Můj manžel je skvělý člověk, ale to, jak si chce pořád něco dokazovat, zasahuje do chodu celé rodiny. Obzvláště teď, když už jsme tři. Svého muže neznám první den a věděla jsem, že má trošku problém s egem a nakládá si toho na sebe hodně, ale asi jsem věřila tomu, že vedle mě dokáže zvolnit. Nestalo se. Naopak.
Už když jsem svého muže poznala, byl to obrovský dříč. Jede na maximum a prací žije. Já jsem hodně tolerantní člověk a svého muže mám nesmírně ráda, ale teď už mi tahle jeho vlastnost pořádně brnká na nervy. I když jsem typ ženy, která svého muže obdivně následuje a dělá ji to šťastnou, přece jen má všechno své meze. Dřív jsem to tolik neprožívala, protože jsem měla vlastní koníčky, ale s rodinným životem se leccos mění.
I když jsem byla nejdřív proti, nakonec opravdu přetavujeme malinký domek za městem. Manžel mě nenutil, rozleželo se mi to v hlavě a představa domu se mi nakonec líbila. Když se potvrdilo těhotenství, už vůbec jsem nebyla proti domku. Prodali jsme tedy byt a šli jsme na přechodnou dobu do mrňavé jedna jedničky, než opravíme dům. Tam jsme se stěhovali skoro před porodem. Dnes má malý osm měsíců a domeček stále není k nastěhování. A asi hned tak nebude. Pandemickou pauzou se vše jen protáhlo a můj muž už teď jede z posledních sil. Než aby si někým nechal pomoci (firmou, tchánem, mým tátou, kamarády), raději stále zrychluje tempo, je podrážděný a pod tlakem. Stále dokola opakuje, že to přece dělá pro nás, ale je to všechno frustrující. Je s námi míň a míň. Přiletí z práce, rychle jídlo, sprcha a šup na stavbu. Vrací se pozdě večer a takhle stále dokola. Ale i já jsem unavená. K malému, který není zrovna spavé miminko, vstávám jen já. Ani jednou jedinkrát můj manžel nepootevřel ani oko, natož aby k němu v noci vstal. Ráno ale lamentuje, že se nevyspal. A už to jede a jdeme si v tomhle pidibytečku po krku. Jeden druhému vypočítáváme, kdo je víc unavený a pak se handrkujeme o to, kdo má na únavu větší právo. Celé je to smutné a zároveň směšné. Snažím se být manželovi oporou i pomocí, ale dokud bude mít klapky na očích a neustále jen stavba, stavba, stavba, nic se nezmění. Chce zajistit rodinu, postavit jí krásný dům, vydělávat slušné peníze a chce to všechno dokázat sám. Ale takhle se brzy uštve.
Alena, 34 let
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna
Korektura textu Bára Klímová
Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.
Ilustrační foto: pixabay.com
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem
Vaše názory
Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)
No nevím, jak jsi manželovi oporou. Už to, že místo abys napsala, že je úžasně pracovitý a že ho za to miluješ, tak řekneš, že má problém s egem :-) Já bych tipoval, že před tebou tak trochu utíká, žádného chlapa totiž nepotěší, když se na něj žena dívá skrz prsty (ať už "právem" nebo ne). A že nevstane k malému to je logické. Jeho ten pláč prostě nevzbudí, my chlapi jsme jinak naprogramovaní. Jen je z toho unavený a možná taky trochu z tebe. Psychická únava deptá víc než kdyby složil vagón uhlí.
Z článku mi vyplývá, že ani jeden z nich neřeší, jak ulevit tomu druhému, ale pouze se předhánějí o to, kdo je unavenější. Tento závod nelze vyhrát. Buď si dva pomáhají navzájem a snaží se přijít na to, co by tomu druhému pomohlo a nebo si budou mlít každý to svoje, ale sám. Unavení jsou oba, ale zajímalo by mě, kdo se zeptal toho druhého "Už taky nemůžu, ale řekni jak ti můžu pomoc?" Třeba je to řešení mnohem jednodušší, než se zdá.. ale na to musí být dva..
Komentáře Palomity a normálního chlapa dohromady vystihují vše. V magické kouli hledící do budoucnosti vidím, Aleno, že za pár let, až bude domeček opravený, bude manžel utíkat také. Možná na zahradu, aby unikl výčitkám, že kape kohoutek a už dva dny to neopravil, nebo že Aleně ještě nepřidělal do špajzu tu poličku, kjterou nutně potřebuje, anebo že málo pomáhá s dětmi), nebo za kamarády, aby neposlouchal výčitky, že nepomůže se zahradou a Alena je z toho unavená, nebo bude dlouho v práci, aby prostě měl klid od manželky, pro kterou se snažil, ale schytal za to jen kritiku.
No já nevím, ale neznám nikoho, kdo by stavěl zcela sám. Taky mi není jasné, proč by takovou hloupost někdo dělal, zvlášť , když píšete, že pomoc by se našla. Prioritou Vás obou by mělo být dostavět co nejdřív, v zájmu klidu celé rodiny.Není to zas tak neřešitelný problém.Teď jste v obtížné situaci a místo ,abyste spojili síly a maximálně se podporovali , tak si ještě vyčítáte, kdo má větší nárok na únavu. Snad vydíte sama, že tudy cesta nepovede.
Alenko, zkuste někdy poprosit babičku, ať pohlídá. Vy tak naberete trochu síly. Věřím, že jste hodně unavená. Vůbec Vám tu situaci nezávidím....
Jsou lidi,kteří bydlí v pidibytečku celý život,manžel jde z práce rovnou do hospody a tak to chodí den co den.A jsou lidi co se snaží něco dělat pro rodinu,vybudovat něco,a jejich partnerovi se nelíbí ani to.Tak nevím.My stavěli za totáče vlastníma rukama,materiály na stavbu byly obvykle podpultovky nebo za úplatky,manžel přišel denně v 15h z práce a do večera byl na stavbě.Ve víkend obvykle v sobotu celý den.Vůbec mne nenapadlo aby k děcku v noci vstával nebo abych mu vyčítala že s námi málo tráví čas.Jo časy a lidi se mění.
Ještě jeden pohled - vzpomínám na svou tetu, vychovala 5 dětí, chodila do práce, i strejda, nevzpomínám si, že by v noci vstával k dětem, teta zvládala vše sama. Měli to tak zavedené. Starali se ještě o zvířata, měli i pole. Dodnes nevím, jak to vše zvládali. Opravdu před nimi smekám.