Na dceru jsem byla vždycky sama. Prakticky hned po jejím narození nás její otec opustil. Je pravda, že jsem otěhotněla neplánovaně a její otec byl stoprocentní bohém. Nemůžu mu ale upřít, že vždy řádně na dcerku platil. Nikdy se však neviděli. Pražádný zájem o ni nejevil. Moje další vztahy se také dlouho nevyvíjely dobře. Než jsem našla svého současného, dlouholetého partnera, trvalo to. S dcerou si ale nakonec sedli a její pozdní dětství, puberta i raná dospělost, to vše nakonec bylo v pořádku. Další děti jsem kvůli zdravotním problémům mít nemohla. A jedno dítě je vždycky pro strach.
foto / Pixabay
Když odešla ve svých dvaceti z domu, docela těžko jsem to nesla. Jediné dítě najednou bylo pryč. V osamostatnění jsem jí ale samozřejmě nijak nebránila a užívala jsem si nový stav v partnerství. Stav, kdy se můžete věnovat jen sobě a partnerovi. Bylo to příjemné. Pak se ale dcerce přestalo ve svém osamostatňování dařit. Střídala práce, párkrát jsem jí půjčila na podnájem, nebo nakoupila jídlo. Vždy někam do práce nakonec opravdu šla, chvíli se udržela, ale pak zase přišla nějaká nespokojenost.
Peníze, které jsem jí tehdy napůjčovala, nepočítám. Pak si ale našla přítele a její neukotvenost se ještě zhoršila. Je to podnikatel, ale má smůlu. Ne a ne se mu pořádně zadařit. Vždycky jeho plány na něčem ztroskotají. Oba bydlí u dcery v podnájmu. Tedy alespoň, co vím. S dcerou se už vůbec nestýkám. Hodila mě přes palubu v momentě, kdy jsem jí přestala půjčovat peníze (na další nájem, na opravu přítelova auta, na novou pračku, na splacení nějakých dluhů, na novou sedačku, protože stará se rozpadla, atd.) a navíc jsem chtěla alespoň nějakou část svých peněz vrátit.
Mám malý obchůdek a nežiju sice z ruky do pusy, ale tohle dotování dcery donekonečna, mi nepřijde správné, ani zdravé. Začalo to zasahovat i k nám domů a s partnerem jsme se často kvůli tomuto půjčování hádali. Samozřejmě, že má pravdu. Nelze dceru nesmyslně podporovat. Jenže od té doby, co jsem s tím přestala, jsem přišla o dceru. Při posledním setkání (opět kvůli penězům), jsme se tak pohádaly, že mi přibouchla dveře před nosem s tím, abych šla do háje, když jsem takový lakomec. Od té doby jsme se nepotkaly, neviděly, neslyšely. Za chvíli to budou dva roky.
Helena, 52 let
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Jména osob byla na její žádost pozměněna. korektura textu Bára Klímová. Pokud se chcete i Vy podělit se svým příběhem, napište nám do redakce na bara.klimova@babinet.cz.
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem
Vaše názory
Vaše názory (pro vložení komentáře se prosím přihlaste)
Dobrý den, je to smutné, ale možná lepší než kdyby vás připravila o víc. Děti se prostě někdy nevyvedou. Žijte podle svých představ, nic si nevyčítejte. Buď jí to dojde a přijde sama a nebo nedojde a stála by vás jenom utrpení. Sama mám syna, se kterým se nestýkám, spíš on se nestýká se mnou, ale mám ještě dceru, se kterou jsou vztahy nadprůměrné. I tak je mi to líto, ale nic s tím nenadělám.
Vždycky je moc cool, když si rodiče stěžují, že mají špatně vychované děti. O to je to pikantnější, když autorka vychovávala dceru od narození sama. A jen tak bokem: geny nepřebiješ. Pokud je dcera po otci, má nějaké rodinné vztahy u zadele. Dokud byly prašule, byla máma fajn, ale proč by se s ní měla stýkat teď, když jí nechce nic dát a naopak chce něco vrátit. Že to většina lidí nechápe a pokládá to za nespravedlivé? OK, jenže ona má otce, který si udělal dítě a pak si klidně šel po svých a nezajímalo ho, co s ním bude, jestli má co jíst, kde bydlet, co obléct...protože byl "bohém". Ne, on nebyl bohém, on byl nezodpovědný sobec a dceruška se prostě potatila, jak prosté. A co se týče matky - kdyby jí naučila znát hodnotu peněz a nedávala jí na co si ukázala, tak by to dědictví vlastností po otci aspoň trochu korigovala, jenže ona jí v tom ještě podpořila. Takže teď už je asi pozdě to měnit. Na výchovu dítěte máte cca 10 let. Ano, jen 10. Pak už NIC NEZMĚNÍTE! Tak se snažte, abyste toho stihli co nejvíc, dokud je čas. :-D Jak si vaše dítě začne myslet "Sakra, jak je možné, že někdo tak geniální, jako já, má tak dementní rodiče?", tak už ho fakt nepředěláte. A to přijde kolem 10. roku, říká se tomu puberta :-D