Přestřelka na farmě. Podivný příběh o setkání s mimozemskými bytostmi

I v našem civilizovaném světě jsou dodnes místa, kde platí zásada „nejdřív střílet, pak se ptát". Přesně tímhle pravidlem se řídil Elmer Sutton, když farmu, kde byl i se svojí rodinou na návštěvě, přepadli 21. srpna 1955 mimozemšťané. Bohatě se mu to vyplatilo. Zahnal cizí vetřelce na útěk a dokázal tak ochránit sebe, své blízké i celou farmu. Je to jeden z mála případů, kdy ve střetu s mimozemšťanem měl navrch člověk. A stačila na to obyčejná puška.

Celý tento poučný příběh začal úplně nevinně. Glenie Langfordová a její tři děti měli toho večera na své farmě návštěvu, Elmera Suttona s rodinou a jeho přítele Billy Ray Taylora s manželkou. Kolem sedmé hodiny večer se Taylor vydal ke studni pro vodu a uviděl UFO.

Nejdřív se mu smáli

Přistálo v suchém korytu řeky nedaleko farmy a hrálo všemi barvami. Chladnokrevný farmář nabral vodu, vrátil se do domu a řekl přítomným, co viděl venku. Všichni se začali povedenému vyprávění srdečně smát. O hodinu později je smích přešel.

Když začal zuřivě štěkat pes, Sutton a Taylor se šli podívat, co se to venku děje. Ke své hrůze viděli, jak se k domu blíží nějaká podivná postava, zářící trpaslík s obrovskýma očima. Když byl už asi jenom šest metrů od domu a stále pokračoval dál, oba muži zahájili palbu. Sutton použil svoji pistoli, Taylor pušku dvaadvacítku. Střelba se vetřelci vůbec nelíbila, a tak se otočil a odcupital do tmy.

Mezitím se další mimozemšťan vyškrábal na střechu domu. Farmáři nezaváhali a střelili i po něm. Podivné stvoření se plavně sneslo na zemi a odběhlo pryč, tentokrát po čtyřech. Všichni přítomní lidé, celkem osm dospělých a tři děti, se zabarikádovali uvnitř a čekali, co bude. Celé tři hodiny obcházeli vetřelci kolem, ale neodvážili se přiblížit. Potom došla farmářům trpělivost. Vyběhli ven, v mžiku nasedli do aut a vyrazili na policejní stanici do nedalekého Hopkinsville.

Kulky na ně neplatily

Přítomné muže zákona jejich zoufalý zjev okamžitě přesvědčil, že je zle. Náčelník Russel Greenwell s pěti muži a jedním novinářem vyrazili do tmy stíhat mimozemšťany. Asi tři kilometry od farmy policisté uviděli dva pruhy světla a uslyšeli silnou ránu. Na farmě však za chvíli našli jenom některé díry po kulkách, létající talíř i s posádkou byl pryč. Pustili se tedy do prohledávání okolí. Nenarazili na nic mimořádného a tak posléze odjeli. Všichni na farmě se uložili ke spánku. V půl třetí ráno se děsivá scéna opakovala. Do ložnice Glenie oknem nakukoval jakýsi zářící trpaslík.

Statečná farmářka se sice vyděsila, ale neztratila duchapřítomnost. Potichu upozornila Suttona a ten na mimozemšťana opět vystřelil. I tentokrát se zdálo, že výstřel cizí bytosti nijak zvlášť neublížil. Alespoň ji však zahnal na útěk. Zářící trpaslíci se kolem farmy potulovali až do pěti ráno. Zmizeli hodinu před východem slunce a tím celý případ skončil.

V celém tomto podivném příběhu se vyskytuje několik zajímavých rysů. Za prvé popis cizích bytostí je zcela unikátní. Zářící trpaslíci měli velké, jakoby sloní uši a jejich ruce s dlouhými drápy (?) sahaly až téměř k zemi. Ústa měli velká a mimořádně široká, velké oči jim svítily jasně žlutě. I když byli menší postavy, jejich zjev byl dost děsivý na to, aby se farmáři cítili ohroženi.

Nouzové přistání?

Někteří experti na komunikaci s mimozemskými bytostmi upozorňují, že tito podivní tvorové možná vůbec neměli v úmyslu farmáře napadnout. Třeba jen nouzově přistáli a hledali nějakou pomoc. Vždyť ten první z nich šel k farmě s rukama nad hlavou a beze zbraně. Proč však nezůstal stát, když uviděl farmáře s puškou? A proč jeho druh mezitím lezl na střechu farmu?

Na druhou stranu je ovšem pravda i to, že vetřelci se farmářům nijak aktivně nebránili. Klidně do sebe nechali střílet a potom ustoupili, aniž se pokusili o nějakou odvetu. Celý incident na kentucké farmě se tak dostává spíše do roviny nedorozumění. Díky zásadě ?nejdřív střílím, pak se ptám" tak lidstvo představované dvěma nepříliš diplomatickými farmáři možná zahodilo unikátní příležitost navázat první přátelské styky s mimozemskou inteligencí.

Jitka Lenková

Obr.: archiv autorky