Mirka (36): Bojím se řídit. Manžel mě nesmyslně do jízdy nutí

Muž má pravdu, že jste měla sednout za volant co nejdřív po havárce. Vy v sobě ten strach živíte, dáváte mu nažrat i stěžováním si zde a očekáváním pochopení. Každou další myšlenkou typu Nemůžu, je silnější. Přestaňte se v tom vyžívat a už vůbec nechoďte k psychologovi. Vaše stavy "Začnu se třást, až mi drkotají zuby, zmatkuju," nejsou panická ataka, ale vaše neukočírované nervy, na ty pomůže jen důrazné: Uklidni se! (Někdy je třeba i průplesk). Ale máte pravdu, nervák za volant nepatří.

Ona to není čistě jenom Vaše věc. Jste manželé, děláte věci společně a jestliže jeden z Vás najednou sníží svoji "výkonnost" na polovinu tím, že se všude začne courat tramvají, je to zásah do fungování celé rodiny. V případě nemoci nebo úrazu je jasné, že to tak musí být, ale když je to jen kvůli vaší ustrašenosti, pak se nedivím, že to manžela rozčiluje. Zřejmě si Vás takovou nepředstavoval, když jste se brali a to je celé jádro problému.

Mirko, váš manžel měl stoprocentní pravdu. Strach po nehodě, úrazu vlastním nebo někoho blízkého je přirozený a cesta proti němu je jediná: okamžitě se do té činnosti znovu pustit, než se strach zahnízdí v duši. Když se sportovcům v adrenalinových disciplínách, nebo třeba horolezcům, zabiije soupeř nebo kamarád, je třeba hned stoupnout na lyže (pro závodní sjezdaře), za volant (pro automobilové a motocyklové závodníky), za knipl (pro letce), skočit s padákem, nebo vlézt do stěny. Když se profesionálním pilotům zabije kolega, hned jdou do vzduchu. Hned, než je přemůže strach. Toto je boj proti strachu, váš muž měl naprostou pravdu. Vy jste to propásla a teď už vždy bude návrat za volant těžší. Budete, paralyzována strachem, dělat chyby ze strachu. Psycholog a psychiatr vám nepomohou, i oni vám řeknou, že cesta ven je jediná, sednout za ten volant a dokázet si, že auto pořád ovládáte. Zařiďte si kondiční jízdy v autoškole. Ať máte vedle sebe zkušeného řidiče s vlastní brzdou, abyste neměla důvod se bát. Ten vás nicméně donutí řídit a na chyby za volantem je zvyklý. Vy píšete, že řídit nepotřebujete. BUDETE to potřebovat, nežijete ve 20. století. Nemůžete celý život viset na svém muži. Co když od vás odejde, třeba i kvůli vaší nepřekonatelné slabosti vůle, nebo se mu něco stane. Možná čekáte na autonomní auta, ale i v nich ještě dlouho budete potřebovat být schopna převzít řízení. Čím déle budete čekat a odkládat návrat za volant, tím větší váš strach bude. Váš muž vás nenutí "nesmyslně", naopak.

Asi byste si to měla nechat patentovat, Mandlo. Léčila byste ataky "průpleskem" a psychologové by se mohli jít klouzat,už by je nikdo nepotřeboval.Kéž by to bylo tak jednoduché.Chápu i manžela- myslel to dobře a mělo to jistě šanci na úspěch, ale dělal to špatně.

Miky 55 Ona nemá panické ataky, ty vypadají jinak. Ona se úplně poddává strachu, sama ho v sobě vystupňuje do těch stavů a ještě dává na odiv jaká je chudinka, co musela zažít, nikdo jí nerozumí, neříkám že schválně, ale podvědomě se v tom tak trochu koupe ráda. Vůbec se nesnaží ten strach ovládnout, nebo alespoň minimalizovat, pracovat s ním. Věřte mi, je to druh hysterie, to bych si nedovolila ji hodnotit, kdybych ten stav neznala. Stačí říct rázně autoritativně Dost! (tím nemyslím křik, osočování, atd). A nebo ten průplesk.;) Kdyby sedla do auta, na dvojku na klidné silnici ujela prvních 5km, vsadím se, že se jí vrátí radost z řízení a jistota a ráda zařadí větší rychlost. Tak to fungovalo u mně.

Tady se zase sešla poradna. Průplesk a odrazování od psychologa, kombinované s dogmatem, že auto je nutně potřeba. Není. Já jsem nadšený řidič, od skupiny A po D. Velké áčko, protože není nic lepšího, než vítr v přilbě, a déčko, protože můj otec byl fanda a moc se mu líbilo, že dcera zbožňuje volanty všeho druhu. A přesto tvrdím, že bez řidičáku to jde, ačkoliv já to nechápu :-). někteří z mých známých, ročníky 1970-1980, nemaje řidičáku, maje VŠ a rodiny, to docela dokazuje. Aspoň v mé sociální bublině. By mě strašně zajímalo, kdo z vás psychologů amatérů, by stejně nadšeně, jako tady zastáváte názory, co musí a co nesmí, chtělo potkat absolutně nesebevědomého řidiče s nervy na pochodu v protijedoucím autě. Já ne. Takže manželův tlak, řev, nadávky, smích, tlak okolí nebo sociální skupiny, že řidičák musí být a bla bla bla, může vést k tragédii. Jestli nechce řídit, ať neřídí. Lidí, co třeba po i nevelké bouračce na mašině už na ni nikdy nevlezli, znám taky pár. Ano, zmeškala tu chvíli, kdy měla sednout za volant. Ale kecy o tom, kterak bez auta skoro umře osamocením, protože řídit se musí, máme 21 století, jsou fakt směšné. Řidič hysterka je stejně nebezpečný jako řidič prase, co musí machrovat a dokazovat si nevímco. Mirko, vyprdněte se na soudy a příkazy ostatních a sedněte za volant v rámci kondičních jízd v autoškole (bez manžela), až se na to vy budete cítit. Ani váš manžel, ani nikdo jiný, nebude ručit za bezpečnou jízdu, až za tím volantem budete sedět vy. Psycholog vám rozhodně neublíží.

