Babinet.cz  /  Magazín  /  Společnost  /  Středočeští záchranáři se podělili o vlastní zkušenosti s tím, jak často se v bazénu utopí dítě a poradili, jak bazén zabezpečit

Středočeští záchranáři se podělili o vlastní zkušenosti s tím, jak často se v bazénu utopí dítě a poradili, jak bazén zabezpečit

1.7.2020 - redakce Babinet.cz

Bazény, zahradní jezírka, ale i obyčejné nafukovací bazénky se podle záchranářů každoročně stanou mnohdy až smrtelnou pastí pro celou řadu dětí, které v nestřeženém okamžiku spadnou do vody. Stačí přitom pouhých pár vteřin nepozornosti.

Své o tom vědí středočeští záchranáři, kteří se prostřednictvím svého profilu na sociální síti podělili o vlastní zkušenosti s tím, jak často se v bazénu u vlastního domu utopí dítě, ale klidně i dospělý člověk a také poradili, jak bazén zabezpečit.

„Na konci minulého týdne vyjeli záchranáři na Mladoboleslavsku na pomoc batoleti, které spadlo do bazénu. Když bylo dítě nalezeno, nedýchalo, bylo v bezvědomí a nikdo nebyl schopen říct, jak dlouho bylo pod hladinou. Na místo vyrazily záchranářské posádky a byl povolán i vrtulník pražské letecké záchranné služby,“ uvedli středočeští záchranáři.

Operátorka záchranné služby s vyděšenými rodiči udržovala kontakt a naváděla je, aby dítěti správně poskytli první pomoc. Rodiče museli začít s resuscitací. Záchranářům se následný boj o život podařilo vyhrát a všichni teď doufají, že se pacient plně zotaví.

V loňském roce zasahovali středočeští záchranáři u 32 tonoucích osob, z nichž 9 pacientů bylo nezletilých. Bazén je tedy hrozbou nejen pro děti, ale i pro dospělé.

Záchranáři radí

Nejjednodušším způsobem, jak tomu předejít, je zabránit dětem v přístupu k hladině. Způsobů, jak toho docílit, je celá řada – od pevných plůtků, přes zakrytí nebo zastřešení, až po volbu nadzemní varianty bazénu, kam děti prostě nedosáhnou. K dostání jsou rovněž různé elektronické alarmy, které spustí signál v okamžiku, kdy do bazénu někdo spadne. Seriózní prodejci bazénové techniky dokáží jistě poradit. Pozor však na různé měkké zakrývací fólie nebo plachty. V případě, že na ně spadne malé dítě, mohou vytvořit nebezpečný průhyb plný vody, ze kterého se dá jen velmi obtížně vyprostit.

Poslední výjezd popsal záchranář Jirka

Dům jako z pohádky, uprostřed malé vsi. Zahrada plná stromů, zelené trávy a rozházených dětských hraček. A taky bazén…

Místo dětského smíchu je ale slyšet zoufalý nářek a prosby. Hlasy dospělých. Děti nejsou slyšet žádné. Okolo cesty k domu stojí desítky místních obyvatel, aby navedli přijíždějící záchranáře na místo, kde čas a rychlost má cenu zlata.

Nedávno jsem už popisoval pocity, jaké zažíváme na výjezdech, ve kterých se bojuje o život, obzvláště o ten dětský… A přeci, teď je to ještě trochu  jiné, před očima mi jedou statistiky o utonulých, něco málo z anatomie a přednášek o dětských urgentních stavech. Tohle vše, co teď zažíváme při příjezdu na místo, je podepřeno obrovskou důvěrou k operátorům ZOS. Operátoři jsou záchranáři, kteří anonymně za barierou sluchátka a bez vizuálního kontaktu, začínají boj o život vteřiny a minuty dříve, než se roztočí kola sanitek a zahřeje motor vrtulníku.

Myslím, že i přes vysokou profesionalitu a schopnosti zachovat klid v nich stejně daleko víc tluče srdce rodičů a nehty jejich rukou nesou jistě stopy obrovského strachu o život na druhém konci telefonního spojení. Můj obdiv k nim asi nikdy neskončí. I dnes odstartovali neuvěřitelně efektivní řetězec, který, doufejme, skončí naprostým pocitem štěstí.

Topící se dítě je snad ta nejčernější myšlenka všech. Někdy si říkám, že i přes léta na záchrance a nesčetné případy lidského neštěstí (ale i štěstí) si zvyknu na vše. To samozřejmě nejde. Co je přeci víc, než se porvat o holý život. A navíc o ten, co v podstatě ani pořádně nezačal. Není snad větší výzvy! Dnes to pro mě bylo ale ještě výjimečnější: měl jsem totiž možnost kolegy pozorovat jako osoba „navíc“, která jako dokumentarista/fotograf doprovázela posádku.

Bylo pro mě velmi zvláštní vidět záchranáře v akci: vždyť je znám, všechny! Sedíme spolu u jednoho stolu, jíme, povídáme si. Smějeme se, ale třeba i hádáme o zbytečnostech světa. Doteď to pro mě byli „jenom“ Vláďa, Milda, Martin… teď?! Vidím před sebou hrdiny. Sehraný tým, jedna ruka podává bez pokynu a zaváhání, co druhá žádá. Mám pokušení se zapojit, ale není třeba. Vše má svá pravidla, posloupnost a řád. Když nad sebou slyším vrtulník, do toho nářek zoufalé maminky, ale zároveň i počínající pláč dítěte, přistihnu se, že se mi začne třást ruka a hlas.

Co se to děje? Vždyť takhle mi na výjezdu nikdy nebylo. Začíná mě polévat pocit hrdosti! Na kolegy, na práci, na svět. A když mi pak zvoní mobil a volá operátorka ZOS, aby se „maminkovsky“ zeptala, jak se věci mají, ztrácím slova. Uvědomuji si, že pod oranžovou bundou záchranáře tluče srdce v lidském těle. A naše přání? Aby i v tom malém tělíčku tlouklo také. Dlouho a plné síly.

 

napsala Zuzana Zelenková

Foto: Fcb Zdravotnická záchranná služba Středočeského kraje

 

Vaše názory

Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)

Vložit komentář

Další z magazínu

Náš tip