se nemají vysvětlovat :-)
To máte jistě pravdu, Palomito, ale debata nebyla o tom, co děti v tomto věku svedou, ale o tom ,jestli je nutné a vhodné, aby měly v tomto věku v pokojíčku televizi.
Upřímně nevím a je mi to jedno. Tohle jsem nikdy neřešila. Kdyby na to přišlo, klidně dáme k dětem do pokoje televizi. Zatím nebyla potřeba. Děti můžou ke své plné spokojenosti využívat všech přístrojů kdekoli v celé domácnosti. Ví jak, ví kdy a ví co.. a ano, věděly to už v tomto věku. Jednoduše v tom nevidím drama, omlouvám se. A opravdu se nám nikdy nestalo, že by se děti pokoutně po nocích dívaly na mobil, nebo hrály hry. Neměly důvod. To co popisuje pisatelka je pro mě naprosto nepochopitelné. Myslím co bylo před i po pořízení TV do jejich pokojíku. Znovu se opakuji, ale dle mého, televize není ten problém ;) Ale abych odpověděla na vámi zmíněnou podstatu debaty: není to nutné a v mnohých případech to evidentně není ani vhodné, když děti nejsou zodpovědné za své chování :)
Hezký večer Vám oběma, tušila jsem, že se domluvíme.Alespoń se tu trochu hnula ta "zamrzlá "debata.
I Vám pěkný večer :) Jasně, že se domluvíme a nebo se minimálně shodneme, že se neshodneme ;) Co člověk, to názor, zkušenost, přístup. Většina jedná podle svého nejlepšího svědomí a vědomí. Počítám, že to stejné platí i o pisatelce. Jen jsem chtěla vnést trochu jiný pohled na věc, protože to fakt může fungovat úplně bez problémů.
Není správné chování rodičů - jeden zakáže, druhý povolí. Neumí se domluvit. Chudáci děti....