Taky si myslím.A pokud jsem dobře četla článek, Mirka se o řízení pokoušela,ne že ne, ale manžel jí to svým přístupem nijak neulehčil.A Vám, Mandlo věřím, že jste to myslela dobře a je možné, že na Vás to fungovalo. Ale nejsme všichni stejní a na každého platí něco jiného.

Ely: když takového nesebevědomého řidiče potkám, tak ho přeci logicky protroubím, vyblikám, předjedu myškou v nepřehledné zatáčce a ještě ho dám na Youtube :D

Ely Když nepomůže povel "klid a dychej", je průplesk na hysterky jediný účinný prostředek.

Mandla: a stejný přístup bych doporučila i Mirce vůči manželovi, který ji nutí do něčeho, co ona nechce.. Klid a dýchej, máš hysterák a řveš na mě? Tady máš průplesk, ať se uklidníš. Mohla by z toho být taková klasická milá domácí pošťuchovačka, že? :D

Mandlo, já tedy samozřejmě nevím, jaké násilí máte přesně ráda vy, ale já žádné nepodporuji. A v případě, že bych měla záchvat strachu a osoba, které věřím nejvíce, tedy můj manžel, na mě řval, nadával mi, smál se mi a nakonec by mi dal ještě facku, tedy, jak říkáte, průplesk, tak by důvěra ve vztah klesla na nulu. Já jsem tedy žádnou autonehodu neměla, bourala jsem akorát na kole, a to dost kvalitně, vrtulníkem na ARO, tedy na jeho italskou obdobu. A trvalo mi roky, než jsem zase získala tu důvěru v sebe na horském kole. Řvát na mě někdo, kdokoliv, tak bych se to určitě nezlepšilo. Mimochodem, na kolo jsem sedla poprvé rok a půl po nehodě. Netuším, jak by to bylo, kdybych bourala v autě. Nicméně, každý je jiný. Mirka z článku nevypadá, že by ocenila vaši fackovací metodu. Spíše mají s manželem nakročeno k tomu, že se budou sobě vzdalovat. Průplesk to asi sotva zlepší.

Miky 55, to by bylo úplně ideální, pokud z toho nebude domácí zabijačka;) taková itálie provětrá emoce, uvolní tenze a strach. Lepší než známý osel, kterého stokrát nic umučilo ;)

Tak tedy vážně, Ely a Miky55: Moje první zmínka o průplesku byla myšlena s nadsázkou, spíš jsem tím chtěla odkázat na Možnost lehké hysterie, nebo ztráty vlády nad sebou a emocemi, či jak to říct. "Třas, drkotání zuby" jsem zažila na lehátku před operačním sálem, (kromě mého akutního stavu, jsem prožívala ztrátu)..kde jedna doktorka vyšilovala, že když nebude předoperační vyšetření do 15minut, nastoupí radikální řešení. Sestřičky na mě házely peřiny, byly klidné a hodné, no bylo mi hůř. Přišla jiná doktorka, rázně řekla že to jsou nervy, ať se uklidním...a do minuty bylo po třasu. Tenhle postup jsem aplikovala po nějaké době na mámu (bez fackování, aby bylo jasno) v jiné emočně vypjaté situaci. Vykulila na mě oči, už jsem myslela , že to schytam... ona se skutečně uklidnila, i když ty chvíle dál prožívala emotivně, ale už bez nervů. Další moje komentáře k průplesku už bylo jen přátelské popichování vás diskutujících, když už vás teda na mém názoru nic jiného nezaujalo, kromě téhle poznámky pod čarou. On ten případ dává spoustu možností k našim spekulacím, konstrukcím. Takže přestože s vámi souhlasím, že řídit rozhodně není nutnost, my nevíme jaká je rodinná situace Mirky. Já se můžu domýšlet, že Mirky muž bude muset v krizových situacích všechno odjezdit sám: náhle nemocné děti, rodiče (i dlouhodobě vyžadující péči), nedá si s tátou na návštěvě pivo- Nikdy, velký nákup... Sama potřebuju auto sotva jednou za týden. Z toho najednou výjimečně najezdím za 14dni 100km denně. No kdyby to měl vše obstarat muž, bude to na úkor dovolené a přesčasů. Taky od začátku vím, že od manžela už Mirka nepřijme ani dobrou radu, natož povel ke klidu. Já se ale vyjádřila jen k tomu, co mě oslovilo, a co by třeba při troše sebereflexe mohlo oslovit i Mirku, pokud se moje fantazírování ubírá správným směrem. Vše v dobrém Ženy, mějte se zatím krásně:) PS: Ely blahopřeju k uzdravení a že už zase sedíte v sedle ;)

Jeje já odpovídám miky55 a ona to Polomita ;):)

Jak to tady tak čtu,zjištuji že mám velmi tolerantní ,rozumné členy rodiny.Dokonce jsem se dočetla že jsou mezi námi jedinci kteří by nikdy nevlezli do autobusu.Z jakého důvodu,to se můžu jen dohadovat.