Mrtví promlouvají. Lze hlasy mrtvých zachytit pomocí moderní techniky?

Navázat nějaké spojení s našimi drahými zesnulými se pokoušejí už celé generace mágů, spiritistů a médií. Je to věc na výsost praktická. Mrtvá tetička tak může říct pozůstalým, kam schovala rodinné šperky, zavražděný podnikatel vlastní nehmotnou rukou dodatečně podepíše důležitý šek, dávno zesnulý vojevůdce poradí, co i Islámským státem a Einstein by ve spolupráci se současnými fyziky mohl třeba dopracovat svoji teorii jednotného pole. Kolik cenných vědomostí je ztraceno jenom proto, že nemůžeme s mrtvými efektivně komunikovat!

Tento problém nedává spát mnoha výzkumníkům, kteří se pokoušejí se záhrobím spojit těmi nejrůznějšími metodami. Fredrik Jurgerson, švédský filmový producent a nadšený amatérský ornitolog, si často nahrával na magnetofon ptačí hlasy. V jedné nahrávce z roku 1955 se mezi ptačí švitoření připletl mužský hlas, který jasně a zřetelně přednášel o ornitologii, a to v norštině.

Kde se vzal tajemný hlas?

Jugerson si byl zcela jist, že v době natáčení inkriminované nahrávky byl sám, a tak logicky usoudil, že tajemný mužský hlas pochází z nějakého nadpřirozeného zdroje. Začal experimentovat s rádiem a brzy dokázal z neobsazených frekvencí získávat ucelené vzkazy. Tajemné hlasy mu dokonce odpovídaly na otázky nebo spolu diskutovaly. Nakonec k Jugersonovi promluvila i jeho vlastní zemřelá matka.

Časem se vyvinulo několik metod, jak „hlasy mrtvých" zachycovat pomocí moderní techniky. Hans Bender z univerzity ve Freiburgu v roce 1965 například zjistil, že smysluplné vzkazy je možné získávat z čistých, dosud nenahraných magnetofonových kazet pomocí oscilografu. V lednu 1983 německý zvukový technik Hans Otto König postavil zvláštní zařízení, pomocí kterého si mohl s mrtvými promluvit i naprostý laik. Dr. Konstantin Raudive v letech 1965-1974 pořídil přes 100 000 nahrávek „hlasů mrtvých". Přes to všechno se výzkumu tohoto zajímavého a užitečného jevu nedostalo ani vědecké podpory ani širšího zájmu veřejnosti. S rostoucími technickými možnostmi naší civilizace se rozšiřují i možnosti zesnulých, jak se znovu spojit s naším světem. Všechny dosavadní pokusy prokázaly, že mrtví lidé, resp. jejich přežívající vědomí, mohou nějakým způsobem ovlivňovat existující elektromagnetická pole a vlny. Tajemné hlasy můžeme tedy očekávat nejen v rádiu a na magnetofonových páscích, ale také v televizi a na videonahrávkách. Někteří zesnulí, jako například Čingischánův šaman Mayo v roce 1995, si jako prostředek komunikace vybírají počítač. Vzhledem k obrovskému množství dosud získaných záhrobních záznamů to dokonce vypadá, že mrtví přímo prahnou po tom, aby se s námi nějak spojili.

Energie se nemůže ztratit

Nejprůkaznější pokus o navázání kontaktu se zesnulým člověkem nedávno podnikl anglický neurolog dr. Walter Grey. Dohodl s některými pacienty a naučil je, jak pouhou myšlenkou zapnout televizní monitor. V praxi to fungovalo tak, že pacient si přestavil určitou věc a k zapnutí monitoru došlo zesílením příslušného elektromagnetického impulsu v mozku, tzv. přípravné vlny. Následně se ukázalo, že někteří takto vyškolení pacienti byli schopni zapnout monitor i poté, co jejich mozek klinicky odumřel. Grey to vysvětluje tak, že vědomí člověka je energie a ta se nemůže ztratit, pouze přeměnit.

Pokud tedy vědomí zemřelých lidí přecházejí do jiného časoprostoru, můžeme právem předpokládat, že k stejnému přechodu dochází i u vědomí zvířat a snad i rostlin. Jestliže by do tohoto hypotetického časoprostoru mohlo za určitých podmínek proniknout také vědomí živého člověka, potom by tato teorie vysvětlovala prakticky všechny parapsychologické jevy včetně třeba telepatie. A pokud někde ve vesmíru existují nějaké bytostí nadané vlastním vědomím, potom bychom byli teoreticky schopní navázat spojení i s mimozemšťany. Perspektivy naší zatím velmi jednoduché a tolikrát vysmívané „komunikace s mrtvými" jsou nejen lákavé, ale doslova závratné. A kdo ví, jestli se právě proto na jejím vylepšení už dávno nepracuje v nějaké tajné vládní či vojenské laboratoři…

Napsala Jitka Lenková

Foto: archiv autorky